Stál jsem na křižovatce a hnal dav do centra, říká pamětník 17. listopadu

Byli 17. listopadu 1989 v průvodu nějací estébáci? Spousta lidí se domnívá, že ano. Podle předběžných závěrů jedné z analýz ji možná i částečně řídili. To si ale nemyslí Robert Šimarek. Ten se protikomunistických demonstrací účastnil a svůj podíl měl pak i na kříšení zdecimované sociální demokracie.

Vy jste se naší redakci ozval na základě nedávné analýzy projektu Blaničtí rytíři, podle níž v čele průvodu 17. listopadu měli být příslušníci StB. Co vás k tomu vedlo?

Protože pokud by to tak mělo být, musel bych být estébákem i já, a to jsem rozhodně nebyl. Tehdy jsem tam byl a jsem vlastně i spoluodpovědný za to, že se dav vydal do centra směrem k Národní třídě.

Podílel jste se přímo na organizaci demonstrací?

Nebyl jsem ten, kdo by organizoval nebo určoval termíny demonstrací. I toho 17. listopadu 1989 byla akce oficiálně povolena a měla svou trasu. Zúčastnil jsem se až na základě oznámení o demonstraci, které jsem slyšel na Hlasu Ameriky.

Poslouchal jste ho pravidelně?

Ano. Asi ve svých 15 letech jsem pochopil, že žiju v totalitním režimu. Začal jsem poslouchat Hlas Ameriky a vnímal jsem, že ty zprávy podávají úplně jiný obraz dění, než jaký byl prezentován v naší televizi a rozhlasu. Uvědomil jsem si, že realita je odlišná.

Začal jsem proto víc sledovat alternativní zdroje informací a snažil jsem se pochopit, jaká je skutečnost. Od začátku jsem cítil potřebu něco dělat, protože mi připadalo, že být pasivní je to nejhorší, co by člověk mohl v té době udělat. Postupně jsem se zapojoval do různých aktivit, které byly namířeny proti tehdejšímu režimu. Nebylo to asi bez rizika, ale věřil jsem, že stojí za to, aby se něco změnilo.

Nebyl jste k nějakému tomu odporu veden odmalička?

Do té doby jsem byl velmi naivní dítě, vychované rodiči k poctivosti. Na základní škole jsem i práskal na spolužáky. Postupně jsem ale přeci jen dospěl. Najednou mi nestačily ani hodinové české zprávy, které následovaly po hodině věnované Polákům, takže jsem často poslouchal vysílání až tři hodiny denně. Díky tomu jsem se naučil rozumět i polsky.

Co vás tedy přivedlo k tomu politickému uvědomění? Bylo to opravdu tím, že jste dospěl, nebo byl nějaký konkrétní impuls?

Myslím, že to byl především můj zájem o historii. Dějepis mě vždy velmi zajímal, i když některé učebnice byly zkreslené komunistickou propagandou. Celkově dějiny, například už od období Velké Moravy, mě fascinovaly. Říkal jsem si, že jsme jako národ velice odolní, protože jsme přežili všechny války, které se za tisíciletí odehrály, a stále tu jsme.

To mě vedlo k přesvědčení, že máme pevné kořeny. I když tu byla ta okolní šeď, pořád jsem věřil, že máme slavnější období, na které můžeme být hrdí. Rodiče mě přímo do politiky nezasvěcovali, ale můj otec se o politiku zajímal a občas se se mnou o ní bavil.

A kdy jste se začal zapojovat?

Možná v sedmnácti letech jsem dospěl k přesvědčení, že proti režimu musím něco udělat. S kamarádem jsme tehdy přišli na nápad, který jsme zrealizovali během praxe v továrně, kde se vyráběly velké naftové motory. Byli jsme na praxi ze střední průmyslové školy a dostali jsme za úkol překreslit velký výkres motoru, který měl tisíce kót s milimetrovou přesností. Když nám řekli, že potřebují duplikát, rozhodli jsme se změnit jednu kótu, aby se motor při výrobě zadrhnul. O dva roky později továrna vyhořela. Říkali jsme si, že možná na změnu přišli a rozhodli se ji zatajit, takže továrnu raději zapálili. Bylo to trochu naivní, ale viděli jsme v tom akt sabotáže.

