Někdejší německá kancléřka Angela Merkelová se v době své vlády snažila bránit rychlému vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance, protože se už tehdy obávala ...
Krize na Lampeduse vrátila migraci zpět do středu veřejného zájmu. Otázka migrace se stala také tématem voleb na Slovensku a v Polsku. Migranti jsou rovněž věčným tématem britské politiky. Právě tam ministryně vnitra Suella Bravermanová rozvířila vody diskurzu. Před třemi dny prohlásila, že „multikulturalismu selhal“. „Nekontrolované přistěhovalectví, nedostatečná integrace a mylné dogma multikulturalismu se v posledních desetiletích ukázaly být pro Evropu toxickou kombinací,“ prohlásila. Dodala, že ilegální migrace představuje pro Západ „existenciální výzvu“.
V podstatě okamžitě byla označena za pokrytce a demagoga. Copak ona sama není důkazem úspěchu britského multikulturalismu? Její rodiče jsou totiž indického původu. Nevládne Británii první premiér hinduista? Není ministrem zahraničí černoch? Příklad Británie dobře ukazuje, že problémy s migrací nejsou o barvě kůže. Jde o hlubší kulturní problémy, které se bez důrazného tlaku na asimilaci nevyřeší.
Rodinné historie premiéra Rishiho Sunaka i Bravermanové dobře dokumentují komplikovanou historii britského impéria. Jejich rodiče jsou sice indického původu, ale do Británie dorazili z Afriky. Přestože se Indie ráda prezentuje jako oběť britského kolonialismu, ten vztah byl mnohem složitější. Mnoho Indů se stalo v podstatě samo kolonisty, využili možností, které jim impérium nabízelo, a rozjeli se do světa. Vznikly tak početné indické komunity v Africe a Karibiku. Například první kampaň, která proslavila Gándhího, byla za zrovnoprávnění Indů s bělochy v Jižní Africe. Indové v Ugandě nebo v Keni vytvořili úspěšné komunity, často se vrhli do podnikání a pronikli do střední střídy.
Dekolonizace pro africké Indy znamenala katastrofu. Najednou se ocitli bez ochrany koloniálních úřadů. Místní se na ně dívali skrze prsty. Záviděli jim jejich úspěch a relativní bohatství. Indové tak čelili různým formám neoficiálního i oficiálního útlaku. Například ugandský diktátor Idi Amin v roce 1972 vyhnal příslušníky indické menšiny. S sebou si směli vzít jen 120 liber a majetek vážící maximálně 22 kilo. V Keni zase v roce 1982 proběhly nepokoje, při kterých dav raboval Indy vlastněné obchody a znásilňoval indické ženy.
Není tak divu, že mnoho Indů se rozhodlo z Afriky odejít a často směřovali do Británie, která je ráda přijala. Ti se jí za to odvděčili tvrdou prací a věrností. Byli si vědomi, jaké měli štěstí, že se jich Spojené království ujalo. Velmi dobře se asimilovali a kulturně jsou od původních Britů téměř k nerozeznání. Jsou to právě často jejich potomci, kdo se úspěšně prosadil v britské politice. Na prohlášení Bravermanové tak v tomto ohledu není nic pokryteckého. Ona a její rodina se perfektně asimilovaly, proč by neměli i ostatní?
Několik případů ze světa totiž dobře ukazuje, že takováto asimilace není nic samozřejmého. Loni v britském Leicesteru spory ohledně kriketu přerostly v potyčky a násilnosti mezi indickou a pákistánskou komunitou. Místní i zbytek Británie to překvapilo. Leicester byl považován za příklad úspěšného multikulturního města, kde hinduisté a muslimové žili bez problémů bok po boku. Starousedlíci dávali najevo, že problémem jsou nově příchozí, kteří se cítí být více Indy či Pákistánci než Brity.
Neočekávaně do vnitroindické politiky byla zatažena Kanada. Premiér Justin Trudeau obvinil indickou vládu ze zavraždění kanadského občana Hardeepa Singha Nijjara. Dillí to odmítá. Upozorňuje, že Nijjar byl zapojen do hnutí usilujícího o vytvoření Chálistánu, nezávislého sikhského státu v oblasti indického Paňdžábu. Indie toto hnutí považuje za separatistické a teroristické. Spekuluje se, že příznivcem Chálistánu je rovněž Jagmeet Singh, lídr kanadské Nové demokratické strany, na které je Trudeau závislý, jelikož podporuje jeho menšinovou vládu. Další příklad imigrantů, kteří přinesli své problémy do nové vlasti. Kdyby aspoň podporovali v Kanadě tradiční quebecký separatismus.
Včera si švédský premiér Ulf Kristersson pozval šéfa armády, aby s ním projednal nasazení vojáků v ulicích, kde mají asistovat policii při boji proti gangům, jež v posledních letech sužují zemi. Nikoho nenechal na pochybách, jaké jsou podle něj důvody situace. „Je to politická naivita a neznalost, co nás sem zavedly,“ prohlásil. „Je to nezodpovědná imigrační politika a neúspěšná integrační snaha, co nás sem zavedly. Sociální vyloučení a paralelní společnost krmí kriminální gangy, které bezohledně rekrutují děti a dělají z nich budoucí zabijáky,“ dodal.
Rozdíl mezi rodiči Bravermanové či Sunaka a případy z Kanady a Švédska je ten, že nově příchozí nedorazili s úmyslem stát se Kanaďany či Švédy se snědší kůží. Chtějí čerpat ze všech výhod, které jim život v bohaté západní společnosti poskytuje. Zároveň však odmítají přijetí kultury, která udržuje tuto společnost v chodu. Bravermanová má tak do velké míry pravdu. Je rozdíl mezi multietnicitou a multikulturalismem. Multietnicita není problém. Multikulturalismus jím být může.
00:02
