Trumpova Amerika je náš spojenec

Asi je dobré mít na paměti, že kdykoli se v našich končinách pustíme do vášnivé debaty, jak by se měla vyřešit válka na Ukrajině, narazíme na limit, že na její vývoj máme nakonec pramalý vliv a jsme z většiny odkázáni jen na informace z veřejného prostoru.

Vztah Čechů k válce na Ukrajině je definován mnoha faktory: nepochybně geografickou blízkostí konfliktu a historickou zkušeností, která vychází z okupace sovětskými vojsky v roce 1968. Není proto překvapivé, že Rusko se s nástupem Vladimira Putina stalo nejnenáviděnějším nepřítelem. Přicházelo to postupně, důležitou roli sehrál odpor významné části české veřejnosti proti tehdejšímu prezidentovi Miloši Zemanovi, který prosazoval politiku všech azimutů a otevřeně se hlásil ke spolupráci s Ruskem a Čínou. Veřejnost Putinův nedemokratický režim vnímala jako hrozbu a nepřítele. Když pak Rusko před třemi lety zaútočilo na Ukrajinu, obavy se potvrdily a zdůrazňovala to většina nejen politických elit.

Byla přijata teze, že Ukrajina bojuje také za naši svobodu, a že pokud padne, bude Rusko ohrožovat i nás. Premiér Petr Fiala často zdůrazňoval, že jsme ve válce. Z Kremlu zaznívalo, že se jim nelíbí současné uspořádání Evropy, že by chtěli dosáhnout navrácení poměrů před rozšířením NATO, do kterého vstoupila Česká republika, Polsko a Maďarsko v roce 1999. Pro výslednou náladu v české společnosti je nakonec jedno, zda případná ruská expanze dále na západ je reálná, či nikoli. Obava z Ruska je silně živená emocemi, mění se ve strach, stala se premisou, která vylučuje polemiku a racionální pohled na věc – to by bylo zpochybněním nezpochybnitelného.

Nástup nového amerického prezidenta byl spojen s nadějí, že konflikt, jehož největší obětí jsou Ukrajinci, ukončí. Každý jen trochu otevřeně přemýšlející člověk tuší, že Ukrajina se stala součástí komplikovaných geopolitických her a že příměří, nebo dokonce míru nebude možné dosáhnout bez bolestných kompromisů. Donaldu Trumpovi se jednání s Ruskem o ukončení války podařilo zahájit. To je fakt. Americký prezident je ovšem velmi polarizující osobnost, politik nové digitální doby, sociálních sítí a jeho způsob politiky odmítají nejen jeho političtí soupeři, ale mnohdy vyvolává údiv i u jeho voličů a podporovatelů ve světě, kteří si od jeho nástupu slibovali změnu politického kurzu.

Naposledy vyvolala bouři emocí – nutno říct, že především v Evropě (u příznivců demokratických voličů v Americe je to samozřejmé) – tisková konference v Bílém domě s Volodymyrem Zelenským, který o schůzku s Trumpem sám požádal. Měla se podepsat dohoda o zřízení investičního fondu pro obnovu Ukrajiny, aby se mohlo pokračovat v jednání o ukončení války. Nepodepsala se, protože celý svět viděl v přímém přenosu bezprecedentní hádku, za jejíhož viníka jsou, alespoň v Evropě, označováni Trump a jeho viceprezident Vance.

Celé to šokující představení má ale velmi komplikované pozadí. Promítají se do něj vztahy mezi Trumpem a Zelenským, jenž před americkými volbami neskrýval sympatie k Joeu Bidenovi, svou roli hraje i nejednotnost evropských zemí, které ztrácejí kontrolu nad řízením války. Zásadním faktem je ale naprostá závislost Ukrajiny na americké vojenské pomoci a vědomí evropských zemí, že bez americké technologické podpory Ukrajina přijde o vojenskou sílu. Mezi Evropou a novou americkou administrativou zároveň vládne ekonomické a ideologické napětí, kdy Donald Trump skutečně hájí na prvním místě zájmy svých voličů a své země. Pro mnohé je iritující, že vystupuje z pozice síly, v duchu nejdrsnějšího kapitalismu, v němž rozhodují jen peníze a moc. Ať to ale vypadá, jak chce, nejdůležitější bude výsledek – a tím má být ukončení války. V první řadě pro Ukrajinu, ale také pro celou Evropu, pro kterou musí Amerika zůstat hlavním spojencem. Na to by měli všichni ti, kdo se nyní nad USA tak pohoršují, myslet především.