Policisté, hasiči a příslušníci dalších bezpečnostních sborů ve čtvrtek před budovou ministerstva vnitra na Letné protestovali za vyšší platy a zlepšení personá ...
V posledním týdnu jsem minimálně ve dvou tuzemských médiích zaznamenal rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Tento stařec, k němuž chovám velkou úctu, nemá však zrovna žádné výročí a není už ani bezprostředně po prezidentské volbě, aby se dokola připomínala jeho kandidatura do nejvyššího ústavního úřadu před deseti lety. Ale vzhledem k tomu, že už je to muž velmi starý, pětaosmdesátiletý, a že jeho zdraví se netěší velké kondici, snad onen zvýšený zájem neznačí, že kolegové mají lepší informace než já, snad nejde o nějaké předběžné loučení. Ne že by toho starý kníže nezažil a nevykonal dost a neměl na věčný odpočinek nárok, ale zároveň, pokud mu zdraví a chuť do života budou dál sloužit, nechť je tu s námi třeba ještě dvacet let – vždyť lidí držících étos starých časů, spoluobčanů pamatujících s jasnou myslí složitá zákoutí tuzemského dvacátého století, už mnoho nemáme. I když není na to pan Schwarzenberg prozatím sám. A díky Bohu za to.
„Já se s Karlem znám osobně, několikrát jsme spolu pili u nás v Čikágu, když tam přijel na český den. On má pivo rád,“ vyprávěl mi kromě jiného starý pán, který se ke mně přitočil, když zjistil, že se zajímám o slovanské jazyky a slovanské prostředí, a když se chtěl ujistit, že ve svém věku slyší správně rozdíly mezi slovy slovinský, slovenský a slovanský. „Víte, mně je osmdesát pět let, moje hlava si toho pamatuje hodně. Třeba jak jsme slavili Masarykovy narozeniny na základní škole – to jsme se vždycky sešli v tělocvičně a celý den byla sláva. Samozřejmě jsem ho nezažil, narodil jsem se až po něm, to si snadno spočítáte kdy, ale tohle jsem ještě zažil, než přišli ti… komunisti. Já teda do první třídy šel ve čtyřiačtyřicátém, a to jsem chodil na Šumavě, na tátově rodné Šumavě, protože v Praze to byla samá bomba, nálet, střelba, tak táta rozhodl, že půjdu tam. V Praze jsem chodil až po květnu čtyřicet pět.
A po osmašedesátém jsem beztak frnknul pryč, komunisti na mě byli krátcí. Co bych tu navíc dělal? Táta sice ještě žil, ale viděl jsem, že mě nic dobrého nečeká. Přišli si pro něj v říjnu čtyřicet devět, prohledali tehdy celý náš byt. Nejvíc si pamatuju, jak brali knížky, otvírali je proti podlaze a snažili se najít, jestli odněkud nevypadne nějaký tajný papír nebo co. Chovali se úplně stejně jako Němci, a stejně jako oni po sobě neuklidili. Kdyby to šlo aspoň fotit, celou tu absurditu, jenomže to nešlo. Tátu odvedli, rok a půl máma nevěděla, kde je, chodili jsme do Bartolomějské, mámu jsem doprovázel, ale tam nám dokola říkali: Ne, takové jméno jsme v životě neslyšeli. A po tom půldruhém roce vyšlo najevo, že celou dobu byl tam, v Barťáku, ve vyšetřovací vazbě StB. Pak jsme za ním jezdili do Plzně na Bory. Patnáct let dostal za velezradu. Prosím vás, švec, malý soukromníček, koho ten mohl zrazovat od verpánku!
Pak mě za ním nepustili, když umíral. Byl jsem zrovna na Sinaji, to bylo po tom, co v Cairu zabili as-Sádáta, tak já jsem pak mezi roky osmdesát dva a čtyři byl jako mezinárodní pozorovatel u jednotek MFO, teda Multinational Force nad Observers. No a dopis o tátovi, že je na tom zle, mi samozřejmě poslali do Čikága, ale odtamtud do Caira. Trvalo to, ale já tam pak teda jel, do Egypta, a ukázal jsem jim pas. Tam bylo všechno možné anglicky, arabsky a taky hebrew, ale nepustili mě. Tátu jsem pak už neviděl. Mámu jsem dávno neměl, protože ta spáchala sebevraždu, když tátu na tolik let zavřeli, nemohla tu nespravedlnost unést, tak jsem se všelijak protloukal. Ani na školu mě nevzali nikam, jenom na mechanika na učiliště, protože dopravní podnik, u kterého jsme bydleli, si naštěstí otevřel školu, protože potřeboval fachmany na opravy svých strojů. A ještě mě přemlouvali, ať jdu do dolů, že jsem dobrej, silnej, že tam najdu ideální uplatnění. No já jim fouk‘ za kopečky, nic jiného si totiž komunisti nezasloužili.
To vy snad ani nemůžete všechno chápat. Vždyť kolik vám je? Tak sedmadvacet, ne?“ Ubezpečil jsem vypravěče, že už jeden letokruh přes čtyřicet, což ho rozjasnilo: „Tak to si možná některé věci svedete představit, protože vám o nich někdo vyprávěl nebo jste to četl. Ale jinak je to hrůza, dneska nikdo nic neví. Mám dva syny, ten starší má šedesát, je v penzi, byl to plukovník americké armády, sloužil patnáct let v Německu jako zpravodajec a byl šikovnej, takže pak dostal od CIA vysoké vyznamenání. Byl jsem se tam podívat, protože si směl pozvat čtyři členy rodiny. Tak jsem zavřel krámek a jel za ním do Virginie, protože kdy jindy se člověk dostane do Langley, že jo? Oni po něm chtěli, aby pokračoval. Táto, nabízeli mi generála, ale to už je funkce politická, to už nechci, tak jsem s tím seknul a šel do penze. Ale řeknu vám, chytrej on je, ale aby něco udělal doma, to ne, ruce má levý…“
Vyprávět by ten dobrý muž mohl ještě dlouho, ostatně tento sloupek má především ambici jeho vyprávění a osudy zaznamenat aspoň v tom krátkém výběru, jejž mi přerývaně stačil při nečekaném setkání předat a jejž bych nerad zapomněl. Poslouchal jsem ho fascinovaně, s úctou i množstvím otázek, které mi rejdily hlavou a na které nebyl prostor. Tak jsem se nakonec aspoň zeptal, s kým mám tu čest. Zaváhal, pak ale sáhl do kapsy: „No co, nemám co skrývat, dám vám svoji vizitku. Počkejte, mám tu poslední českou. Nate. A hlavně buďte zdráv, zdraví je to nejdůležitější. Mějte se.“ A odešel. Mr. František (Frank) Foltýn.
Nenašel jsem o něm zatím kloudně nic. Aby jo, když se jmenuje stejně jako slavný český malíř. Musím Frankovi zavolat a vyzpovídat ho soustředěněji, jeho příběh i život si to zaslouží. Vždyť jak jsem psal v úvodu – je dobře, že Karel Schwarzenberg na vzpomínání a připomínání minulých dekád tohoto národa pořád ještě není sám.
00:02
