Omlouvám se za zpoždění, s nímž se vracím ke komentáři Martina Fendrycha z 6. června t.r. Vyšel na serveru Aktuálně.cz a jmenuje se „Mají demonstrace proti Babišovi smysl? Ano. Milionkrát větší než rezignovat“. Týká se bezprostředně demonstrací, jež proběhly v řadě českých měst o den dříve, a v té souvislosti taky dalších zásadních věcí. 

Demonstrace a politici

Jak název napovídá, jde o obhajobu demonstrací před „malověrnými“. Je možná trochu zbytečná. Smysl samozřejmě mají, a samozřejmě jen tenkrát, když jsou k něčemu. Demonstrace může být i k ničemu. Pak si ovšem zaslouží kritiku. A kromě toho má smysl má i spousta dalších věcí. V tom se asi s panem Fendrychem shodneme. Je rovněž velmi málo sporné, že rezignovat se nesmí.

S určitou kritikou pražské demonstrace z 5. června přichází ostatně i pan Fendrych. Mluví např. o tom, že tam byl Jiří Dienstbier představen jako opoziční politik, ačkoliv ČSSD právě lepí vládu s ANO za podpory komunistů. Lepší by tedy bylo brát ho jako „disidenta“ v ČSSD. I to je vlastně pravda: Tedy s jednou výhradou.

V ČSSD panuje ke zmíněné koalici dosti silný odpor. Ve stranickém referendu, jehož výsledky byly zveřejněny předevčírem, se 58.5% členů vyslovilo pro, 40,2 proti. Účast byla zhruba dvoutřetinová. Je pravda, že odvahu vystoupit se svým názorem předem a k tomu ještě na demonstraci měl jen pan Dienstbier. Ale 40,2 % je víc než dost na nějakou názorovou platformu. Ta jistě musí vzniknout na stranické půdě, ale veřejnost má pak právo se být o ní informována. Organizátoři demonstrace dali panu Dienstbierovi možnost vystoupit, a dali tak odlišnému názoru šanci. A umožnili veřejnosti, aby názor odlišný od strašidelné politiky pp. Hamáčka a Zimoly zhodnotila a případně podpořila. I to patří k demokracii.

O hodně závažnější je ovšem to, co říká pan Fendrych dále: „Ovace sklidila Miroslava Němcová z ODS. Modrá strana zaparkovala v opozici, ale byly to ODS a ČSSD, které svým počínáním vynesly Babiše k moci. Němcová, jež kdysi vzhlížela ke Klausovi jako k bohu, pochopila. Mohou pochopit i jiní, kteří stejně vzhlížejí k Babišovi. Na demonstraci ostatně mluvili dva politici, kteří ANO rozčarováni opustili.“

Kdo všechno za to může 

Vystoupení paní Němcové bylo v bloku politiků zdaleka nejúspěšnější, proto na sebe upozornila. Pan Fendrych pro pořádek upozorňuje, že kdysi vzhlížela ke Klausovi jako k bohu. Odhlédněme od toho, že vzhlížet ke Klausovi je přece jen něco trochu jiného než vzhlížet podobně k Andreji Babišovi. Klaus nebyl a není oligarcha. Postavil svou politiku na potřebnosti „tradičních“ politických stran a má těžko popiratelné zásluhy z devadesátých let (pokojné rozdělení ČSFR). Po celou dobu jeho politického angažmá u nás existovala efektivní demokratická opozice a svobodná kritika vládní politiky v médiích. Nedělám z toho jeho zásluhu, jen konstatuji, že na rozdíl od dneška to tak za jeho éry bylo. To ale není podstatné: to podstatné je výčet, že to byly ODS a ČSSD, které svým počínáním vynesly Babiše k moci. Je to samozřejmě pravda, ale jen částečná. Výčet těch, co Babiše vynesli k moci, není totiž ani náhodou úplný.

Pojetí politiky, jež se v ODS postupně prosadilo, bylo v mnoha ohledech populistické a vypočítavě cynické. Ekonomický technokratismus se spojil s benešovským šovinismem, který tehdy na veřejnost docela zabíral. Během této výchovy se česká společnost ztratila obranyschopnost a nebyla pak schopná bránit se cynismu ještě podstatně agresivnějšímu, totiž tomu, který v politice triumfuje dnes.

ČSSD, vystresovaná v době labilní Topolánkovy a Nečasovy vlády tím, že se nedokázala plně prosadit v Poslanecké sněmovně v situaci dlouhodobého patu (dokázala vládu v mnoha ohledech úplně blokovat, ale nedařilo ji parlamentními mechanismy svrhnout), přenesla v letech 2011 ad. politický zápas na ulici a otevřela tím prostor pro Andreje Babiše. Ten ho pak dokonale využil.

Politické soupeření ČSSD a ODS, nebylo společnou vinou obou stran postaveno na „stýkání a potýkání“, přičemž by existoval třeba explicitně nezformulovaný, ale oboustranně respektovaný státní zájem, „zájem vlasti“. To, co tu probíhalo, byl v mnoha ohledech spíš neúprosný třídní boj mezi „kapitalismem“ a „socialismem“, studené občanská válka, v níž se nakonec jako vítěz smál ten třetí – zase Andrej Babiš. Dědictví bolševismu si v sobě takto nesly obě strany.

