2 Týdeník Echo - Reportáž

Tři měsíce v Cambridgi. Jak se žije na jedné z nejlepších univerzit

TÝDENÍK ECHO

Témata: , ,

Na podzim se mi naskytla skvělá možnost vyjet na tři měsíce jako „visiting student“ na univerzitu v Cambridgi. Šéfredaktor mě velkoryse uvolnil z mých redakčních povinností, ovšem s podmínkou, že po návratu napíšu o tom, jak se žije „v doupěti západních progresivistů“. Kdo však očekává hrůzostrašnou reportáž plnou transgenderových osob, neomarxistů a kulturních válek, bude zklamán. Pravda je totiž mnohem složitější.

Jak vypadá studentská politika na univerzitě, jsem poznal hned první týden. Studentské politické spolky pořádaly dohromady „simulaci premiérských interpelací“, kdy šéf Konzervativního spolku hrál předsedu vlády a lídryně mladých labouristů se ujala funkce vůdce opozice. Střet probíhal v obrovské hale univerzitního debatního spolku. Už při prvním pohledu bylo jasné, že politické síly na univerzitě budou značně nevyrovnané. Zatímco konzervativní lavice byly značně prořídlé a sedělo v nich pouze pár pravověrných, opoziční sedadla byla narvaná k prasknutí. Opozice přečíslovala vládu minimálně tři ku jedné.

Sami protagonisté působili jako chodící stereotypy. Hlavní labouristka byla obtloustlá dívka s nakrátko ostříhanými a narůžovo obarvenými vlasy. Její tvář zdobil piercing. Scenárista, který by pro případný seriál stvořil takovouto postavu, by byl jistě okamžitě vyhozen pro nadměrné využívání klišé. To samé se týká předsedy konzervativců. Ten se debaty účastnil v perfektně padnoucím obleku, mluvil nezaměnitelnou angličtinou vyšší třídy, evidentní produkt britského soukromého školství. Sebejistý mladík, který je na druhé zastávce trasy internátní škola – Oxford/Cambridge – parlament.

„Premiér“ versus opozice

Následná debata byla ostrá a točila se hlavně kolem dvou témat. Prvním byl brexit, druhým nedostatečná progresivnost konzervativního studentského spolku. Neustále se opakovaly otázky na to, proč mladí konzervativci nemají funkcionáře pro začlenění žen, barevných, homosexuálů, postižených či transgenderových osob. „Předseda vlády“ odpovídal nevýrazně, koktal něco o tom, že konzervativní spolek je otevřený všem, nedokázal přejít do protiútoku. Moje naděje, že tu potkám budoucího britského premiéra, po tomto spektáklu notně pohasla. Pravda je, že otázky opozice byly lehce pokrytecké. Sice drtivá převaha žen seděla v opozičních lavicích (jediná dívka, která se pravidelně zúčastňovala akcí mladých toryů, byla přítelkyně předsedy), etnické složení bylo ale víceméně stejné na obou stranách, totiž téměř naprosto bílé.

Skoro po celou dobu debata odpovídala předsudkům o „levicové univerzitě“. Zlom přišel ke konci. Na otázku, která kritizovala etnické složení toryů, předseda podrážděně odpověděl, jestli by labouristé nejdříve neměli vyřešit problém antisemitismu ve vlastních řadách, než začnou kádrovat ostatní. Tazatelka odpověděla, že souhlasí, ale že se jí to netýká, neboť ona je liberální demokratka. Šéf toryů se omluvil a vyzval, aby se přihlásili členové labouristů, liberálních demokratů a zelených, aby si je nepletl. Za zelené se nepřihlásil nikdo. To mě překvapilo. V britském systému jsou zelení nalevo od Labouristické strany a univerzity představují jejich hlavní bašty. Možná se všichni přesunuli k labouristům poté, co stranu převzal Jeremy Corbyn, pomyslel jsem si.

„Hanba brexitu“

Podruhé se univerzitní politické myšlení manifestovalo v historickém semináři, který jsem navštěvoval. Na první hodině měli čtyři kantoři diskutovat o smyslu výuky evropských dějin v Cambridgi. Na univerzitě se totiž výuka historie tradičně dělila na britské dějiny a světové dějiny. Výuka evropských dějin začala poměrně nedávno. To, co však bylo původně zamýšleno jako akademická debata, velmi rychle sklouzlo k brexitu. Obzvláště jedna profesorka se rozohnila, odsoudila brexit a všechny, kdo pro něj hlasovali. Nakonec prohlásila, že britské dějiny by se měly přestat vyučovat, neboť mohou za všechno špatné a pouze podporují růst národní hrdosti a nacionalismu, což vedlo nejen k obludnému brexitu, ale stojí i za explozí fašismu v nedávné době. Implicitně z toho vyplývalo, že by se měly vyučovat pouze evropské dějiny, které podporují mezinárodní porozumění a vedou k hlubší integraci.

