Waterloo slovenských nacionalistů. Proč to nejde u nás

Vítězství Zuzany Čaputové v prvním kole prezidentských voleb na Slovensku je natolik suverénní, že její protivník Maroš Šefčovič má jen minimální šanci zvrátit výsledek ve druhém kole. Úspěch liberální kandidátky a fiasko nacionálních populistů je pravým opakem českých prezidentských voleb před rokem. Znamená to snad, že je slovenská politická scéna vyspělejší? V jednom ohledu to platí určitě.

Na Slovensku volby vyhrála se čtyřiceti procenty advokátka, představitelka občanské společnosti vyzkoušená v konfliktech s bezohlednými oligarchy a byrokraty. S osmnácti procenty postoupil do druhého kola eurokomisař, socialista a kandidát vládní strany Smer. Až třetí a čtvrté místo se ziskem mezi deseti a patnácti procenty získali populisté, konkrétně bývalý ministr za hnutí HZDS Vladimíra Mečiara Štefan Harabin a obdivovatel fašistického Slovenského štátu Marian Kotleba.

Na pátém a šestém místě skončili zhruba s pěti procenty křesťanský demokrat František Mikloško a šéf maďarské strany Most Béla Bugár, kteří už své příznivce vyzvali, ať nevolí Šefčoviče, respektive ať dají hlas Čaputové.

V jistém ohledu jde o převrácený obraz prvního kola v Česku. Levicový populista Miloš Zeman získal téměř 40 procent a pak následovali jeho více či méně liberální soupeři, konkrétně se čtvrtinou hlasů akademik Jiří Drahoš, okolo deseti procent získal diplomat Pavel Fischer, zámožný producent Michal Horáček a lékař Marek Hilšer, následovaní pětiprocentním expremiérem Mirkem Topolánkem. Zatímco na Slovensku se dokázali liberální zástupci občanské společnosti dohodnout na jedné atraktivní kandidátce, v Česku se liberální hlasy rozptýlily mezi pět převážně starších mužů. Naopak ze slovenské populistické scény se přihlásilo víc kandidátů, ovšem tu českou reprezentoval její nezpochybnitelný suverén. Rozdíl je ještě v jednom detailu. Slovenská sociální demokracie (strana Smer) dokázala získat pro Šefčoviče druhé místo a tím vyřadila ze hry stoprocentní populisty Harabina i Kotlebu, spolu s nimi ještě Milana Krajniaka a Eduarda Chmelára. Česká sociální demokracie se spokojila s marginální rolí Zemanovy služky.

Lepší káva v Bratislavě

Všichni vědí, jak loni dopadlo české druhé kolo. Všichni liberální voliči se neshromáždili za standartou nevýrazného kandidáta Drahoše, naopak široké skupiny obyvatelstva podlehly promyšlené a agresivní kampani dosavadního prezidenta. U druhého kola na Slovensku je proti tomu předem jisté, že vyhraje proevropský, více či méně liberální politik. Pokud se hodnotí kvalita politické scény podle toho, jakou roli hrají klasické politické strany, jak snadno lidé podléhají nacionálnímu populismu nebo jak trvají na hodnotách občanské společnosti vůči arogantní státní moci, pak jsou Slováci vyspělejší.

Takové hodnocení jde ovšem zpochybnit z jiného úhlu pohledu. Tzv. nacionální populismus je možné za jistých okolností považovat za užitečnou korekci vyprazdňování národního státu jako nezbytného prostoru pro demokracii a také občanské iniciativy mohou být jenom jiným názvem pro demagogii, která stahuje společnost pod vládu bezohledných oligarchů. Vyšší vyspělost Slovenska je však nepochybná, pokud jde o kvalifikaci postkomunistické elity ubránit se proti přímočarému tažení populistů, kteří nejen usilují o moc, ale útočí na demokracii jako takovou. Bratislavská kavárna má vyšší úroveň než ta pražská.

Trénink u Mečiara

V Česku neuspělo pět více či méně liberálních kandidátů, i když měli v prvním kole dohromady víc příznivců než populista Zeman. Naopak na Slovensku se liberálové dokázali na jedné kandidátce dohodnout. Nikdo nepochyboval o schopnostech advokátky, která dokázala souboj se stavbou skládky poblíž sídliště dotáhnout k vítěznému konci až u Nejvyššího soudu. Češi jsou dodnes hluboce nespokojeni s politicko-ekonomickým vývojem před rokem 2013, přesto se nechali znovu přemluvit prezidentským kandidátem, který byl jedním ze tří hlavních protagonistů té doby a dodnes zůstává připomínkou selhání tehdejší politiky. Hlavním důvodem byla slabost roztříštěného proudu liberálů a klasických demokratických stran i nepřesvědčivost jeho lídrů, vedle toho profesionální Zemanova kampaň, jejímž autorem byl ostatně slovenský expert Roman Lipták.

Větší zběhlost Slováků v demokratické politice a především chuť opravdu vyhrát v konfliktu s politiky, kteří používají k získání moci všechny dostupné prostředky, lze vysvětlit snadno. Slováci se museli vypořádat s autoritářským a klientelistickým režimem, který se snažil v devadesátých letech nastolit premiér Mečiar, a získali tak neocenitelnou zkušenost, jak se ubránit také dalším snahám revidovat nedávno zavedenou demokracii. Češi ve své většině však dosud nevidí nic zlého na tom, když svěří moc politikům, kteří už jednou selhali a o revizi demokracie otevřeně usilují. Nejdůležitější je v tom rozměr politické technologie. Také Češi si musí osvojit schopnost, jak se autoritářům a populistům bránit.