Poláci si chtěli vystřelit z Putina, ale před terč se postavili čeští křižáci

ÚHEL POHLEDU: Vtip o českém Královci přestal být vtipný, jakmile opustil polský digitální prostor a začali ho bezstarostně rozvíjet čeští pseudocimrmanologové. Snad by o něm šlo alespoň sebekriticky přemýšlet a kultivovat českou historickou paměť, jenže tomu se zas bohužel staví na odpor dějepisectví.

V Echu24 se k diskusi na kaliningradské téma vyjádřil historik Lukáš Reitinger. Upozornil zvláště na absurditu představ o přirozené kontinuitě mezi středověkým českým národem a dnešní pospolitostí českých občanů, kteří od polského twitterového účtu „papież internetu“ a jednoho českého konzervativního europoslance vděčně převzali mem o české cestě k moři. Vysvětlil též, proč je nesmyslné a nebezpečné považovat se za pokračovatele středověkých králů. Kdo si hraje na křižáky, měl by si dát pozor, aby nedopadl jako Putin.

Ruský útok na Ukrajinu je veden scestnými představami o obnovení dávných pořádků. Právě na Putinovy historizující nároky na začátku žert narážel, ovšem nemířil jen vůči ruské propagandě, ale s přátelským pomrknutím také vůči českým mindrákům. Český národ posedlý mýtem o vlastním smyslu pro humor mu však vděčně sedl na lep. Následně publicisté začali odpovídat na seriózně položené otázky, zda na českém nároku na pobaltské území přece jen není zrnko pravdy. A nakonec historici a historičky začali dokládat, že nárok opravdu neexistuje, neboť český král ve skutečnosti roku 1255 tak daleko ani nedošel.

Skoro se zdá, že kdyby tehdy Přemysl přece jen o pár kilometrů dál došel, nárok by existoval a Češi by mohli podobně jako Putin znovu uvažovat o „právoplatném“ obsazování cizích zemí. Díky zdánlivě nezávaznému vtipkování by na to již měli připravenou půdu. Jak ovšem plyne i z Reitingerova výkladu, „my“ si žádné pobaltské území nárokovat nemůžeme nejen proto, že „nám“ ani „našim předkům“ nikdy nenáleželo, ale především protože nám ho tamní obyvatelé nenabízí. V civilizovaném světě by státní nebo národní identita měla záviset jen na rozhodnutí místních lidí a na mezinárodním právu, nikoli na dějinném fantazírování ruských prezidentů nebo středoevropských humoristů.

Temné stíny vtipu

Reitinger se však zároveň se zarážející arogancí opírá do svého vědeckého kolegy, politologa Ondřeje Slačálka, který k českému vtipkování zformuloval provokativní komentář. Viní Slačálka z neznalosti historických faktů a z falešné konstrukce identity mezi středověkými a dnešními obyvateli české kotliny. Jenže na tomto principu byl založen již onen „vtip“, který právě proto Slačálek kritizoval. Slačálek sice ne zcela šťastně použil zájmeno „my“ ve smyslu „středověcí Češi“, je však poměrně zjevné, že v jeho textu účinkuje v téže logice jako v terči jeho kritiky: Bez ohledu na to, co se ve 13. století přesně odehrálo, jestliže jsme „my“ dnes ochotní se identifikovat třeba jen s imaginárními relikty těchto událostí, měli bychom vzít na vědomí i s tím spojená rizika.

Věc se nemá tak, že by Slačálek z ničeho nic tvrdil, že dnešní Češi jsou dědici Přemysla Otakara II., nebo že by nepochopil legraci, ale naopak že ji dost možná pochopil až příliš dobře, a proto nabídl inspirativní pohled na její stíny. Podobně jako by si vtipy o holokaustu, rakovině nebo znásilnění měli ve slušné společnosti snad raději vyprávět jenom ti, kdo je přežili, žertování o okupaci, kolonialismu nebo ztrátě kulturní identity by mělo být doménou jejich obětí (třeba protože jim to pomůže se s traumatem vyrovnat).