Třetí vzadu

Jenomže: kromě ODS a ČSSD tu byl ještě třetí „nosič“, kterého pan Fendrych nezmiňuje, protože si ho nejspíš jako jeho účastník ani plně neuvědomuje: amorfní uskupení intelektuálů, žurnalistů a nezávislých iniciativ, vycházející z Havlovy skepse k politickým stranám. „Občanská společnost“ má podle nich povinnost a taky kompetenci politické strany (které k ní nepatří) kontrolovat a zároveň k nim tvořit jakousi virtuální alternativu. Jejich kritika české politiky byla často velmi oprávněná, zároveň představovali mohutný zdroj chaosu. Ani tito lidé nedokázali nic jiného, než otevřít prostor, který pak pro sebe zabral Andrej Babiš.

Z upozadění politiky jako něčeho zároveň podružného a podezřelého vyplývala za prvé představa, že prvořadým úkolem je vybudování právního státu. A za druhé zdůrazňování, že politika musí být postavena na morálce a prodchnuta morálkou.

Právní stát v pravém slova smyslu se však může zrodit jen na půdorysu parlamentní demokracie, v níž je zajištěna politická pluralita, zohledňující menšiny. Musí tu být legislativa, která právní normy průběžně vytváří, a nezávislá soudní moc, která pečuje o jeho každodenní praktické fungování. Např. představa, že se napřed sejde jakási rada moudrých, nadaná silným morálním kreditem, a ta právní stát „rozhýbá“, je nebezpečná a nemá s demokracií nic společného.

Představa o „mravnosti nade vše“, která musí politiku prodchnout a prosvětlit, je líbivá, kýčovitá banalita. „Morálka“ je jen soupis neživých floskuli, pokud není kryta osobní vírou toho, kdo za ni ručí a hodlá ji prosazovat v nějaké praktické činnosti, tedy například v politice (třeba víru křesťanskou, uvádím svůj případ). Do floskulí se dá zhmotnit nanejvýš až dodatečně. Teprve osobní víra je něco, co morálku oživuje.

Z ideologie „občanské společnosti“ vznikl u nás po listopadu spontánně projekt jak obejít a zjednodušit údajně nespolehlivé politické mechanismy a prosazovat mravnost (resp. „Pravdu a Lásku“) ve společnosti přímo. O prosazování morálních zásad, vtělených do právního řádu, v životě společnosti v tomto modelu pečují „orgány činné v trestním řízení“ a materiál jim dodávají investigativní žurnalisté. Přitom se množí úniky informací a odposlechů z živých policejních spisů. V tomto pojetí se nakonec nezávislá soudní moc stává při uplatňování mravnosti zbytečnou a duplicitní a to, co by při jeho důsledné realizaci nakonec vzniklo, by byl policejní stát.

Vzhledem k zábranám, které realizaci takového projektu klade fungující demokratická politika a nezávislá soudní moc, se jej podařilo až do roku 2013 realizovat jen v náznacích. Stavidla se otevřela teprve poté, co se politicky prosadil Andrej Babiš se svým jednoduchoučkým mesianistickým projektem (dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek). Nejvelkolepější akcí byl případ „korupční chobotnice“, rozehraný v roce 2013 Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci a ÚOOZ, který nezůstal osamocen, i když ani z něho zatím nic nebylo dovedeno do konce.

Pojmenovat vlastní zpustnutí

Nechci řešit otázku, kdo ze zmíněných tří dveřníků, kteří pustili Andreje Babiše do pozic, jež má teď, měl na věci větší podíl. Ani náhodou si nemyslím, že by to někdo z nich udělal schválně. Naše demokracie je dnes ovšem v troskách. Může se sice ještě stát zázrak, ale my jsme svůj dějinný příděl zázraků vyčerpali v roce 1989, kdy se zhroutil bolševický režim. Další příležitost bude někdy za tři sta let. Do té doby si musíme nějak pomoci sami. Snahu na koho to svést (např. na ODS, ČSSD, paní Němcovou) nepovažuji za příliš produktivní. Bylo by ale dobré, kdybychom si připustili, že tentokrát jsme si demokracii zničili sami. A každý z nás by měl vědět, kdy a jak k tomu přispěl. Což je předpoklad k tomu, abychom se pak všichni (včetně ODS, ČSSD, paní Němcové, Pravdy a Lásky, pana Fendrycha i autora těchto řádků) dokázali dohodnout na tom, co můžeme společně udělat pro obnovu české demokracie.

Maďarský filosof István Bibó napsal bezprostředně po druhé světové válce na adresu malých středoevropských národů (včetně toho svého): „Skutečná demokracie a skutečné usmíření mezi těmito národy zavládne teprve tehdy, až poprvé společně pochopí a pojmenují své vlastní, vzájemné zpustnutí.“ Něco velmi podobného platí o protagonistech polistopadového hroucení křehké české demokracie. Mám jen jednu obavu: součástí takového pojmenování onoho zpustnutí sotva může být, že někdo z nich (např. zrovna pan Fendrych) je v tom nevinně.