V době, kdy v Polsku působila Solidarita, jsme taky s kamarádem lepili letáky na telefonní budky v Karlíně a před továrny s výzvami, aby se dělníci přidali k podobným aktivitám. Uvažoval jsem i o podpisu Charty 77, ale nakonec jsem od toho upustil. Charta byla spíše záležitostí úzké skupiny lidí a neměla velký dosah mezi obyčejnými občany. Znamenalo to prostě šikanu od režimu a mnoho signatářů byli bývalí představitelé, kteří se později postavili na špatnou stranu.

Emigrovat jste nechtěl?

Já jsem vlastenec, takže to byla cesta, ale já to nedokázal. Nedokázal jsem si představit, že bych už nikdy neviděl Karlův most, Kampu či zvlněnou českou krajinu s barokními kostely. Dvakrát mě na vysoké škole pustili komunisti do Jugoslávie, odkud by se dalo emigrovat, ale nikdy jsem na to neměl odvahu. Cítil jsem se, jako bych měl svázané ruce.

Po vysoké škole jsem začal pracovat, ale uvědomil jsem si, že žiju v jakémsi vězení, což bylo beznadějné. Emigrovat jsem nemohl a nevěděl jsem, jak situaci změnit. V roce 1988 začaly první demonstrace, o kterých referoval Hlas Ameriky. Od té doby jsem se účastnil téměř všech demonstrací, s výjimkou některých dnů během Palachova týdne, kdy nebylo možné odejít z práce. Jinak jsem se účastnil všech akcí.

Nikdy jste se nedostal do problémů?

Byl jsem zaměstnaný jako programátor. Byli jsme taková chráněná skupina, která měla přístup k západním materiálům, hlavně v oblasti počítačů a angličtiny. Ta tolerance umožňovala, že mezi námi bylo mnoho odpůrců režimu a lidé, kteří se účastnili demonstrací. Já jsem na ty akce chodil individuálně, chtěl jsem mít nad sebou kontrolu a přiznávám, že jsem se nechtěl nechat chytit. Důležité pro mě bylo zúčastnit se, ale nedostat se do průšvihu.

Měl jste nějaký fígl, jak se vždycky bezpečně dostat pryč?

Pro mě bylo důležité se shromáždit, provolávat hesla a sledovat situaci. Když ale velitel začal organizovat uzavírání náměstí – nejdříve z jedné strany, pak z druhé a nakonec ze třetí – čekal jsem, až začne uzavírat čtvrtou stranu, a tehdy jsem proklouzl. A zůstal jsem na druhé straně a pokračoval v provolávání hesel.

Na Národní třídě jste postupoval podobně?

Byl jsem uprostřed davu, poblíž Mikulandské ulice, kde si pak lidi klestili cestu úzkou uličkou. Když začali uzavírat ulici, podařilo se mi projít celou její délkou a zůstat tam. Měl jsem tam rozhovor s příslušníky pohotovostních sborů – byli to mladí kluci kolem osmnácti let, zatímco mně bylo už osmadvacet. Snažil jsem se je přesvědčit, aby se postavili na naši stranu, podobně jako se to dělo v roce 1968 se sovětskými vojáky, a říkal jsem jim, že budou mít lepší budoucnost. Jednoho to ale rozzuřilo natolik, že proti mně použil obušek a udeřil mě nad oko.

Vnímal jste to tehdy jako zlomový okamžik?

V demonstracích jsem viděl nejpravděpodobnější cestu ke změně. Nemyslel jsem si ale tehdy, že právě ta demonstrace bude ta poslední, která povede k pádu režimu. Považoval jsem ji za jednu z mnoha a očekával jsem, že změna přijde možná až za několik let.

Předpokládám, že tady rozhodlo, že zmlátili studenty a mnoha lidem jejich děti.

