Ve věku 92 let zemřela žena tří životů, herečka a signatářka Charty 77 Chramostová
odešla Chramostová
AKTUALIZOVÁNO
1
Zasloužilá umělkyně, jíž bylo zakázáno vystupovat, signatářka Charty 77 a disidentka, která předtím podepsala spolupráci s komunistickou Státní bezpečností (StB) – to je jen část paradoxů z nevšedního života herečky Vlasty Chramostové, která v neděli zemřela. Životní příběh filmové a divadelní umělkyně, která by letos 17. listopadu oslavila třiadevadesátiny, v sobě zvláštním způsobem reflektuje vývoj českých dějin druhé poloviny dvacátého století. Poslední rozloučení s herečkou bude v pondělí 14. října v historické budově Národního divadla
„Měla jsem tři životy. Herecký, disidentský a život návratu,“ charakterizovala kdysi Chramostová svoji životní pouť. „Všecky byly bohaté a složité. I dlouhé...“ Herečka vlastního bytového divadla, později doyenka Národního divadla, se v roce 2015 stala laureátkou Síně slávy první české scény, už v roce 2008 převzala rovněž zvláštní cenu Thálie. Za zásluhy o demokracii a lidská práva jí pak prezident Václav Havel v roce 1998 udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
Herecký život Chramostové začal v jejím rodném Brně, kde po absolvování konzervatoře nastoupila do tehdejšího Svobodného divadla. Po několika dalších angažmá zakotvila v roce 1950 v pražském Divadle Československé armády (dnes Divadlo na Vinohradech). Slibně rozjetou kariéru ovšem ohrozilo manželství s ředitelem brněnského rozhlasu Bohumilem Pavlincem, který po politickém procesu s jeho známým Ottou Šlingem upadl v 50. letech v nemilost. Mnohem tvrdší ranou však byla pro Chramostovou smrt jejich čtyřletého syna, který zemřel při dopravní nehodě v roce 1963.
Na Vinohradech Chramostová ztvárnila řadu výrazných rolí, například Marii Stuartovnu, Annu Kareninu, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu nebo kritiky vysoce oceňovanou Hanu Jelkesovou ve hře Noc s leguánem. V roce 1950 debutovala také ve filmu, a to snímkem Past. V následující dekádě mohli Chramostovou diváci vidět ve filmech Až přijde kocour (1963), Bílá paní (1965), Klapzubova jedenáctka (1967) nebo jako Lakmé ve slavném Spalovači mrtvol (1968).
V roce 1970 odešla Chramostová z Vinohrad do Divadla za branou Otomara Krejči, které však bylo krátce poté zrušeno. V chebském divadle si ještě v roce 1973 zahrála v Matce Kuráži, po níž už ale následoval zákaz veřejného vystupování. Jeho příčinou bylo angažmá Vlasty Chramostové v roce 1968. Při obsazení Československa vojsky „spřátelených zemí“ pomáhala druhému manželovi, kameramanovi Stanislavu Milotovi (83), pořizovat záběry okupantů.
Svůj nesouhlas s invazí dala herečka najevo také odchodem z Vinohrad a vystoupením z KSČ. Po zákazu vystupování začal pro Vlastu Chramostovou druhý život – disidentský. Protože se nechtěla divadla vzdát, začala spolu s přáteli organizovat soukromé produkce. V bytovém divadle vzniklo například představení Všechny krásy světa na počest oblíbeného básníka Jaroslava Seiferta nebo Hra na Mackbetha, Appellplatz či Dávno, dávno již tomu.
V dubnu 1989 byla Chramostová odsouzena k podmíněnému trestu za Prohlášení k Palachovu týdnu. O to překvapivější bylo pak po listopadu 1989 uvedení jejího jména na neoficiálním seznamu spolupracovníků StB. Herečka přiznala, že v 50. letech StB podepsala vázací akt. „Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Spletl mě iluzemi o sobě i o společnosti. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky,“ popsala ve svých pamětech.
Poslední rozloučení s Vlastou Chramostovou na jevišti historické budovy Národního divadla bude v pondělí 14. října v 11:00, oznámil mluvčí scény Tomáš Staněk. Program a seznam řečníků zatím není znám, bude ale podobný, jak tomu bývá v případech, kdy se česká první scéna loučí s významnými osobnostmi. U rakve zesnulého se v takovém případě mimo jiné střídají čestné stráže jeho uměleckých kolegů,
Čtěte také: Zemanův sen za 900 miliard je díky ministrovi Kremlíkovi znovu ve hře
Žijeme lépe, žijeme radostněji. To říkal už Stalin
Nové období – život návratu – začal Chramostové po listopadu 1989. Přišla nabídka angažmá v Národním divadle. „Vrátit se pro mě bylo nepopsatelně těžké. Proto jsem půldruhého roku váhala,“ řekla. Stálou členkou činohry „zlaté kapličky“ se stala v roce 1991. Objevila se v inscenacích Falkenštejn, Oblak a valčík, Bloudění, Maryša, Lucerna nebo ve své benefici Tři životy. S jevištěm se rozloučila v roce 2010 titulní rolí Babičky v dramatizaci románu Boženy Němcové.
V 90. letech se Chramostová vrátila opět k filmu. Za své výkony ve snímcích Je třeba zabít Sekala (1998) a Kuře melancholik (1999) byla nominována na Českého lva. Zahrála si také v televizní inscenaci PF 77, dramatickém příběhu o cti, morálce a důstojnosti, za nějž získala Cenu České filmové a televizní akademie ELSA. Účinkovala rovněž v seriálu Hraběnky (2007) či ve filmu Odcházení (2011), stejně jako v inscenaci této divadelní hry Václava Havla.
Minulý režim prý Chramostové a Milotovi pomohl přežít humor. „Člověk se musí dopracovat k nadhledu nad sebou samým. Nás tehdy držela jedině sranda. Bylo to nutné, protože připustit si řadu věcí bylo velmi bolestné,“ řekla herečka. Milota zemřel ve věku 85 let letos v únoru.
