Končí euforie, blíží se kocovina

Probíhající prezidentské volby jsou nejdůležitější volby v České republice od roku 1989. Tuto pitomost netvrdím já, stojí v komentáři otištěném v úterý na stránkách relevantního listu Washington Post, napsal ho zástupce ředitele Evropských hodnot v Praze Jakub Janda. Důležitost voleb Janda zdůvodňuje, jak jinak, údajnou ruskou stopou v české politice, nadto prý je Zeman nejtrumpističtější prezident v Evropě. Čtenářům amerického listu tu byla podána dvě spolehlivá dávidla, nemusí je zajímat, že prezidentské volby v České republice mají řádově menší význam než volby do sněmovny. Ale proč podobně trojčili i naši spoluobčané, kteří do včera ukončené kampaně investovali tolik energie a emocí, nepochopím. 

Ovšem určitým způsobem tato prezidentská volby přesah do Evropy, do světa mít asi bude. V čerstvém čísle britského týdeníku Spectator jsem narazil na zajímavou tezi francouzského filozofa Pierra Manenta: politika v Evropě dnes směřuje ke stavu, kdy proti sobě budou stát nevymáchaní populističtí demagogové a arogantní kosmopolitní centristé. Pro druhou skupinu Manent používá výraz „fanatismus středu“. 

Projevuje se v několika mýtech: o xenofobii prostého lidu, o vlivu Kremlu a dezinformačních webů, o povolanosti elit řešit věci, které přesahují myšlenkové schopnosti obyvatelstva. 

Tohoto fanatismu politického centrismu, jehož je Jiří Drahoš mdlým, ale svým způsobem perfektním představitelem (výzva vědců, Římský klub, nechybí ani ruská paranoia), jsme v minulých týdnech byli svědky i u nás. Sám jsem byl vystaven intenzivnímu nátlaku z okruhu známých, abych neseděl doma a šel volit Drahoše. (Zemanovi příznivci v tom okruhu buď nejsou, nebo se nechtěli zbytečně namáhat.) 

Novinářská obec, která se utrhla ze řetězu už při první přímé volbě prezidenta v roce 2013, udělala tutéž chybu podruhé – a i tentokrát se jí učitelský přístup může vymstít, až půjde o něco vážnějšího. Tak jako když před pěti lety několik měsíců po porážce Karla Schwarzenberga začal nájezd Andreje Babiše do médií, a veřejnost to nepovažovala za důvod ke znepokojení – zčásti taky s argumentem, že se ukázalo, jak hysteričtí a neobjektivní čeští novináři dokážou být. 

Dnes, bez ohledu na výsledky voleb, můžeme předpokládat, že se u mnoha voličů Jiřího Drahoše časem dostaví lehká kocovina – z toho, jak snadno propadli euforii z člověka, o němž pořádně nic nevěděli, jak snadno přijali tezi, že on je ztělesněním slušnosti, ačkoliv pro tu tezi neměli jinou oporu než tvrzení Drahošova volebního týmu.

Jiří Drahoš slušný člověk klidně může být, ale tady se hraje podle vzoru „strýček Brady“, kdy se té fajnovější polovině národa k adoraci předhodí figura, o níž předtím nic neslyšeli – a nad níž se po skončení hry rychle zavře voda. Jestli se v tomto systému dá vysledovat nějaká tendence, je to tendence k úpadku. Karel Schwarzenberg byl při vší možné kritice svébytný muž, který nepotřeboval tahat své názory z poznámek napsaných pro něj jakýmsi štábem, měl svou čest a voliči si o něm mohli udělat představu dávno. Jiří Brady ztělesňuje jeden ze stěžejních příběhů 20. století, tragédii evropských Židů. U Jiřího Drahoše jsme nevěděli, proč by se měl stát prezidentem, proč o tu funkci usiluje, kdo mu to vnukl. 

Tento text vzniká ve chvíli, kdy ještě výsledek není znám. Ale dovoluji si hádat, že pokud profesor Drahoš prohraje, čeká ho osud strýčka Bradyho. Fanatický střed, který si z něho před pár týdny udělal hračku, hračku zase pohodí a bude vyhlížet novou symbolickou bitvu s populismem a průměrným člověkem. V tom aranžmá nezbylo místo pro tradiční pravici a levici – a to je jeho velká slabina.