U bran smrti bude stát Anděl smrti blažené, nebo smrti žalostné, to je na každém člověku a záleží na tom, jestli v jeho životě převáží Ctnosti, nebo Neřesti. Rejem jejich alegorií po obou stranách balustrád špitálu vrcholí to barokní mysterium na Kuksu.
Foto: Jiří Peňás
4
Německý technologický koncern Bosch zaměstnancům centrály zkrátí pracovní dobu. Od března jich bude 450 pracovat jen 35 hodin týdně, místo dosavadních 38 nebo ...
Památný den na Kuksu se jmenuje text Jakuba Demla z roku 1933, kdy ještě doufal, že ho miluje žena, s níž se tam nečekaně seznámil, když tam v roce 1931 přijel na kněžské exercicie, a zahořel k ní typickou demlovskou láskou katolického kněze, to znamená láskou vypjatou a vášnivou.
Jmenovala se Kateřina (Catharine) Sweerts-Sporcková, byla hraběnka a Demla s německou tvrdostí odmítla: nemáme si co říct, nemůžete ode mne nic žádat, jsme si cizí, to, co děláte, se mi příčí, mu napsala. Koncem dubna 1945 skočila, v očekávání příchodu Rudé armády, pod vlak, čímž šporkovský příběh na Kuksu de facto končí.
Můj památný den na Kuksu začal před několika měsíci, když se mě redaktorka a patriotka z Hradce Králové Lenka Jaklová, která se mezitím provdala a jmenuje se Krejzová, zeptala, jestli znám Kuks, a já ke své lítosti řekl, že jsem tam byl jen jednou, a to v dětství, neboť východní Čechy znám nejméně z Čech. Tomu se podivila a já také, a tak mi přišlo pozvání na Kuks, kde zrovna otevírali Galerii loutek, u čehož jsem zajisté nemohl chybět. Avšak nebyly to obyčejné loutky, i když která loutka je obyčejná, nýbrž byly to loutky barokní, jenže vyřezané dnešním tvůrcem Jiřím Nachlingerem podle předloh nebo spíš podle ideje šporkovsko-kuksovsko-braunovské. Jako inspirace tedy sloužila armáda barokních soch, ať už se na Kuksu a jeho okolí zachovaly, či nikoli, protože zmizela třeba většina ze soch čtyřiceti trpaslíků, údajně děl Braunových, kteří obklopovali oválné rejdiště (Ringelbahn), což byla jedna z atrakcí toho barokního disneylandu.
Nové dřevěné marionety, mezi nimiž se nápadně často, ale tak je to v baroku nutné, objevuje smrtka, anděl a ďábel, zaplňují celý prostor domu, který se nyní jmenuje Comoedien-Haus. Dřív to byla asi stodola, ale teď je v ní divadelní sál i s pojízdnou károu (Carro Commediale), kde se v létě provozují představení a srpnu to vrcholí festivalem barokního divadla Theatrum Kuks. Mozkem a duší toho všeho je hradecký profesor (původem z Náchoda) Stanislav Bohadlo, muzikolog, kuksolog, šporkolog a od pohledu bohém, jehož děti ovládly divadelní společnost Geisslers Hofcomoedianten, jež je jakýmsi uměleckým tělesem obnoveného Kuksu.
Ano, obnoveného, protože to, co jsem tam toho pro mne památného dne viděl, bylo něco jako povstání fénixe z trosek a lehké zamávání jeho křídly. Neboť na Kuksu se opravdu podařilo vzkříšení aspoň části toho lesku a slávy, která před třemi sty lety planula jasným plamenem do temných časů kypícího baroka. Od roku 2010, kdy se začalo s generální rekonstrukcí kukského špitálu, se zároveň naplňovala idea nejen tedy postavit na nohy celý ten gigantický areál fyzicky (aspoň to, co z něho zbylo za poslední staletí), ale zároveň mu vdechnout nějaký druhý život, zkusit oživit trochu jeho ducha. Ten sice odvanul už brzy po smrti Františka Antonína hraběte Šporka (1738), ale těch pár desetiletí, kdy tu vládl, lze počítat k tomu nejvelkolepějšímu, co se v Čechách kdy v onom oboru dělo. Tím oborem byla… krása.
Kuks, to jsou vlastně dva mírné svahy proti sobě, něžné údolí Labe, které je tam ještě docela malou říčkou. Profesor Bohadlo mi ukazoval, kde se v horkém létě do něj potápí, čímž obnovuje základní charakteristiku Kuksu. Že to totiž byly lázně! Bad Kukus se jmenovaly ještě před sto lety a před těmi třemi sty jako Kuccus-Baad in Bohemia měly konkurovat Karlovým Varům, což byl sen Franze Antona Sporcka, jenž ho krok za krokem plnil. Měl k tomu pramen s léčivou vodou (aspoň se to o ní tvrdilo), vlídnou řeku, nějaké ty poddané, a hlavně k tomu měl skoro neomezené prostředky, které zdědil po svém generálském otci, původně synovi rolníka odkudsi z Vestfálska. Nešlo však zdaleka jen o nějaký podnikatelský záměr, to by mu nestačilo a ani by ho to asi nezajímalo. Hrabě Špork byl vzdělaný kavalír (vyjel v mládí na studijní cestu po Evropě a poznal dvůr Ludvíka XIV.), vystudovaný právník a také trochu filozof a nekonvenční teolog (jansenista), pravděpodobně (historikové v tom nemají jasno) první zednář v Čechách, a samozřejmě také vášnivý lovec a sběratel mincí, tisků a krásných knih a asi hlavně – a to i na poměry tehdejší Čechie, kde navzdory „temnu“ kvetlo umění – bezkonkurenční mecenáš. Takže když přebírá po otcově smrti (1679) panství, začíná budovat Kuks (ale v jiné podobě i Lysou nad Labem) jako svého druhu landartové umělecké dílo, ovšem naplněné hlubokou idejí a symbolikou. Kuks je totiž model univerza, makrokosmu i mikrokosmu, dočasnosti i věčnosti, života a smrti, přesně tak, jak lze asi nejvýstižněji definovat baroko, jako „snahu přiblížit se Bohu skrze tento svět“ (Zdeněk Kalista).
