O něčem jiném. Doporučení na Svěráky

KOMENTÁŘ

O něčem jiném. Doporučení na Svěráky
Nová komedie Jana Svěráka Betlémské světlo Foto: Youtube BISCOP CZ
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Asi by se očekávalo, že by zde měl být další text o válce za humny a s tím spojených hrůzách, ale snad se snese výjimka, když se sem vloudí doporučení na film české národní firmy Svěrák & Svěrák Betlémské světlo.

Činím tak s vědomím, že jsou jistě důležitější věci než jít do kina, jenže v zájmu mentální rovnováhy není špatné udržet nějaké normální zvyklosti, k nimž chození do biografu vždy –⁠ tedy ne vždy, ale takových sto let už ano –⁠ patřilo. Právě filmy obou Svěráků jsou totiž příkladem všeobecně prospěšné role sociálně sjednocujícího elementu společně trávených chvil při sledování ne příliš náročného, ale také nikoli plytkého vizuálně-dramatického artefaktu. Tedy celovečerních hraných filmů, jaké vytváří ona zmíněná firma a na kterých se může pobavit celá širší rodina, třeba i již poněkud nedoslýchavá babička či dědeček po mrtvici. Ti všichni jsou takový film schopni na nějaké úrovni přijmout a vzít si z něj cosi svého. To vůbec není malá hodnota a umí to vždy jen někdo, u nás tedy nejlépe oni dva.

 

Betlémské světlo je také takovým rodinným a mezigeneračním filmem, jsou tam senioři i střední věk, mládí i malé děti, je to film dokonce i inkluzivní: důležitou roli tam má chlapec s Downovým syndromem. Je to zároveň film nadčasový, a přitom s docela aktuálním, byť ne úplně dotaženým katastrofickým motivem, který tam dodává východo(slovanská) vědma se svým synkem nápadně připomínajícím Kolju, jenž se nyní stává fantomem, kterého kdysi Svěrákovi vyvolali. Tónina filmu je lehce komediální, posypaná pudrem jemné melancholie a nevtíravé spirituality, ba dokonce náboženskosti, asi ve stylu halíkovského „něcismu“, jak kdysi označil nejrozšířenější víru v Česku, víru v Něco.

Přitom Betlémské světlo (název se osvětlí až v závěru) poněkud klame svým vlídným tělem, neboť je to složitější film, než by věrný divák od rodinné dvojice čekal a předpokládal. Zatímco jejich klasické a úspěšné filmy jsou založeny na ladně a přehledně komponovaných melodramatech, zde je to komplikovanější. Jde vlastně o psychologický portrét stárnoucího spisovatele Šejnohy (hraje ho samozřejmě Zdeněk Svěrák), jenž na začátku umírá, obléká si rubáš, loučí se s manželkou (Danielou Kolářovou), lehá si do rakve, zapaluje si poslední cigaretu… Stop, postava se probouzí do běžného dne spisovatele, který má problém se svými postavami. Jeho tvůrčí proces se zadrhnul, dostal se na mělčinu, pramen inspirace zřejmě vyschl. Jeho mozek je ještě schopen vyprodukovat zajímavou postavu, ale už pak neví, co s ní. Taková k životu probuzená, ale nedotažená postava je s tím nespokojena, bouří se proti tomu, naléhá na svého autora, aby s ní něco udělal, aby ji posunul z místa dál. Ten se jim snaží vyhovět, ale to přináší další potíže a problémy, spisovatel je přece jen už starší ročník, vlastně není jisté, jestli svým postavám rozumí, možná jde především o výrony jeho potlačeného libida –⁠ jako v případě pěkné magistry, již s gustem ztělesnila Tereza Ramba. Žádná z těch imaginárních postav není úplně spokojena se svou rolí, spisovatel se stává štvancem a obětí jejich nároků a představ, ale i své inteligentní ženy, která ho pozoruje se střídavým pochopením.

Ne že by se nápad s postavami, které se vymkly z rolí, už někde nevyskytl – je to oblíbená figura Woodyho Allena… Ale Svěrákova verze má svou stabilní kvalitu, která je v něčem neopakovatelná a nepodlehne jí jen člověk zvláštního ražení. Ale i u něj lze předpokládat, že vlastně svádí zápas trochu sám se sebou. Když se od něj osvobodí, uleví se mu. Takže na to jděte.

 

×

Podobné články