Poté jsem zažil ještě několik dalších podivných epizod. Například sugestivní argumentaci dvou doktorandek, které několika spolusedícím u stolu vysvětlovaly své sexuální preference – natolik složité, že na pochopení by člověk potřeboval 3D graf (jádro spočívalo v tom, že jsou na muže, ale nevadilo by jim být se ženou). Nebo přednášku zkoumající, zda to, že se v římském umění začalo objevovat zobrazení ženy „nahoře“ při pohlavním styku, dokazuje vzrůstající emancipaci antických žen. Zatím se tedy stereotyp o západních elitních univerzitách jako o doupěti progresivismu potvrzoval, jenže to byly takřka poslední příklady. Jádro studia na Cambridgi je totiž silně tradicionalistické.

Potvrzuje to již složení studentstva, i když některé zprávy v médiích představují západní univerzity jako instituce v zajetí gender studies, radikálních sociologů a antropologů. To však pro Cambridge rozhodně neplatí. Nepotkal jsem nikoho, kdo by navštěvoval genderová studia, i když tento předmět na univerzitě existuje. Naopak většina studovala přírodní vědy – chemii, biomedicínu, inženýrství... Dále se po městě pohyboval velký počet právníků a historiků.

Víno teče proudem

To, co se v Cambridgi staví do cesty neustále postupujícímu progresivismu, je po staletí budovaná hráz tradic. Univerzita v Cambridgi totiž není pouze excelentní centrum výzkumu a vědy, ale hlavně jedna velká společenská událost, jež následuje předky vyšlapané pěšinky. Studenti jsou zařazeni do kolejí, které se starají hlavně o jejich společenský život. Zde vznikají sítě „hochů, co spolu mluví“ a následně řídí britskou politiku, byznys, kulturu a vůbec velkou část establishmentu. Systém se vyvinul tak, aby v účastnících umocňoval jakousi představu přirozeného řádu. Dobře je to vidět na příkladu přístupu k alkoholu. Ten teče proudem a často za univerzitní peníze, takže studenti mají možnost se zřídit zadarmo. Kolej Peterhouse, které jsem byl dočasným členem, měla ve vinném sklepě – studenti o tom byli přesvědčeni – přes třicet tisíc lahví. Víno se podávalo před semináři, během seminářů, po seminářích. Šampaňské s mistrem koleje, uvítací večírek, víno se sýrem, halloweenská party, diskusní večeře s vínem, portské s děkanem, i když děkan portské nemá rád, alkoholické akce nebraly konce. Cílem ale nikdy nebylo zpít se do němoty, ale rozproudit akademickou diskusi, uvolnit ledy, začít budovat vazby. Díky staleté tradici univerzita a její koleje velmi dobře chápou, že alkohol je nejlepší socializační prostředek a ve výsledku vede k podaní lepších výkonů všech zúčastněných.

Nyní to porovnejme s přístupem univerzity v Sussexu, kde jsem byl před dvěma lety na semestr v rámci Erasmu. Ta byla založena v roce 1961 a má pověst „nejlevicovější univerzity v Británii“. Její studentská samospráva přijala složitá a expanzivní pravidla, která „nemají za cíl komukoli nařizovat, jak přistupovat k alkoholu“, nicméně přesto to činí. Zakazují například reklamy na alkohol v kampusu univerzity či nedoporučují nadměrné pití. Proto Sussex také nikdy nedožene Cambridge v akademické kvalitě...

Sussex působí hůř i v dalších ohledech. V Cambridgi je již zmíněný Konzervativní spolek sice nepočetný, ale uznávaný, s dlouhou řadou význačných bývalých členů. Jeho obdobu v Sussexu tvořilo asi pět lidí a jeho předseda mi daroval tričko Konzervativní strany se slovy, ať ho raději nenosím po kampusu, neboť by mě mohli pobodat.

