Stárnout ve staré zemi

KOMENTÁŘ

Stárnout ve staré zemi
Rodí se málo dětí. Mohou za to dnešní ekonomické a společenské podmínky? Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V Česku se rodí málo dětí a lepší to hned tak nebude. Takovou perspektivu vykresluje rozsáhlý sociologický průzkum, který vznikl na Masarykově univerzitě. Vyplývá z něj, že klesá počet lidí, kteří plánují mít v nejbližších letech dítě (často z ekonomických důvodů), zároveň roste skupina těch, kdo děti nechtějí mít vůbec. Klesající počet nově narozených dětí je v poslední době často diskutované téma, v – řekněme – alternativních kruzích je momentálně populární teorie, podle níž je za oním poklesem očkování proti covidu. Teorie je to argumentačně a vůbec intelektuálně dost děravá a taky nemístně optimistická – podle ní by stačilo přestat se očkovat, počkat pár let a bylo by zase dětí jako smetí. Jenomže tak to není, obávám se.

Lidé, kteří rodičovství odkládají, tak činí taky z praktických důvodů – ano, pro mladou dvojici je dnes velmi těžké najít bydlení, v němž by mohla děti vychovávat a zvládla je kromě toho i uživit. Jistě by v nějaké míře pomohla změna. Ale i tak. Představa narození dítěte jako události podmíněné mnoha společenskými ukazateli – dobře fungující ekonomikou, příznivými úrokovými sazbami, klidnou mezinárodní situací, nepřítomností vážných globálních hrozeb a podobně – mi připadá v rozporu s odvěkou lidskou zkušeností. Nemyslím to jako kritiku těch, kdo dnes rodičovství odkládají, na jejich místě bych dost možná jednal podobně. Spíš se mi zdá, že způsob uvažování o rodičovství, jaký se dnes ve společnosti rozšířil, a zvyšující se míra, do níž je možné příchod potomka naplánovat, k tomu dramatickému poklesu nutně vedou.

 

Moji rodiče se narodili těsně před druhou světovou válkou – v rodinách mnoha mých vrstevníků to bylo podobné. Znamená to tedy, že mí prarodiče se zachovali jako naprosto nezodpovědní hazardéři, když přivedli dítě do světa, který nezadržitelně směřoval ke kataklyzmatickému konfliktu (a to ani nemluvím o těch, kdo měli dítě během války)? Neřekl bych. Asi mysleli jinak – nebo spíš nemysleli tolik, asi jejich možnosti plánovat byly výrazně omezenější ve srovnání s dnešními páry. Nestěžuju si na to, narodil jsem se díky tomu. Netroufl bych si ale doporučovat dnešním mladým lidem, aby radši smýšleli jako moji dědečkové a babičky; třeba bych jim ani nedokázal popsat, jak to žádoucí smýšlení vypadá. Možná jako vnímání života ne tolik coby vlastního díla, svědectví o dobrém plánování a provedení, jako spíš toho, co se člověku prostě stane.

Pochybuji, jestli má význam mladým lidem říkat, neplánujte tolik, jestli to jde říct tak, aby se to bralo vážně. Navíc to může vést k jakémusi generačnímu chvastounství – my jsme to ještě všechno věděli. Jak se tak dívám kolem sebe a do sebe, moc nevěděli. Výsledkem toho na praktické okolnosti orientovaného diskurzu ale může být představa rodičovství jako transakce – stát poskytne podmínky, rodiče poskytnou perspektivního daňového poplatníka. Dost ujeté, nemůžu si pomoct. Ale vzhledem k tomu, co všechno se chápe transakčně a jistým způsobem účetnicky, včetně vztahů, asi není možné se divit lidem, kteří tyhle myšlenkové vzorce přejímají, i když je sami nevytvořili.

V příštím čísle Týdeníku Echo vyjde výborný rozhovor Terezy Matějčkové s italským psychoanalytikem Luigim Zojou. Mluví v něm o vytrácení se jakéhosi imperativu kontinuity, vědomí nutnosti udržovat život, přispět k jeho pokračování. Ten imperativ lidé po staletí vnímali ne tolik na globální úrovni – jako odpovědnost k životu obecně –, ale coby povinnost „udržovat rod“. Takhle vnímaná kontinuita určitě má hodně stinné stránky, může být redukovaná na předávání a rozmnožování hmotných statků. Může být dost svazující. Ale člověk, který se od toho zvnějšku ukládaného imperativu osvobodí, odpoutá se od vazeb k předkům i k těm, kdo by přijít měli, může taky přispět k tomu, že jednou bude stárnout ve staré zemi. Může to být docela smutné.