I Marie Terezie se ráda dívala na pohádky

Ještě před rokem, když se připomínalo třísté výročí narození Marie Terezie, mohl autor napsat, že to panovnice nemá v Čechách snadné (viz Milujte královnu, jiná už nebude, Echo Prime, 8. března). Sice jí vděčíme za povinnou školní docházku (nesmírně oblíbená věc) a jaksi i za to, že Čechy a Morava zůstaly spolu (ale to už se ví méně a není lehké to objasnit), avšak přece jenom, byla to Rakušanka, Habsburkyně a barokní feudál. Jiráskovská „doba temna“ se kryje s jejím dětstvím a mládím a její otec, Karel VI., patří k těm vůbec nejméně známým českým králům, přestože vládl monarchii skoro třicet let a jeho pražská korunovace v roce 1723, jíž ostatně Jiráskovo Temno začíná, byla nejkrásnější barokní slavností v zemi a konkurovat jí mohlo jen svatořečení Jana Nepomuckého o šest let později. Ale to už je dávno, na to už si málokdo pamatuje.

Zato teď, zdá se, se lid do Rézi zamiloval. Příčinou této nové lásky je televizní dvojfilm, který měl i v českých korunních zemích mimořádnou sledovanost, čímž následoval úžeji s panovnicí spjaté Rakušany i Slováky, kteří měli v Bratislavě (Prešporku) kdysi největší královninu sochu, dokonce větší než ve Vídni, dokud jim ji Čehúni po roce 1918 nesebrali a nezakázali. V Maďarsku se vysílání teprve chystá, ale tam nelze mít o úspěchu pochyb, neboť uherskou apoteózou film vlastně vrcholí, a stává se tak, možná nechtěně, dosti jasným potvrzením zapomenuté pravdy, že když je nejhůř, je nutné obrátit se na Maďary…

Čím si filmová Marie Terezie takovou přízeň vysloužila? Podle mé teorie by se dalo říci, že jde v jistém smyslu o pokračování nejoblíbenějšího žánru tohoto ročního období, totiž pohádek o princeznách.

Ty jsou ve středoevropském vydání stejně většinou stylizovány kamsi do baroka, neboť jde o období ještě pořád dosti předmoderní, svět v něm není dosud úplně odkouzlený, ale zároveň už nejde o žádný archaický pravěk či špinavý středověk, takže lidé se tam mohou chovat jaksi normálně a dle našich představ: cloumají jimi představitelné city, mají nějaké srozumitelné ambice, mluví normálně. Ale pořád se tam najde dost věcí hodně odlišných a jaksi pohádkových: lidé na sobě mají značně výstřední hacafraky, obývají velmi exkluzivní místnosti a platí mezi nimi přísná mocenská a společenská hierarchie, bez níž by pohádky nemohly existovat.

Častý výskyt těchto filmů může ovšem souviset i s tím, že se musejí často větrat filmové fundusy, zvláště pak paruky, kterých snad nikdy nebylo na hlavách tolik najednou jako v tomto filmu. Mimochodem, vlasy pod nimi bývaly z praktických důvodů (hmyz) nakrátko ostříhané, takže když v jedné intimní scéně zahlédneme Marii Terezii s pěknými dlouhými vlasy, nejspíš to tak úplně nesedí. Ale to je detail.

Důležitější je právě ten pohádkový rámec. V tomto případě, podobně jako třeba u Pyšné princezny, se sice obejde bez nadpřirozených prvků, ale o to významnější je jeho emancipační prvek. Ten je zde demonstrován na příběhu malé bystré princezničky, jež si navzdory nepřízni osudu a intrikám vyvzdoruje svou vůli, tedy své právo na svého ženicha, a navrch se stane vladařkou.

Musí se přitom utkat s nepřízní osudu a intrikami, jež na ni nastraží zlé a nepřející mocnosti. Ty jsou tu zastoupeny větším výskytem černě oděných starců, kteří osnují pletichy a rádi by princezničku vydali do rukou nepřátelské mocnosti. Dokonce se tomu podvolí i její – jinak zdá se hodný – tatínek, poněkud komicky vystavěný král, který se ve scénách pro dospělejší publikum snaží zplodit s královnou, jež je trochu zhrublá alkoholem, následníka trůnu.