Žádný vtip není úplně nevinný, a proto není zvláštní, že se humor v dějinách proměňuje. Bývalo běžné žertovat o hamižných Židech nebo zlodějských Romech, dnes už to naštěstí přijatelné není. To není cenzura nebo hyperkorektnost, ale slušnost a empatie. Ostatně, žertování má moc vypovědět leccos i o našich skrytých tužbách. Pokud si proto Češi „s nadsázkou“ hrají na kolonizátory, není to vtipné, ale spíš trapné – bez ohledu na to, že se dnes k tradicím ve středověku masakrovaných (nebo jenom „christianizovaných“ a „asimilovaných“, jak násilný zánik lokálních identit skandálně zlehčuje Reitinger) Prusů už mnoho lidí nehlásí. Ohleduplnost totiž prospívá i ohleduplným.

Češi by možná byli vtipní, kdyby v reakci na ruskou okupaci částí Ukrajiny navrhli třeba recesistické referendum o připojení Česka k Haliči, k Bavorsku nebo ke Švédsku. I to by byl funkční a osvobozující výsměch Putinovi – předstírat nepochopení principu okupace, ignorovat hierarchie a ochotně přijmout periferní úlohu... A navíc by to nebyl vtip šovinistický. Působivou ukázkou velkorysosti bývá v humoru přijetí role slabšího. Vtip o Královci je však založen na tom, že se Češi symbolicky a se zarážející lehkostí pasují do nadřazené pozice nového okupanta.

Dějiny jako společenský svorník

Historik nepochopil politologovu kritiku a vzal na sebe smutnou úlohu pouhého fact-checkera. Pedantství vůči Slačálkovu textu zaráží o to více, že sám Reitinger se dopouští několika interpretačních faulů a pointa jeho textu je přinejmenším rozporuplná. Navrhuje, abychom se jako historici podíleli na utváření kolektivních identit tím, že budeme do veřejného prostoru vstupovat se stmelujícími a zároveň historicky pravdivými příběhy. Právem odkazuje na odstrašující příklady Vlastimila Vondrušky a Daniela Vávry, před jejichž xenofobně pojímaným vlastenectvím by podle něj historici neměli vyklízet pole. Nakonec však dodává: „Pokud odborná obec historiků nebude vstupovat do diskuze o historickém povědomí národa, budou ho formovat jiní, kteří jej však nemusí používat jako společenský svorník, ale jen jako utilitární nástroj ke svým cílům.“

Zní to pěkně. Jenže čím jiným je „společenský svorník“ než právě a jenom jakýmsi „utilitárním nástrojem“? Souhlasím s tím, že by historici – stejně, jako to dělají politologové – měli pomáhat při formování takové české kolektivní identity, která by dobře fungovala v 21. století. Souhlasím rovněž s tím, že by si i historici měli přiznat, že chtějí dosahovat určitého cíle – a že tímto cílem není jen důkladnější poznání minulosti, ale také soudržná a ohleduplná společnost. Proto bychom si měli přestat hrát na odtažité akademiky, kteří se navzájem povýšeně obviňují z neznalosti těch či oněch faktů. Je samozřejmé, že máme dějiny vyprávět fakticky správně – ale spolu s tím by měly mít i smysl. Historik nemůže jen samoúčelně střežit správnost dějepisných výkladů, ale především by měl s pomocí dějin analyzovat a kritizovat současnost, což nutně činí na základě svého přesvědčení a postojů. Teprve dějiny jakožto takto otevřený myšlenkový proces jsou oním „svorníkem“, po jehož hledání Reitinger volá. A pak už je jen otázka, z čeho svorník vytesáme.

