Rozdělovat lidi na ty, se kterými se bavím a se kterými ne? To mě štve

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i historik umění Otto M. Urban. Přinášíme ukázku z textu, který je k dostání ve vybraných trafikách. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

Kdy se v tobě ten zájem o dekadenci vzal? Já tě vlastně znám už ze školy jako dekadenta…

Tak to už bylo na střední škole. Tak jako u mnoha mladých mužů to začne přes literaturu, člověk čte básně, třeba se i o nějaké snaží, protne se to s životním pocitem, který tehdy v 80. letech tomu mimořádně přál. U mě se to už brzo protnulo se zájmem o výtvarné umění, přitahovala mě avantgarda 20. a 30. let…

Projevoval se tvůj zájem o dekadenci nějak v osobním životě?

To se projevuje dodnes… Ale v půli osmdesátých let, v době našeho mládí, to bylo dost silné, to dekadentní puzení. Však si to jistě sám pamatuješ.

Patřils k nějaké skupině, nebo jsi svou dekadenci prožíval osaměle? Byl jsi pankáč?

My jsme byli už spíš nová vlna nebo new romantics, mou ikonou byl tehdy David Sylvian. Měli jsme na gymnáziu hudební skupinu, která se jmenovala Matka tě zbije!. Vždycky jsem tíhnul k hudbě, což vedlo k tomu, že jsem byl o mnoho let později ve skupině Dekadent Fabrik, kde hrál například Mikuláš Chadima, Váňa Bierhanzl nebo David Cajthaml. Měl jsem tam takový elektronický krabičky, ze kterých jsem pouštěl samply, například hlasy Antonina Artauda nebo Williama Burroughse. Nejvíc mě pobavilo, že brzy potom, když jsem odešel, protože už jsem na to neměl čas, tak toho nechal i Mikuláš. Říkal, že ho to přestalo beze mě bavit… chacha. Říkal, že byl zvědav, co já, jak říkal, „kultivovaný nehudebník“, zase vymyslím.

Mikuláš Chadima je obdivuhodná figura, včetně svých pozoruhodných politických názorů. Ne každý je vydejchá.

Ano, ale to mě právě na dnešní době štve, že se zase začínají lidi rozdělovat na ty, se kterými se bavím a se kterými nebavím. A tuhle hru já nechci hrát. Sedíme před holešovickou kavárnou Liberál a tady měl před časem mít nějakou besedu Martin Konvička, o. k., byla to kontroverzní postava (dnes už nikoho nezajímá), ale výsledkem bylo pozdvižení, že takový člověk přece nemá v takové kavárně co dělat. Přitom sem mohli jeho kritici jistě přijít a utkat se s ním v debatě, nikdo by jim nebránil. Já jsem tohle vždycky odmítal hrát, uzavírat se se svými názory do nějakých bublin. A myslím, že mi v tom pomohl i ten zájem o dekadenci, která má radši ironii, sarkasmus a nadhled než držení nějaké bojové linie. Vždycky se mi líbila replika o slonovinové věži…

Celý text vyjde ve speciálu 30 rozhovorů, který je ve volném prodeji k dostání za 99 korun, při pořízení v předprodeji zaplatíte jen 89 korun. Speciál si můžete objednat ZDE.