Skrytost Hallstattu, i když samozřejmě nikoli absolutní, přispěla k tomu, že městečko se zachovalo aspoň v jádru, jak ho minulý čas stvořil, čímž je dána velká část jeho přitažlivosti.
Foto: Jiří Peňás
4
Německo má příliš málo civilních krytů, do kterých by se lidé mohli uchýlit v případě nebezpečí. Spolkový úřad pro civilní ochranu (BKK) ale hledá způsob, jak ...
Lodní přívoz pod železniční stanicí Hallstatt se rychle zaplnil Asiaty, ti okamžitě vytáhli mobily a začali všechno natáčet. Já jsem ho vytáhl taky a natáčel jsem je. Ale jen chvíli, neboť jsem se brzy otočil ve směru plavby a sledoval tu blížící se nádheru. Protože sice můžeme s Babičkou, tou od Němcové, opakovat, že celý svět Páně je krásný, tedy skoro, ale tenhle pohled přes Halštatské jezero na Hallstatt, na ten jezerní klenot, zasazený jako podivný krystal do lůna Solné komory, ten je opravdu krásný mimořádně.
Mimochodem, zajímavé je, že to, k čemu je oko poutáno nejvíc, tedy ta alpsky štíhlá kostelní věž, která tu dokonalost vertikálně dotváří, je vlastně docela novodobá dominanta, neboť jde o protestantský kostel postavený až v polovině šedesátých let devatenáctého století. Tedy docela nedávno. Zhruba v té době se také budovala železniční dráha, ovšem na druhé straně jezera, neboť břeh je zde jen uzoučký a hned nad jezerem se už vzpínají horské svahy, takže po celou dobu, až do té druhé půlky 19. století, byl Hallstatt izolovaný, schovaný, dalo se do něj proniknout jen lodí po jezeře a pak jakousi vrchní stezkou, kudy klopýtali naložené muly a mezci, přenášející na svých hřbetech do obce vše potřebné, čehož nebylo tak moc, neboť si zde uměli poradit s tím, co měli. Tato skrytost, i když samozřejmě nikoli absolutní, přispěla k tomu, že městečko se zachovalo aspoň v jádru, jak ho minulý čas stvořil, čímž je dána velká část jeho přitažlivosti. Ta je v době masového turismu ovšem i jeho prokletím, neboť izolovanost už moderní věk lehce prolomil a silnice tam skrz tunely dávno vedou: ale nedá se po nich jet na kole, takže nejrozumnější je vzít si ho do vlaku a pak se ním plavit lodí, což jsem učinil se svým elkolem já.
Alpsky štíhlá kostelní věž je vlastně docela novodobá dominanta, neboť jde o protestantský kostel postavený až v polovině šedesátých let devatenáctého století.
Foto: Jiří Peňás
S ním jsem tedy vystoupil od převozníka, pohlédl na štěbetající davy šikmookého lidu, jež poskakovaly či cupitaly (všimněte si, jak Asiaté roztomile cupitají) úzkou ulicí vedoucí podél břehu jezera a dávaly najevo své nadšení. Četl jsem, že si kdesi v Číně postavili kopii tohoto rakouského zázraku a teď si možná přijeli porovnat, kde je to lepší. Asie objevila hromadně Hallstatt před pětadvaceti lety, cestovky ho zařadily do povinné šňůry, covid to utlumil, ale už to zas jede na plné obrátky. Hned další štací toho středoevropského rychlotripu je Český Krumlov, odkud se to dá v autobuse zvládnout za tři hodiny, takže za jeden den dvě tyhle atrakce, jedna dopoledne, druhá odpoledne, pak se spí buď v Praze, nebo ve Vídni či v Salcburku, pak zas někam dál. Jestlipak jim v hlavě něco z toho zůstane, jestlipak jim dojde, že byli v různých zemích, a co to vlastně viděli, to by člověka zajímalo. Ale asi je to stejné, jako když se našinec objeví někde u nich, třeba u Čínské zdi nebo kde. Hlavně to mít v mobilu. Ještěže já se nikam daleko nepouštím…
Ale je nutné uznat, že Rakušané to docela, vlastně skvěle, zvládají. To nepíšu z nějaké podlézavosti, prostě se mi to tak jeví. Je to dáno snahou, vkusem a talentem udržet město a prostředí takové, jako by turisté neexistovali, a přitom je na úrovni uspokojit. Neudělat ze své obce lunapark a matějskou, jak je to běžné u nás (projděte se tou trdelníkově-gulášovou stezkou na Karlštejn…), ale pečlivě a promyšleně ten hrozivý superturismus krotit a redukovat na voyeurismus plus ekonomiku. Podívej se, vyfoť si to, zaplať, ale nenuť nás, abychom ze svých domů a způsobu života dělali jarmark, abychom je prznili, abychom se ti nabízeli prostitučním způsobem. Attention, we live here, stojí na místě, kde se nejvíc houfují sběrači záběrů, a je to tam napsáno i čínsky a korejsky. A jsou to asi jediné větší cedule, či spíš billboardy ve městě: opravdu je město skoro bez vizuálního smogu, bez řvavých a debilních poutačů (nejhorší jsou u nás ty vyfotografované porce s knedlíky a omáčkou), bez hladové podbízivosti a okaté snahy každého, jenž sem přijede, sedřít z kůže: drahé to je tedy dost, ale kvalitně drahé, jestli mi rozumíte.