Sussex zavedl záchodky pro transgenderové osoby (i když je šalamounsky strčil na záchody pro hendikepované, jako kdyby si vozíčkáři nevytrpěli dost), v Cambridgi nic takového není. Ono je těžké ignorovat biologické rozdíly mezi muži a ženami, když čtyřikrát za semestr pořádáte slavnostní večeři, na které je dress code pro muže smoking a pro ženy večerní róba.

Výuka historie na Sussexu se točila kolem „dějin lidu“. Navštěvoval jsem tam předmět „revoluce v minulosti a současnosti“, který se měl zabývat Francouzskou revolucí, ruskou a čínskou revolucí. Přesnější název by byl „výuka marxismu-leninismu“, protože kantor nekriticky představoval myšlenky Marxe, Engelse, Rosy Luxemburgové, Lenina, Gramsciho a západních neomarxistů.

Výuka v Cambridgi, i když měla své výstřelky, byla celkem očištěná od větších ideologických nánosů. Když člověk tráví dny popíjením dobrého čaje sedě v koženém křesle v klubovně pro postgraduální studenty, přijímá společenskou stratifikaci mnohem lépe. Chápe, že jsou určité vrstvy pod ním, ale i nad ním. Například „fellows“ čili kantoři koleje, kteří jako jediní smějí vkročit na kolejní trávník a večeří u vyvýšeného stolu. To, že se na konci slavnostních večeří připíjí na zdraví královně, tento společenský řád pouze umocňuje.

Skutečnost, že univerzita v Cambridgi nepatří mezi bašty progresivismu, do jisté míry potvrzuje žebříček webu spiked!, který hodnotí britské univerzity na základě ohrožení svobody projevu. Vysoké školy rozřazuje do tří kategorií: červené (nejhorší stupeň), oranžové (střední stupeň) a zelené (nejlepší stupeň). Cambridge je hodnocena oranžově, ale víceméně kvůli banalitám. První důvod je, že univerzita zakazuje sledování porna na školních počítačích, a druhý, že studentská samospráva provozuje politiku „safe space“, bezzubé nařízení, aby se studenti k sobě chovali slušně. Naopak Sussex je hodnocen červeně. Zasahování do života studentů je tam mnohem radikálnější. Univerzita zakazuje „transfobní propagandu a materiál ve výuce“ a nakazuje, aby veškeré studentské plakáty byly nejdřív předloženy k inspekci vedení školy. Sussexská studentská samospráva pak taktéž provozuje politiku „safe space“, dále vyhlašuje nulovou toleranci sexuálnímu harašení, jehož definice je tak široká, že se do ní schová i obyčejný flirt, bojkotuje Izrael, nařizuje používání „genderově inkluzivního jazyka“, odmítá nechat na univerzitě vystupovat kontroverzní řečníky, a jak už bylo zmíněno, bojuje proti alkoholu.

Univerzita v Cambridgi tak zůstává centrem skvělého vědeckého poznání a svobody projevu. Může za to děkovat slovutným zakladatelům. Pravidla a zvyklosti budované po staletí za pomoci středověkých biskupů, mocných monarchů a viktoriánských gentlemanů jsou velká překážka proti společenským změnám, které zachvacují okolní svět. Zároveň ale podporují nezávislou akademickou diskusi. Je tu naděje, že zdravý rozum ze západního akademického prostředí ještě úplně nezmizel.

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Digitální Týdeník Echo + komentáře Echo24.cz

od 199 Kč

Získejte plnou verzi jedinečných komentářů, esejí, exkluzivní analýzy a rozhovory s inspirativními osobnostmi a další klíčové texty Echo24.cz

Více info

Vážení čtenáři,
internetový deník Echo24 se rozhodl změnit podobu čtenářských diskuzí pod texty, které na našich stránkách publikujeme. Diskuzí se nově mohou účastnit pouze ti čtenáři, kteří jsou přihlášení a kteří mají zaplacený nějaký typ předplatného. To si můžete pořídit již od 149 korun měsíčně zde.

K tomuto kroku jsme se rozhodli kvůli neúměrně velkému počtu diskutujících, kteří nerespektovali pravidla slušné diskuze, napadali ostatní diskutéry a podobně. Navíc používali i různé anonymizéry, které jim umožňovaly se do diskuze vrátit i poté, co jim redakce jejich účet zablokovala.

Kvůli malému počtu členů redakce nebylo v našich silách neustále procházet všechny diskuze a mazat urážlivé či jinak nevhodné příspěvky. Slušní diskutující jsou nadále na našich stránkách vítáni.