Proč anglojazyčné země stále drží spolu?

Otto von Bismarck prohlásil, že největším politickým faktem moderní doby je skutečnost, že „Severní Amerika mluví anglicky“. Historie mu dala za pravdu. Spojenectví anglickojazyčných zemí, takzvaná anglosféra, určovalo dějiny dvacátého století. Za druhé světové války společně porazily nacistické Německo na západní frontě a Japonsko v Pacifiku. Páteří západní aliance za studené války byl „zvláštní vztah“ mezi Británií a USA. Austrálie a Nový Zéland vyslaly vojáky do Vietnamu. USA, Británie, Nový Zéland, Austrálie a Kanada jsou sdruženy ve špionážní organizaci známé jako Pět očí, díky které si vyměňují informace v míře nepředstavitelné mezi ostatními spojenci.

V posledních týdnech se anglosféra znovu začala skloňovat poté, co Británie a USA vyšachovaly Francii z australské zakázky na ponorky. Místo toho poskytnou Austrálii ponorky na jaderný pohon. Nový bezpečnostní pakt, namířený hlavně proti Číně, nazývaný AUKUS, je důkazem, že v případě nebezpečí je hlavní instinkt anglickojazyčných zemí i ve 21. století spojit se dohromady. O tom, kde se tyto instinkty berou a jak moc je anglosféra silná, debatují americký byznysmen a autor knihy The Anglosphere Challenge: Why the English-Speaking Nations Will Lead the Way in the Twenty-First Century (Výzva pro anglosféru: Proč anglickojazyčné národy ukážou cestu v jednadvacátém století) James Bennett a profesor historie na univerzitě v Cambridgi Robert Tombs, mimo jiné autor knihy The English and Their History (Angličané a jejich dějiny).

Pro začátek, jak byste definovali anglosféru? Je to starý Commonwealth, tedy Británie, USA, Kanada, Nový Zéland a Austrálie, nebo je to širší? Patří tam třeba i Indie?

Bennett: Za posledních 20 let bylo několik definicí anglosféry. Moje kniha The Anglosphere Challenge vyšla v roce 2004. Původně šlo o esej o tom, jaké budou efekty internetu na globální politiku a ekonomiku. Moje hlavní teze byla, že díky internetu kultura bude oblastí, kde jednotliví občané začnou mezi sebou jednat přímo. To sblíží lidi, kteří mluví stejným jazykem a mají podobnou kulturu. To šlo proti evropskému pohledu, který říkal, že svět se bude spojovat do regionálních bloků, jako je Evropská unie. Já jsem tvrdil, že je to chybné, protože tento gravitační model ekonomie, který říkal, že nejvíc obchodujete s lidmi, kteří jsou vám fyzicky nejblíž, je erodován tím, jak stále víc věcí se přenáší přes internet. Takže dávalo smysl pro Spojené království opustit Evropskou unii a oživit vztahy se zbytkem anglicky mluvícího světa. Moje myšlenka byla, že v podstatě kdokoli, kdo je zakořeněný v anglickojazyčné kultuře, má její mentální návyky a ideologický profil, je součástí anglosféry, ať je odkudkoli. Od té doby se definice posunula. Anglosféra je dnes v podstatě výraz pro státy Pěti očí. Tedy pro USA, Británii, Austrálii, Kanadu, Nový Zéland. Můj pohled byl vždy širší. Možná by se dalo říct, že jsou to dva kruhy. Ten vnitřní a hlavní sdružuje Pět očí. Ve vnějším jsou státy, které mají některé společné charakteristiky nebo geopolitické důvody, aby s anglosférou jednaly, například Japonsko. Sem bych zařadil i Indii.

Tombs: S tím vším souhlasím. Dodal bych, že politické události v posledních několika letech tomu dodaly na důležitosti. Když se objevila otázka brexitu, tak tato myšlenka anglosféry a myšlenka navýšení ekonomických, kulturních a politických vztahů s anglicky mluvícími zeměmi se  stala ústřední součástí argumentů pro brexit. Kdyby nebyla anglosféra nebo koncept anglosféry, důvody pro odchod z EU by byly mnohem slabší a méně atraktivní. Argument, že EU je náš osud a naše budoucnost, jediný způsob, jak udržovat styky se světem, velmi silně prosazovali antibrexitáři. Myslím, že koncept anglosféry to efektivně podkopal.

Celý Salon Týdeníku ECHO si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Ten si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.