Atomová Rzeczpospolita

KOMENTÁŘ

Atomová Rzeczpospolita
Jedna z možností, kolem níž se chodí opatrně, ale která velmi rychle přestala být úplným tabu, by byl vývoj vlastních jaderných zbraní. Ilustrační snímek. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Nový světový řád. Na Ukrajině je šance maximálně na remízu

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Kolaps polsko-litevské konfederace v 18. století zanechal ve střední Evropě první velké mocenské vakuum, ke kterému se přidalo druhé po zhroucení habsburské monarchie roku 1918. Od té chvíle se asi sto let považovalo za normu, že středoevropský prostor je hřištěm velmocí, které si s ním dělají víceméně to, co se jim zachce. Někdy se dohadují o počet gólů, někdy sázejí nový trávník, někdy do tamních národů čutají ze všech sil – a místní si při tom můžou nanejvýš zakňučet bolestí.

 

Po roce 1989 se řada zdejších států, mezi nimi Polsko, rozhodla pro kultivaci silných spojeneckých vztahů s Amerikou, která byla vnímána jako „benevolentní cizí moc“, jedna z mála bez jakékoliv předešlé historie násilí či zvůle ve středoevropském regionu (těžko popsat dnešní mládeži, jak moc se ještě kolem sametové revoluce nedůvěřovalo Němcům). To fungovalo po celou generaci, ale teď je nutno počítat minimálně s tím, že ta benevolence nebude, co bývala. Těžko říci, čeho přesně Trumpova administrativa v Evropě chce docílit – její zahraniční politika je, aspoň zatím, dost nekonzistentní. Ale právě kvůli té nekonzistenci musí střední Evropa opět meditovat nad tím, jak se v nouzi případně ubránit sama a nestat se znovu kopacím míčem velmocí.

Jedna z možností, kolem níž se chodí opatrně, ale která velmi rychle přestala být úplným tabu, by byl vývoj vlastních jaderných zbraní. Dva příklady totiž mluví samy za sebe – příklad Ukrajiny, která se zbraní zděděných po Sovětském svazu dobrovolně vzdala za papírové záruky suverenity, a teď na ni už čtvrtým rokem prší bomby, a příklad Severní Koreje, příšerného režimu z učebnic dystopie, do které raději nikdo moc nevrtá, protože se nechce dočkat explozivní odezvy.

Na takový úkol by asi Polsko nestačilo samo, ale s nějakou skupinou spřátelených národů (například Litva, Finsko a Švédsko, tři země se zkušenostmi s provozováním jaderných elektráren) by nová „atomová Rzeczpospolita“ byla asi reálná. Možná dokonce i s ukrajinskou účastí, protože Ukrajina by patrně dokázala zkonstruovat potřebné střely středního a delšího doletu.

Samozřejmě, znamenalo by to roztrhat na kusy Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), kterou všechny evropské země podepsaly. Ale v situaci, kdy není patrné, které mezinárodní smlouvy mají ještě vůbec nějakou hodnotu, je atomovka v ruce svobodného člověka o hodně lepší než pocit morální čistoty v nějakém filtračním lágru.

Ještě před pár lety by to bylo nemyslitelné. Spojené státy by na zemi, která by NPT porušila, uvalily těžké sankce – a Evropská unie jakbysmet. Dnes to ale třeba Trumpovi také může být jedno, a Brusel by za posílení obrany svých východních hranic ještě tiše poděkoval.

Ne všichni jsou totiž ochotni věřit jen Paříži. Podobně jako ve Washingtonu, i tam se prezidenti střídají, a příští prezident může mít zcela jiné geopolitické priority než ten současný.

 

×

Podobné články