To se jim však nedaří, a tak zůstává Rézi jedinou nadějí království, které se ocitá v nouzi. Naštěstí se vzdorná princeznička sama má ke svému úkolu velmi rozhodně, pochopí vlastní poslání a navzdory nepřízni a intrikám se (tajně) připravuje na svou dějinnou roli, čímž si jaksi sekundárně vybojuje i právo na svého hrdinu, sympatického, ale bohužel nijak bohatého prince ze sousedního Lotrinska. To nemá, překvapivě, nic společného s lotry, jak by si na pohádky zvyklý divák mohl myslet, nýbrž s jednou zemí, která se bude muset odevzdat Francouzům, za což ovšem novomanželé dostanou mnohem hezčí Toskánsko, kam pak odjedou.

Tím končí první díl. Ve druhém sledujeme problémy mladého pohádkového páru, který se bude muset utkat s několika nástrahami, jak to tak u mladých manželství bývá. Zatímco mladá královna má na starosti vládnutí a také porody, jichž se musí účastnit, mladý manžel se vybarví trochu jako záletník: pod záminkou rozvoje textilního průmyslu kontroluje dvorním dámám spodní prádlo. Pokušení je však vystavena i mladá paní: usiluje o ni démonický krasavec z Uher, kníže Esterházy, jenž s ní měl spády již coby nezletilou, ale teď se zdá, že jeho chvíle přišla. Naštěstí mladé manželství vydrží, a když jiný odbytý nápadník, Prušák Bedřich, o kterém jsme slyšeli samé hrozné věci, napadne proradně Slezsko, nejenže to otřesený pár spojí, ale povznese to i ochablé mravy a vůli bránit království, jež mají všichni rádi. Prožité nástrahy upevní nejen mladý pár, který se konečně dočká syna, ale také mezilidské vztahy v monarchii, jež se dál může ubírat cestou pohádkovými dějinami.

Tím dosud řečeným nemá být řečeno, že je to špatně vymyšlené. Scenáristka Mirka Zlatníková odvedla v jistém smyslu výbornou práci a vymyslela to bravurně. Počínala si, řekněme to s nadsázkou, dumasovsky: historii použila jako základní dějovou osnovu, na niž navěsila romantický příběh. Především je zcela vyfabulovaná zápletka s ohroženým sňatkem s Františkem Štěpánem Lotrinským. Jistěže existovaly v průběhu princeznina dětství také alternativní úvahy, mezi nimi se vážně vyskytovalo především jméno následníka španělského trůnu dona Carlose (Karla III.), nabízel se také princ z rodu Wittelsbachů, tedy z Bavorska… Ale František Štěpán byl od začátku favoritem, a to nejen mladé Marie Terezie, nýbrž i jejího otce, Karel VI., který v tomto smyslu přál štěstí své dcery. Představa, že by prvorozená dcera a dědička trůnu byla poslána jen tak do kláštera, je nejspíš absurdní.

Ve filmu temná postava intrikána a pokrytce Evžena Savojského je k velkému vojevůdci a zachránci Rakouska, ne-li celé Evropy před Turky velmi nefér a člověk se trochu diví, že se Rakušané neohradili. Sám by zcela jistě neučinil nic proti zájmům habsburského trůnu a v tomto smyslu je nemyslitelné, že by chtěl vyvdat Marii Terezii s Fridrichem II., neboť by to postrádalo ratio: jednak by si katolická Habsburkyně nemohla vzít protestanta, jednak by pak vůbec neměla smysl Pragmatická sankce, o jejíž prosazení sám princ Evžen tak usiloval. Sňatkem s nějakým Hohenzollernem z Nemanic (Prusko bylo v té době takovým chudobincem, byť na bodácích) by Rakousko spadlo Prusům do chřtánu úplně jednoduše a bez boje. Takhle se aspoň museli snažit.

Ale to je řeč o jiném žánru, než v jakém byla natočena ta barokní pohádka o statečné královničce. V tom svém oboru, tedy v oboru pohádek pro trochu odrostlejší publikum, se věc podařila. Na rozdíl od jednoho velmi negativně založeného recenzenta Aktuálně.cz, který na konci svého pseudokritického splachu (celou dobu jen láteří, aniž by jednou zkusil napsat proč) tvrdí, že puntičkářská (jak na to přišel?) Marie Terezie by za takový film vděčná nebyla. My si tady, v domnění, že se Marie Terezie ráda dívala s dětmi na pohádky, myslíme spíš opak, i když verifikovat takový názor nemůžeme.

Mimochodem, nebyl by to špatný nápad, pustit historickým postavám filmy o nich samotných. Třeba takové Kleopatře ten velkofilm s Elizabeth Taylorovou. Nebo třeba naší kněžně Libuši Smetanovu operu, jak by se jí to asi líbilo… Nebo Husovi ty Vávrovy film – ten by hleděl… Ale to zatím asi nejde. Třeba to jednou půjde, co my víme?