Administrativa Ronalda Reagana se snažila donutit Margaret Thatcherovou ke kompromisům ve sporu o Falklandy. Jak se s tím Thatcherová vypořádala, může mnohé napovědět o tom, jak se jednání mohou vyvíjet dál.
Foto: Shutterstock
1
Portugalská armáda doporučila pořízení stíhacích letounů F-35. Odcházející ministr obrany Nuno Melo však uvedl, že je nutné přihlédnout k "předvídatelnosti naši ...
Způsob, jakým se Spojené státy snaží vyjednat příměří mezi Ukrajinou a Ruskem, je přinejmenším neobvyklý. Administrativa Donalda Trumpa soustavně a tvrdě tlačila na Kyjev, aby učinil ústupky, zatímco v Moskvě tomu pobaveně přihlíželi. V úterý došlo ale k průlomu. Ukrajinci akceptovali návrh na třicetidenní příměří. Naopak v Rusku se staví k návrhu zdrženlivě. Vladimir Putin sice příměří přijal, ale staví si řadu podmínek a tvrdí, že musí dojít k řešení „původních příčin“.
Tedy stále trvá na maximalistickém postupu. Není to však poprvé, co USA neočekávaně zaujaly pozici nestranného arbitra v ozbrojeném konfliktu mezi blízkým spojencem a diktátorským režimem a tvrdě tlačily na přátelskou zemi, aby učinila bolestivé ústupky. Pro někoho možná překvapivě šlo dokonce o spojence nejbližšího. Administrativa Ronalda Reagana se snažila donutit Margaret Thatcherovou ke kompromisům ve sporu o Falklandy. Jak se s tím Thatcherová vypořádala, může mnohé napovědět o tom, jak se jednání mohou vyvíjet dál.
Dne 2. dubna 1982 Argentina zaútočila a zabrala Falklandské ostrovy. Argentinci vždy tvrdili, že ostrovy, jež tvrdošíjně nazývají Malvíny, patří jim. Spor má kořeny v 18. století. V roce 1764 neobydlené území vzdálené zhruba 1500 kilometrů od dnešní Argentiny zabrali Francouzi, o rok později se jich zmocnili Britové. V roce 1770 Španělé Brity násilím vystěhovali a ostrovy si nárokovali až do roku 1811, kdy se stáhli po vyhlášení argentinské nezávislosti. Argentina jako nástupnická země španělské říše v regionu si souostroví nárokovala, ale všechny pokusy zřídit na místě trvalou kolonii selhaly. V roce 1833 se vrátili Britové a od té doby Falklandy spravovali oni. Buenos Aires se ale nároku na ně nikdy nevzdalo.
V březnu 1976 se v Argentině ujala moci vojenská junta, jež se celkem rychle dostala do politických a ekonomických problémů. Popularitu si rozhodla zvýšit malou vítěznou válkou a konečně připojit Falklandy jednou provždy k Argentině.
Junta nepředpokládala, že Britové odpovědí. Falklandy leží asi 13 tisíc kilometrů od Londýna, neměly žádnou ekonomickou hodnotu a obyvatelstvo tvořilo 1800 lidí a 600 tisíc ovcí. Premiérka Margaret Thatcherová ale odmítla argentinskou agresi akceptovat, již 5. dubna vyplula britská flotila, jež měla ostrovy dobýt zpět. Než se přiblížila natolik, aby mohly vojenské operace začít, uběhl asi měsíc. Do té doby se horečnatě vyjednávalo.
Role prostředníka se ujaly Spojené státy. Tehdejší ministr zahraničí Al Haig pendloval mezi Londýnem a Buenos Aires ve snaze předejít vojenské konfrontaci. Nejdříve zamířil do Spojeného království. Britové se tvářili, že přiletěl jako „přítel a spojenec“, ale „od začátku bylo zřejmé, že ať už se veřejně říká cokoli, Al Haig a jeho kolegové přijeli jako zprostředkovatelé,“ napsala v pamětech Thatcherová.
Británii a USA sice pojil „zvláštní vztah“ a Reagan s Thatcherovou si nadmíru rozuměli, ale Američané sledovali vlastní zájmy. Zaprvé Argentina byla oficiálně jako člen Organizace amerických států také spojencem a podobně jako v případě NATO se Spojené státy zavázaly ke kolektivní obraně na základě smlouvy z Ria. Pravicová diktatura byla rovněž cennou protiváhou při potlačování komunismu v Jižní Americe a podílela se na výcviku protikomunistických milic. Navíc Argentinci naznačovali, že pokud nedostanou americkou podporu, požádají o pomoc Sověty.
