Mexiko má na skladě více než půl miliardy litrů tequily, což téměř odpovídá její roční produkci. Průmysl, který poslední dekádu rostl a během pandemie ještě ...
15. prosince vyrazil první přímý vlak Českých drah z Prahy k Baltu – do Gdaňsku a Gdyně. Na hlavní nádraží přišli kromě cestujících i ministr dopravy Martin Kupka či zástupci polské ambasády. Denně vyjedou z Prahy k Baltu čtyři spoje, cesta bude trvat jen osm a půl hodiny. Proč ale taková sláva kvůli vlakovému spojení mezi sousedními zeměmi, tedy něčemu, co by mělo být úplně přirozené?
Zaprvé, Baltic Express je symbol proměny, kterou prošel v posledních letech obraz Polska v Česku. Ještě nedávno se Polsko v obecném povědomí jevilo jako zaostalá východní země katolických fanatiků, postkomunistických tržišť s levnými výrobky a nudných planin. Tento obraz už dlouho neměl mnoho společného jak s rychlými proměnami Polska, tak hlavně s rostoucím objemem obchodní výměny, kdy se stále častěji ukazovalo, že pro firmy z obou zemí je sousední trh nejatraktivnějším prostorem pro expanzi. Teprve poté, krok za ekonomickým sbližováním, začala i změna v našich hlavách. V posledních letech snad do každé české hospody zabloudily příběhy o tom, že „Poláci umějí stavět dálnice“ nebo digitalizovat státní správu nesrovnatelně rychlejším tempem než my. Do toho se po únoru 2022 připojila (možná až příliš optimistická) představa mohutné polské armády, která odděluje české území od případného nebezpečí z východu. To všechno vyústilo do nečekaného boomu zájmu o našeho severního souseda. Během několika let se čeští turisté – dříve spíše rarita – stali jednou z nejpočetnějších skupin cizích návštěvníků od Krakova po Gdaňsk.
Nechme teď stranou, jak velký podíl na této radikální změně mají (autentické) úspěchy polské ekonomiky – a kolik je v tom pro postkomunistické společnosti tak typické „blbé nálady“ a sebebičování neustálým negativním srovnáváním se se sousedy. Polsko a Česko k sobě mají stále blíž a to je rozhodně důvod k oslavě.
Zadruhé, projekty jako Baltic Express mohou symbolizovat další etapu dospívání střední Evropy. Zaplňují totiž postupně obrovskou mezeru, která vznikla v propojenosti zemí střední Evropy na ose sever–jih. Staletí, kdy se o směru rozvoje našich zemí rozhodovalo z Berlína, Moskvy či Vídně, poznamenaly jak naše mentální, tak reálné mapy. I železniční či silniční infrastruktura vznikající v minulých staletích měla obsluhovat především ekonomické či vojenské zájmy imperiálních center. Vzájemné propojení mezi periferiemi nebylo vnímáno jako příliš podstatné. Proto dnes cítíme jako velký úspěch, že jsme se konečně dočkali přímého vlakového spojení Prahy s Vratislaví, tedy vedle Drážďan s nejbližším velkým městem. A proto může být dodnes mementem podceňování směru sever–jih polsko-slovenská hranice, kde na 550 kilometrech nenajdete jediné plnohodnotné propojení dálnicí či rychlostní silnicí. V tomto ohledu je na tom polsko-české spojení lépe: máme jednu dálnici mezi Ostravou a Katovicemi a už jen asi 30 kilometrů chybí, aby se potkala (Poláky již dokončená) trasa S3 s českou D11 na sever od Jaroměře. Zatím je sice dálnice – useknutá na hraniční čáře – předmětem internetových vtipů, ale za pár let bude představovat další reálný základ regionální spolupráce, mnohem pevnější než sto debat na téma plusů a minusů visegrádské čtyřky a identity střední Evropy.
Zatřetí, napojení Česka na „baltský region“ začíná v poslední době získávat i nečekaný geopolitický nádech. Dlouholetý český model politiky „co nejtěsnějšího propojení s Německem“ doznal značných ztrát v důsledku čelní srážky se záchvaty německého sobectví v energetické a migrační politice a v prohlubování závislosti na Rusku. Visegrádská spolupráce už řadu let míří k bezvýznamnosti: nejdříve kvůli nekompatibilitě vlád jednotlivých zemí v klíčových otázkách, která v poslední době ústí do otevřeného nepřátelství, jako to vidíme v případě Polska a Maďarska. Na obzoru se rýsuje vize podunajské aliance mezi Vídní, Bratislavou a Budapeští, která by se pro Prahu mohla jevit jako historicky a kulturně přirozené prostředí. Nicméně vzhledem k tomu, že toto spojenectví bude postavené na volání po ukončení vojenské podpory Ukrajině a resetu vztahů s Ruskem, navíc v dosti toxické společnosti Orbána a Fica, může jen těžko působit jako atraktivní alternativa. Alespoň dokud se koncem roku 2025 nekonstituuje nová česká vláda vzešlá z podzimních parlamentních voleb. Jenže do té doby se může v globální politice stát ještě hodně…
Mezitím se stále častěji hovoří o tom, že z hlediska přístupu k bezpečnosti a k základním geopolitickým výzvám stojí současná česká vláda nejblíže posilující alianci zemí baltského regionu. V této souvislosti stojí možná za to podívat se na nedávný článek významného amerického analytika Andrewa Michty z Atlantic Council, který na úvod druhého Trumpova prezidentského období poukazuje na to, že „hlavní těžiště NATO v Evropě se nyní přesunulo na severovýchod“ a tvoří ho „země baltského regionu: Švédsko, Finsko, Polsko a pobaltské republiky“. Michta navrhuje, aby právě tyto země získaly prioritu v přístupu k novým americkým zbraňovým systémům, aby se tam přemístilo co nejvíce vojenských základen, především z Německa, a konečně aby se Američané opět zaměřili na investiční projekty v rámci tzv. projektu Trojmoří, který měl posilovat infrastrukturní propojení na ose sever–jih mezi Baltem, Černým mořem a Jadranem.
Zkrátka a dobře, směr „k Baltu!“ bude v začínajícím roce v kurzu – bez ohledu na to, zda mluvíme o letní dovolené nebo o politice.
00:06
