1 Démon Okamura

Jak je důležité míti Okamuru

Témata: ,

Démonem tuzemské politiky a hlavním nebezpečím pro demokracii se stal Tomio Okamura. Tento nacionální populista, jehož názory se blíží extremismu, způsobil Česku mezinárodní ostudu jenom tím, že se stal místopředsedou sněmovny. Pokud se naplní další hrozba a důvěru vládě Andreje Babiše zajistí hlasy Okamurovy SPD, pak se už Češi rovnou mohou považovat za vyloučené z rodiny slušných evropských zemí. Úkol je tedy jasný. Radikálního politika svrhnout z postu ve sněmovně a zajistit Babišově vládě většinu jakýmkoli jiným způsobem. Miliardář trestně stíhaný a evidovaný ve svazcích StB se nemusí každému líbit, ale už se s ním občanští, sociální, křesťanští demokraté nějak dohodnou, protože jinak se s ním dohodne – Okamura.

Nepodlehnout takovým alarmistickým výzvám je snadné, pokud člověk objeví vhodné srovnání v cizině. Nuže případná tichá podpora Tomia Okamury české vládě vyvolá skandál, jehož ohlasy překročí hranice, ovšem Čechy ze žádné slušné společnosti neodsune. To by tam už dávno nesměli být Nizozemci, konkrétně od roku 2010, kdy liberálové a křesťanští demokraté sestavili vládu s tichou podporou nacionálního populisty, jehož názory se blíží extremismu, jménem Geert Wilders. Málokterý jiný evropský politik může být označen za Okamurův předobraz včetně toho, že část jeho rodiny pochází z Asie, přesto Wildersova PVV dva roky fungovala jako polovládní strana.

Okamurova podpora vlády by proto evropskou senzací být nemohla, větší poprask by teoreticky mohla vzbudit spolupráce Babiše s KSČM. Plnokrevní dědicové diktátorské strany ze sovětského bloku se po pádu komunismu nikde v Evropské unii nepodíleli na vládě. Nelze popřít, že se jim to povedlo v Moldavsku. Pokud tedy někoho odvolat z funkce místopředsedy sněmovny, tak dříve než Okamuru jeho kolegu Filipa. A pokud hledat důvod, proč podpořit premiéra Babiše, pak vyhlídka, že vytáhne k vládní odpovědnosti komunisty. Úvaha některých sociálních demokratů, že sestaví vládu s Babišem a přijmou podporu KSČM, jen aby se k moci nedostala Okamurova SPD, postrádá logický smysl.

Pozastavená demokracie

Nakonec může být víc než Okamura nebezpečné strašení Okamurou. Zakrývá totiž, že současné poměry skrývají opravdu vážné riziko pro demokracii a že toto riziko v zásadě každým týdnem roste. Jeho vážnost se snaží zakrýt ti, kdo budují barikády proti zavilému Čechojaponci, ale také sám prezident Miloš Zeman, který průběžně hlásí, že se neděje nic neobvyklého. Naposledy ve čtvrtek vysvětlil v TV Barrandov, že dlouhé čekání na vládu s důvěrou je v Evropě běžné. Přece Němci volili loni 24. září, a pro novou vládu nemají důvěru ani po pěti měsících. Holanďané loni domlouvali vládu od března do října, plných 6 měsíců a 11 dnů. I kdyby tedy trvalo jednání v Česku až do léta, osm měsíců čekání se z evropských poměrů nevymyká.

Ve skutečnosti je to, co se děje v Česku, naprosto neobvyklé. V citovaných případech Německa a Nizozemska drží do vzniku nové parlamentní většiny funkci kancléře či premiéra šéf vlády, která získala důvěru v minulém volebním období. V Česku se stal Babiš premiérem a drží tuto funkci skoro tři měsíce jen díky rozhodnutí prezidenta. Srovnatelné případy se v Evropě po pádu komunismu odehrály pouze v Česku. Během politické krize na konci roku 2006 fungoval jako prezidentský premiér čtyři a půl měsíce Mirek Topolánek, před předčasnými volbami v roce 2013 a chvíli po nich ho následoval skoro na šest měsíců Jiří Rusnok.

Využívat model prezidentských premiérů či kancléřů má v Evropě ještě horší pověst než populisté typu Wilderse. Pro každého jen povrchního znalce historie to je připomínka, jak se Německa zmocnili nacisté. Přímo volený prezident Paul von Hindenburg jmenoval v letech 1930–32 celkem čtyřikrát prezidentské (prezidiální) kancléře, kteří ani neusilovali získat většinu v Reichstagu, dlouho však u moci nevydrželi. V lednu 1933 jmenoval na pátý pokus Adolfa Hitlera a ten už rovnou Reichstag zrušil. Pro takovou reminiscenci se vládu prezidentského premiéra po vzoru třicátých let z Německa nikdo neodváží opakovat.

Nikdo si dnes nemyslí, že to je u nás stejné jako před osmdesáti lety v Německu, a jen okrajově se objevují názory, že vláda prezidentského premiéra Babiše míří k diktatuře. Pokud nakonec sněmovna nějakou vládní většinu odhlasuje, pak se na celý karambol zapomene jako na případy Topolánka i Rusnoka. Přesto může vzbudit pozornost, že v této chvíli Česko nefunguje jako zastupitelská demokracie, u které se předpokládá, že suverénem je parlament. Dnes o všem rozhodují jen Babiš a Zeman, a záleží pouze na nich, kdy se o svou moc se sněmovnou zase podělí. Proč by spěchali.


/
komentátor

Petr Holub (*1958) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a stáž v Sociologickém ústavu Akademie věd. Jako novinář pracuje od roku 1992, naposledy v denících Aktuálně.cz a MF Dnes, a úzce spolupracuje s Českým rozhlasem. Zaměřuje se na ekonomický rozměr politiky a na změny ve společnosti, které nastaly po pádu komunistického režimu. Žije v Praze a Českých Budějovicích.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.