„Nejistota a sociální sítě rozkládají mozky.“ Rozhovor s neurovědcem Horáčkem

O MANIPULACÍCH A VYMÝVÁNÍ MOZKŮ

„Nejistota a sociální sítě rozkládají mozky.“ Rozhovor s neurovědcem Horáčkem
"V nejistotě jsou lidé mimořádně snadno manipulovatelní. Velmi potřebují něčemu věřit. Lidé jsou obětí té situace a podmínek, do nichž se dostali. Výsledkem je masová víra v konspirační teorie, názorová polarizace a vzájemné vzdalování různých skupin ve společnosti," říká Jiří Horáček. Foto: Jan Zatorsky
1
Týdeník
Lenka Zlámalová
Sdílet:

Jak a proč nejistoty zhoršují v posledních letech duševní zdraví a polarizují společnost? A jak se tomu můžeme bránit? V rozhovoru pro Týdeníku Echo na to dává odpovědi přední český psychiatr a hlubiny mozku zkoumající neurovědec, profesor Jiří Horáček, přednosta Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a vedoucí Centra pokročilých studií vědomí Národního ústavu duševního zdraví.

Co dělá současná doba stoupající nejistoty, nedůvěry a polarizace společnosti s lidským mozkem?

Dívám se na to ze dvou stran. Jednak jako psychiatr a také jako neurovědec, který se zabývá výzkumem mozku. Z pohledu psychiatra vidím, že narůstá počet depresivních a úzkostných stavů. Je pochopitelné, že komplikovaná současnost, kterou žijeme, má dopad na psychiku člověka. Jiná věc ale je, co se skutečně děje v mozku. Abychom tomu porozuměli, je potřeba aspoň trochu si přiblížit, jak lidský mozek funguje. Jak se realita vlastně odráží v našem nervovém systému. Mysl určitě nefunguje tak, že by přímo fotila a pasivně zobrazovala realitu. Není to fotoaparát. Mozek aktivně vyvozuje závěry, z toho, co kolem sebe vidíme.

Co to znamená?

Celý život si shromažďujeme a vytváříme různé představy a schémata o světě. Když kráčíme realitou, tak tyto představy stále testujeme a upravujeme. Obraz světa, který vidíme před sebou, tedy není jeho prostým zobrazením, ale aktivním vyvozením představ o něm, které máme ve svém mozku. Jak to funguje? Prožívám nějaký okamžik. Třeba teď, když spolu tady sedíme v kavárně. Mám o tom okamžiku předem nějakou představu, odborně jí říkáme „prior“. A mozek vždy testuje, jestli se realita s tou představou shoduje. Sedíme tady u stolu? Povídáme si o zajímavých věcech. Nebo se děje něco jiného, co jsme nečekali, třeba že kolem nás padají bomby? Mozek funguje tak, že stále generuje modely reality, které testuje. Když je ta představa v souladu s tím, co vidím kolem sebe, je všechno v pořádku. Jsem sladěný s realitou a zažívám jistou harmonii. Tento model vytváření představ a očekávání je zásadním znakem nervové tkáně na všech úrovních, nejen na té nejvyšší kognitivní úrovni. Stejně to funguje i při vnímání. Když na vás vidím bleděmodré šaty, tak jsem testoval očekávání, jakou barvu budete mít na sobě. A ta je buď v souladu s mými očekáváními, nebo jste mě svou bleděmodrou naopak překvapila.

A když se moje představa nepotkává s tím, co kolem sebe vidím?

Každé to testování reality by mělo fungovat tak, že se blíží k souladu mezi očekáváním a aktuálním uspořádáním vjemů, které přicházejí z okolí. Dojde-li k nesouladu, mozek hlásí „překvapení“, jinak také tzv. predikční chybu. Ta vede k tomu, že se přenastaví očekávání, tedy „priory“, a znovu se testují porovnáním s realitou. Celý tento proces prediktivního kódování je univerzálním principem fungování naší mysli. Nicméně se může stát, že se dostaneme do prostředí, které je z nějakého důvodu nestabilní. Nových okolností a informací je tolik, že schopnost predikce přestane fungovat, mozek je zmatený a dostaví se nejistota. Klasickým příkladem byl covid. Najednou se dělo něco úplně jiného, než na co byla naše sada priorů a modelů v našich mozcích připravena.

Co se nám v hlavě odehrává?

V tomto okamžiku dochází k nejistotě. Pocit nejistoty je nesmírně nepříjemný, protože mozek člověku neustále hlásí rozpor mezi jeho očekáváními a realitou. To je velmi znejisťující moment, který je spojený se stresovou reakcí v organismu. Stres je tedy totéž co nejistota. Organismus se stále snaží sladit představu s realitou, ale nedaří se mu to. V té chvíli pak produkuje vysoké množství stresových hormonů, především kortizolu.

Co se s námi v té chvíli děje?

Stoupá hladina adrenalinu, zvyšuje se krevní tlak a pulz. Organismus to zásadně poškozuje. Stres nám má pomáhat adaptovat se na novou situaci, ale když trvá dlouho, nebo je příliš intenzivní, velmi nás poškozuje. Dlouhodobý stres prožívám ve chvíli, kdy se mi dlouhodobě nedaří dostat realitu do souladu s očekáváním a představami. To je skutečně problém.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu ZDE. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články