Myslím, že odpověď ukázal Ondřej Slačálek. Pro liberální společnost – založenou na úctě ke svobodným vztahům, na slušném chování vůči sousedům a na respektu k menšinám – je totiž užitečnější nespojovat se kolem dějin heroizovaných, ale vnímaných spíše sebereflexivně a sebekriticky. Dosvědčuje to například dnes úctyhodný stav paměťové kultury v Německu. Ať už je člověk jaspersovský existencialista, neomarxistický teoretik, nebo je založen nábožensky (například křesťansky), nemělo by mu činit problém postřehnout, že v evropské tradici je silně přítomno oceňování pokory. V konzervativních ani v pokrokářských intelektuálních kruzích není nezvyklé cenit si sebezpytujících a altruistických gest i osvojování si role spoluviníků nebo spolupachatelů. Uvědomit si, že dochované památky české gotiky byly motivovány a financovány s přispěním utrpení někoho jiného – například pohanských Prusů – zkrátka není bez užitku. Rozhodně je to přínosnější než nacionalistické mýty (před nimiž varoval Reitinger), ale i než tupé školometství (jehož nebezpečí opomněl).

Koloniální myšlení a středověk ve veřejném prostoru

Vtip o českém Královci je problematický v tom, že tak jak je masově přijímán, roste do podoby fascinujícího snu o zašlé, ale možná přece jen znovu realizovatelné české velikosti. Ano, nese v sobě trochu nechutného imperialistického snění. Pokud bych měl interpretovat Slačálkovu kritiku takového snění jako sociokulturního jevu, hrozí nám, že coby paměťový svorník českého národa se dnes prosazuje velikášství a xenofobie, nikoli třeba úcta k druhému a péče o slabší. Právě o tom svědčí šokující skutečnost, že se český národ tak snadno nechal nachytat ve své fascinaci představou, že by z budoucích trosek Putinovy říše snad přece jen mohl i kousek získat.

Slačálkova kritika tohoto kolektivního nadšení není nějakým umělým importem západních ideologií, jak to naznačuje Reitinger. Debata o kolonialismu má i ve střední Evropě své autentické místo. Diskuse o koloniálním přístupu moderního českého národa třeba k Bosně, Podkarpatské Rusi nebo Slovensku je v tuzemské historiografii běžná a zcela legitimní. A jak to názorně ukazují například práce historičky Markéty Křížové, neměli bychom se skrývat ani před historií jednostranně výhodného zapojení „našeho“ regionu do kolonialismu globálního.

Existuje jev, který se nazývá medievalismus. Ve veřejném prostoru se projevuje třeba demonstracemi u sochy sv. Václava nebo tržními úspěchy produktů s tématem Jana Žižky; ve vědě se projevuje výzkumem starších dějin nebo debatami o tom, jak vzdálenou minulost lze ještě hodnotit dnešními měřítky (jen tu, již zpracovává ÚSTR, nebo i 19. století, a třeba i středověk?). Kdo hledá svorník národní identity ve společenství vzájemného respektu a sebereflexe, provozuje medievalismus snahou o alespoň symbolickou nápravu hrůz, jež se ve středověku odehrály, a varováním před jejich reprodukcí; ti, kdo tento svorník spatřují v konzervování dosavadních nerovností, vykonávají medievalismus pravidelnými hradními sněmy ve Vladislavském sále nebo pohoršením nad výzvami k pokání za křižácké násilí.

Jeden příklad za všechny: Společnost, která si zvolila Karla IV. za největšího Čecha, jednoduše nesmí přehlížet středověký antisemitismus a císařův podíl na protižidovských pogromech. Kritika necitlivých vtipů patří ke kultivaci historického myšlení úplně stejně jako stavění a bourání pomníků nebo zájem o minulost prezidentských kandidátů. Právě tato dynamika aktuálního zacházení s minulostí dělá dějiny dějinami – ať už v nich hledáme utvrzení současných pořádků, nebo cesty k jejich proměně. Ztráta kulturní identity jakéhokoli etnika je vážnou věcí, bez ohledu na to, odehrává-li se v dnešních brazilských pralesích nebo ve středověkém Pobaltí. Stejně tak není vtipné ani v legraci upírat současným obyvatelům Kaliningradské oblasti právo na svobodu – od Putina, ale i od těch, co ve Varšavě nebo v Praze možná nevědomky směřují k jeho napodobení.

Autor je historik. Působí v Centru medievistických studií Filosofického ústavu AV ČR a Univerzity Karlovy.