Je pravda, že na demonstrace chodili převážně mladí muži kolem třiceti let, kteří byli svobodní a bez závazků. Ti dokázali fyzicky snést rány a případné problémy v práci, protože nemuseli živit rodiny. Tady byly mladé studentky. Některé z nich dokonce klekly před policisty s kytičkami. My, kteří jsme měli více zkušeností, jsme věděli, co přijde. Policisté měli svoje rozkazy a postupovali bez ohledu na to, jestli před nimi stála dívka.

Jednou si mě i někdo vytipoval. Podle mě tipovali podle toho, kdo nejvíce křičel nebo vymýšlel hesla. Já jsem byl jedním z těch, kteří přicházeli s novými hesly, jedno z nich bylo například i „Konec vlády jedné strany“.

To jste skutečně vymyslel vy?

Ano, a ještě „Gestapo“. Když docházelo k násilným útokům na demonstracích, začal jsem to křičet, a postupně se to rozšířilo. Tohle heslo prý křičeli i studenti během listopadové demonstrace, když obsadili vysokoškolskou kolej v roce 1939. Zjistil jsem, že mám schopnost motivovat dav ke skandování hesel.

A ten 17. listopad?

Snad od známých jsem se dozvěděl, že se něco chystá. Možná i Hlas Ameriky o tom něco zmínil. V té době se demonstrace nekonaly, kromě oficiálních oslav jako prvomájové průvody. Režim měl strach z nepokojů, které by mohly vypuknout.

Na Albertově si pamatuju nějaké projevy a dokonce tribuna s ozvučením, což u jiných demonstrací nebývalo. Projevy ale obsahovaly jen mírné náznaky opozice, nic tvrdého, jako právě to „konec vlády jedné strany“.

Plánovalo se, že se průvod vydá na Vyšehrad, kde se měly položit svíčky a tím akce skončit. Říkal jsem si, že musíme využít příležitost a vyzvat lidi, aby šli do centra, kde by akce mohla mít větší dopad. Většina demonstrací měla účast kolem dvou tisíc lidí, většinou ti samí lidé, takže jsme se navzájem znali. Tentokrát jsem viděl, že přišlo hodně mladých, kteří se demonstrací předtím neúčastnili.

Když projevy skončily, přesunul jsem se na konec ulice Albertov, kde ústila do ulice Na Slupi. Byla možnost jít doleva na Vyšehrad, jak bylo plánováno, nebo doprava do centra, což už bylo rizikovější. Postavil jsem se tam a začal mávat rukama a volat: „Do centra, do centra!“ Nevěděl jsem, že se půjde až na Národní třídu. Kdybych tvrdil, že jsem to věděl, lhal bych.

Část lidí mě poslechla a vydala se směrem do centra, zatímco druhá polovina šla na Vyšehrad. Někteří nebyli z Prahy, tak asi byli zmatení, kam se mají přesně vydat. Když jsem viděl, že se dostatečný počet lidí vydal směrem do centra, připojil jsem se k nim. Šli jsme podél nábřeží a skandovali protirežimní hesla. Nakonec se průvod zastavil na Národní třídě, kde se odehrály ty známé události.

Někdo, kdo mohl být estébák, ten dav neburcoval?

Byli tam další dva muži přibližně mého věku, kteří také povzbuzovali lidi, aby šli do centra, a mávali rukama. Považoval jsem je za podobně smýšlející osoby, které chodily na demonstrace a měly stejné cíle – porazit režim, nikoli pro zábavu nebo recesi.

Osobně si nemyslím, že by tam tehdy byli estébáci s úmyslem manipulovat davem nebo něco podobného. Bezpečnostní složky byly tam, aby chránily režim, ne aby ho rozkládaly. Ty demonstrace přeci jen byly nebezpečné a lidi, kteří na ně chodili, byli ochotni riskovat šikanu, ztrátu zaměstnání nebo bití.

Čili to vylučujete?