Foto: Jiří Peňás
Tak jsem přivázal své kolo ke kůlu na nábřeží a šel se podívat na to vymalované, a protože je zčásti ze dřeva, tak taky vyřezávané městečko u vody, na městečko, které, jak každý zajisté ví, dalo jméno celé jedné historické epoše. Halštatská kultura… Od roku 1874 se tento archeologický pojem, jeden z nejstarších svého druhu, užívá pro starší dobu železnou v naší části Evropy. Zhruba 750 až 400 let před Kristem se rodilo cosi, co postupně přeroste v první civilizaci, jejíž nositele můžeme pojmenovat jménem, tedy Keltové, ti naši spirituální předci, jak by si mnozí z nás rádi představovali.
Jistě si to mnozí pamatují ze střední školy: kultura halštatská a pak laténská, to je po obci La Tène ve Švýcarsku, taky u jezera. A tito rakouští Prakeltové se tady, v tom dramaticky krásném, ale dramaticky nehostinném horském koutu vyskytovali z jednoho zásadního důvodu: kvůli soli! Tu těžili či kopali nebo vyrýpávali ovšem nikoli dole u jezera, samozřejmě sladkovodního (a docela studeného, na chvíli jsem do něj vlezl a hned zas vylezl), ale asi o čtyři sta metrů výš nad městečkem, na náhorní plošině masivu Salzbergu čili Slané hory. Ta je provrtána desítkami kilometrů solných šachet, vždyť dolování soli tam trvalo, počítám-li to dobře, skoro tři tisíce let. Začali to Prakeltové v pravěku a skončili nedávno Rakušané, kteří ovšem dál na různých místech Solné komory (Salzkammergut) sůl těží, pravda je, že asi už jinými prostředky než kdysi, ba ještě nedávno.
Ti pravěcí solní dobývači rozrývali skálu a škrabali z ní sůl prostředky sice primitivními, ale dělali to zajisté urputně a s důvtipem. Sůl byla vždycky nad zlato, sůl je vlastně droga, bez níž nestojí život za to, kdo nesolil, měl ho poloviční. Odtud se vytěžená sůl dopravovala na lodích do různých stran, odkud pak vedly solné stezky, které prošlapali soumaři všemi směry, i k nám, obzvlášť výhodný byl obchod s vyspělým Středomořím, odkud se sem dostávaly luxusní výrobky. Odhaduje se, že tady nahoře v té době halštatské (tedy 6. až 3. století před Kristem) pracovalo až pět set horníků. Muselo to být celé pravěké město, celá obydlená hora. Ve štolách a umělých jeskyních se po nich nacházely pracovní nástroje, kopáče z jeleních parohů, jednoduché svítilny a také kožené brašny, ve kterých se sůl nosila.
Foto: Jiří Peňás
Před několika lety se v jedné štole našlo několikametrové dřevěné schodiště, teď je tam precizně vystaveno. Všechny ty pozdravy z pravěku se zachovaly díky soli a jejím konzervačním účinkům: našly se i lidské exkrementy, díky čemuž se ví, že pánové jedli boby, fazole a mastili si prasečím špekem, inu, Keltové. Občas někdo spadl do škvíry a byl nalezen třeba po tisíci letech, díky soli výborně zachován jako slaneček. Ještě v roce 1616 byl jeden takový dobře naložený muž pohřben na místním hřbitově v domnění, že je to poctivý křesťan. Ve vědeckém 19. století byly takové nálezy již přece jen hodnoceny jinak, a když v roce 1846 začal důlní rada Georg Ramsauer odkrývat pohřebiště poblíž hory Salzberg 450 metrů nad městečkem, bylo již patrné, že půjde o nebožtíky dost staré.
Za třicet let se tu odkrylo a prozkoumalo 980 hrobů, rada Ramsauer (měl dvacet tři dětí, takže je musel živit a dalo by se říci, že kopání byl takový jeho vedlejší pracovní poměr) pečlivě vše zaznamenal a zdokumentoval, každý odkrytý hrob doplnil výbornými kresbami a akvarely, jež sloužily jako fotodokumentace. Byla to celým Rakouskem se zájmem sledovaná akce, tím spíš, že nedaleko leží Bad Ischl, oblíbené letní sídlo císaře Františka Josefa, který se osobně jezdil na vykopávky dívat a zajisté uznale pokyvoval hlavou. Hallstatt se stal proslulým po učeném světě a slavný švédský archeolog Hans Hildebrand v sedmdesátých letech devatenáctého století rozhodl, že starší době železné se bude říkat doba halštatská.
Dobrý důvod sednout na lanovku a jet se tam podívat. To jsem učinil a o tom příště.
00:07