Američané se tak snažili najít mezi zeměmi nějaký kompromis. Jejich plán spočíval ve stažení obou armád a ustanovení nějaké společné správy nad ostrovy, dokud nebude vyřešen jejich status. Podle Thatcherové se Haig chtěl vyhnout tomu, co nazýval „apriorními soudy o svrchovanosti“. Pro ni to bylo ale naprosto nepřípustné, odmítala jakkoliv odměnit Buenos Aires za vojenskou agresi a trvala na právu na sebeurčení, tedy respektování přání Falklanďanů zůstat pod britskou správou. I když pod tlakem souhlasila s připuštěním nějaké formy argentinské účasti na vládě nad Falklandy a vyjednávání o jejich statusu. Dohoda ale ztroskotala na míře této účasti, Buenos Aires trvalo na argentinském guvernérovi a na momentu stažení a způsobu stažení vojsk. Londýn nechtěl dopustit, aby Argentina získala ve vyjednávání vojenskou výhodu, odmítal tak veškeré návrhy na zastavení flotily během vyjednávání.
Některé postoje Trumpovy administrativy velmi připomínají tehdejší postoje té Reaganovy. Američané odmítli garantovat jakoukoli dohodu. Nikdy sice nezastavili vojenskou pomoc Británii, Haig ale byl pod tlakem Argentinců, kteří si na to stěžovali. Vydal proto prohlášení, že pomoc nepřesáhla „obvyklé vzorce spolupráce“. Haig se snažil vyjednat ústupky od Britů, aniž by měl záruky, že Argentinci s nimi budou souhlasit. Když Britové Haiga informovali o přípravách na svou první vojenskou akci, útok na ostrov Jižní Georgii, který Argentinci rovněž obsadili, sdělil britskému velvyslanci, že o tom bude muset informovat Buenos Aires. Naštěstí se mu to podařilo vymluvit.
Klíčový moment nastal 24. dubna, kdy britský ministr zahraničí Francis Pym přivezl z Washingtonu poslední návrh dohody o Falklandech. Thatcherová byla zděšena. Považovala ho za „podmínečnou kapitulaci“. Dokument přiznával větší podíl argentinské správy nad ostrovy, než byla ochotna akceptovat, umožňoval Argentincům stěhovat se na Falklandy s plnými právy, takže by teoreticky mohli rychle přečíslit domorodce. Protiargentinské sankce měly být zrušeny ihned po podepsání dohody, ne po jejich stažení.
Britové se ocitli v dilematu, jak dohodu odmítnout, aniž by to vypadalo, že blokují mír. Nakonec se rozhodli nevyjádřit, ale dali najevo Američanům, že se mají nejdříve vyslovit Argentinci. Počítali s tím, že ti to odmítnou a Washingtonu nezbyde než se plně připojit na stranu Británie. Plán vyšel, rozhovory ztroskotaly, USA podpořily Londýn a Britové získali Falklandy zpět.
Ne vše má paralelu v dnešku. Tehdejší vztahy mezi Američany a Brity nikdy neskončily osobními hádkami na veřejnosti, i když jednání byla občas mrazivá. Když Haig poprvé přijel do Londýna, Thatcherová trvala na tom, že mu ukáže „velmi vhodné obrazy“. Byli na nich admirál Nelson a generál Wellington, britští hrdinové, kteří přispěli k porážce Napoleona. Američané nikdy nepřerušili vojenskou pomoc, naopak Pentagon byl nadšeným podporovatelem Britů. Válka také trvala dva měsíce, ne tři roky. Ale britský postup, kdy se jim podařilo vmanévrovat Argentince do odmítnutí příměří, je něco, co by Ukrajinci měli studovat a napodobit.
Pokud se budou tvářit jako ti rozumní, kteří stojí o příměří, a naopak to budou Rusové, kteří budou tyto snahy blokovat svými maximalistickými požadavky, je to nejlepší způsob, jak naklonit Američany zpět na svou stranu. Částečně to již možná funguje. Ve středu americký ministr zahraničí Marco Rubio mluvil celkem drsně. „Jsme rádi, že s tím Ukrajinci souhlasili; nyní je na Rusku, aby řeklo ano,“ prohlásil. „Pokud řeknou, že ne, pak zřejmě budeme muset vše prozkoumat a zjistit, jak si ve světě stojíme a jaké jsou jejich skutečné záměry,“ varoval. Dodal, že Ukrajina potřebuje dostatečné odstrašující prostředky proti budoucím útokům, a zdůraznil, že sankce zůstávají platné. Trump na Putinovo vyjádření reagoval, že je „velmi slibné , ale neúplné“. Třeba konečně na něj zatlačí.
Thatcherová byla známá „železná dáma“ pro svou údajnou neústupnost. Ve skutečnosti byla velmi obratná politička, která věděla, kdy ustoupit, kdy se chovat realističtěji a kdy šetřit síly na další den. Byla mnohem mazanější, než se obecně soudí. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj by si z ní v mnohém mohl vzít příklad.
00:01