Estébáka v civilu samozřejmě člověk poznal těžko, ale nevěřím, že by někdo chtěl záměrně vehnat dav do připravené pasti. Je pravděpodobné, že policie byla v pohotovosti, protože každá demonstrace měla potenciál přerůst v něco většího. Nešlo o něco mimořádného pro tu dobu, tak končily i jiné demonstrace.

V davu ale asi někdo být mohl, ne?

Pravděpodobně tam byli agenti v civilu, kteří monitorovali situaci a referovali nadřízeným. Na Albertově jsem uniformovanou policii neviděl, ale určitě tam byli jednotlivci, kteří sledovali dění. To bych se nedivil.

Vy jste se nicméně angažoval ještě v jedné věci – v těchto dnech jste také křísil sociální demokracii. Jak k tomu došlo?

Uvědomil jsem si, že pokud režim padne, musí ho nahradit nový politický systém. Pokud by po pádu režimu nevznikla žádná struktura, mohlo by to vést k chaosu nebo návratu starých pořádků. Bylo mi jasné, že v demokracii existuje více politických stran, které spolu soutěží, a ne jen jedna. 19. listopadu Hlas Ameriky odvysílal zprávu o obnově sociální demokracie a vyzýval zájemce, aby se připojili. Byla uvedena adresa doktora Nedbálka na Národní třídě. Už 19. nebo 20. listopadu jsem tam přišel a zazvonil.

Uvnitř se sešlo asi 20 až 30 lidí, včetně doktora Nedbálka a inženýra Klabana, kteří už přípravy na obnovu sociální demokracie vedli, protože byli součástí původní organizace. Společně jsme vytvořili přípravný výbor, ve kterém byli jak tito původní členové, tak noví lidé, jako já. Nakonec jsme podali žádost o registraci politické strany na ministerstvo vnitra, i když zákon o tom ještě neexistoval. Poslalo se, že jsme prostě založení a nazdar.

Proč právě sociální demokracie? Bylo vám její smýšlení blízké, nebo to byla náhoda? Napadá mě, že po pádu levicového režimu by bylo logické jít spíš opačným směrem.

Od roku 1991 jsem podnikal, takže by se mohlo zdát, že mám spíš pravicové názory. Ale měl jsem určité sociální cítění. Nesnáším ultrabohaté, protože jsou odtržení od běžného života – mají služebnictvo, vrtulníky a několik vil, což jim dává zcela jiné starosti než obyčejným lidem. Mám pochopení pro lidi, kteří pracují, ale přesto těžko vycházejí, například pro ty, kteří mají nízké příjmy, ačkoliv se snaží.

Byl jsem v křídle, které bylo zásadně protikomunistické. Vytvářeli jsme mládežnickou sekci, kterou jsem vedl. Měli jsme podporu od západních sociálních demokracií, zejména z Rakouska, Německa, Dánska a Švédska. Tyto organizace nám pomáhaly finančně i materiálně, například tiskly letáky a vyráběly placky.

Dlouho jste tam ale nezůstal.

Problém nastal, když se začali do strany nabalovat lidé z komunistické strany po jejím rozpadu. To byl důvod, proč jsem z vysoké politiky po roce odešel. Byl jsem docela blízký předsedovi Horákovi, ale když se rozhodl přijmout bývalé komunisty z Obrody, dal jsem výpověď. Nemohl jsem sedět vedle bývalých komunistů.

Jak se na tu „svoji“ stranu díváte teď?

Současnou sociální demokracii považuji za stranu, která potřebuje obnovu. Osobně si nemyslím, že by byla Jana Maláčová tou správnou osobou, která by ji dokázala oživit, protože byla spojována s jejím úpadkem. Potřebuje nové vedení, aby se vrátila k demokratickým hodnotám a získala zpět důvěru voličů, kteří přešli k jiným stranám, jako je hnutí ANO. Samozřejmě bych ji přál, aby se vzchopila a našla cestu zpět, protože jsem pro ni hodně udělal a stále ji považuji za důležitou demokratickou sílu, kde nejsou žádní autoritáři.