Člověk o tom může číst (a o Kuksu vyšla hromada literatury), ale krása a působivost toho místa mu dojde až tam. I když ze Sporckova Kukusu zbylo jen torzo, je to velkolepé torzo, něco, co zůstalo stát v krajině jako neúplný ornament, jehož smysl se postupně skládá dohromady, ale nikdy se už úplně nesloží. Ty dva svahy, pokryté nyní vlnící se jarní loukou, jsou obrazcem cesty života, který může být pěkný, veselý a příjemný, ale nutně směřuje ke svému pozemskému konci, do hrobu, z něhož svítí věčné světlo.
Levý svah údolí, to je ta lázeňská část s vesnicí Kuks, po válce bez odsunutého obyvatelstva. Ta patřila životu. Tam se žilo, tam se pracovalo, spalo a jedlo, tam byla zábava, rozkoše a péče o tělo. Stál tam dvoupatrový zámek (stržený v roce 1901), kde Graf von Sporck se svou rodinou žil (měl tři dcery), kde přijímal hosty a kde spřádal plány a také kul pikle – jak vést svou osobní válku se sousedy odvedle, s žírečskými jezuity, což byla samostatná kapitola jeho života, kterou si nechám na díl o „Braunově Betlému“. Středem této části vede schodiště s antickými sochami, svalnatými Tritony, kteří vypouštěli ležérně z konví proud vody, jež přitéká z blízkého pramene. Voda stéká ještě teď jemným čůrkem po kaskádách, ale tehdy se dole rozlévala do šedesáti měděných van připravených pro klienty lázní. Po stranách byly sochy Diany a Akteona, toho nešťastníka, který uviděl bohyni nahou a ona ho proměnila v jelena. Dole seděl kamenný kyklop Polyfemos, další nešťastně zamilovaná obluda, jehož tělem protékala voda, což rozeznívalo hudební mechanismus do něj vložený – teď je ta socha s dírou v hrudi ve špitální zahradě. Muselo to tehdy celé působit bizarně a magicky, a to ještě stojí za to si představit, že všechny ty sochy byly barevné, takže dnešní pískovcová hnědošeď je sice důstojná, ale zdaleka to nemá ten efekt. Lázeňské budovy stály dole u řeky, tedy na nábřeží, kde byla též jakási promenáda a snad kolonáda, nevím, jestli se tam prodávaly oplatky. Budovy jsou nyní docela dobře opravené, v jedné je slušná, tedy trochu dražší restaurace Baroque, v druhé je zřízeno Rentzovo muzeum, další plod neúnavného Stanislava Bohadla, neboť Michael Heinrich Rentz (1698–1758) byl Šporkův, dalo by se říct, osobní výtvarník, mistrný rytec, kterého si Špork přivezl sem z Norimberka a on už zůstal v Čechách, kde svého mecenáše o dvacet let přežil. A to muzeum je složené z exponátů, které profesor Bohadlo shromáždil a posbíral, a já jen trnul, když mi to předváděl, jestli má dobré bezpečnostní zámky.
Pak se přejde můstek přes Labe: za baroka na nich stály sochy harlekýnů, kteří se ukláněli a zvali panstvo dál, na druhou stranu. Jako v životě museli překročit řeku, ještě chvíli se věnovat kratochvílím, třeba galantním hrám s kroužky, k čemuž byla příležitost na tom rejdišti s trpaslíky, ale pak už se muselo nastoupit na cestu, která se zprvu volně, ale pak stále prudčeji zvedala ke konci. Tam, kam musí odejít každý, na což se musí křesťan připravit, najít čas na vita contemplativa, život v pohroužení. Řeka jako věčně plynoucí symbol času spojuje i odděluje dvě komplementární poloviny, což lze číst i teologicky, že řeka je ramenem kříže, který protíná vertikála cesty, jež začíná od pramene, tedy od bodu alfa, jímž je zrození, ke svému konci, do hrobky pod kostelem Nejsvětější Trojice se špitálem, tedy bodem omega. Tato dvě písmena drží v otevřené knize úžasná Braunova socha alegorie Víry na terase před kostelem-hrobkou. U bran smrti bude stát Anděl smrti blažené, nebo smrti žalostné, to je na každém člověku a záleží na tom, jestli v jeho životě převáží Ctnosti, nebo Neřesti. Rejem jejich alegorií po obou stranách balustrád špitálu vyvrcholí to barokní mysterium na Kuksu. Jestli existuje nějaká dokonalost, pak je to tohle.
00:02
