Řvoucí septimáni, hejrupáci, císařův pekař... Před 50 lety zemřel režisér Martin „Mac“ Frič
Plodný český režisér
NOVÉ
Foto: ČSFD (Terrafilm Brno a Rexfilm Varšava)
Jedním z nejplodnějších českých režisérů byl bezesporu Martin (Mac) Frič, který zemřel v šestašedesáti letech 26. srpna 1968. Při vysílání mnoha jeho filmů i dnes televize sází na jistou sledovanost, o žádných Vánocích nechybí některé z jeho četných komedií s Vlastou Burianem, pohádková adaptace Císařův pekař a Pekařův císař nebo Princezna se zlatou hvězdou na čele.
Na svém kontě má Frič mezi stovkou filmů, v nichž pracoval s nejlepšími komiky a herci, mezi jinými s Vlastou Burianem, Jaroslavem Marvanem a Hugo Haasem. S Janem Werichem a Jiřím Voskovcem natočil jeden z nejodvážnějších protifašistických filmů své doby Svět patří nám. Natočil i první českou crazy komedii Eva tropí hlouposti či podobně bláznivou veselohru Roztomilý člověk, v nichž vynikající duet vytvořili Oldřich Nový a Nataša Gollová. Úspěch měly také jeho komedie ze studentského prostředí Škola, základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Platil rovněž za jednoho z nejlepších adaptátorů děl Karla Čapka, jak ukázal v Hordubalech či Čapkových povídkách.
V některých svých filmech si Frič též zahrál – například po boku krále komiků Buriana ve snímku Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, kde ztvárnil slavného detektiva jako elegán s dýmkou a typickou placatou čepicí. A přesně tak proslul i v civilu, pro jeho klid a rozhodnost si herci natáčení s ním pochvalovali, dokonce i excentrik Burian. Občas mu i předhazovali, že je jen zdatný řemeslník, neměl totiž školy. Škálu filmových profesí měl však „v malíčku“ i bez nich, protože u filmu začínal od píky. Hrál, navrhoval plakáty, psal scénáře, stál za kamerou a nakonec se nejlépe cítil v pozici režiséra.
Na svých filmech se Frič podílel i jako scenárista – Život je pes, Valentin Dobrotivý, Svět patří nám, Hej-rup! a další. Frič ale netočil jen komedie, například hned po válce dokončil, za okupace roztočenou, detektivku Třináctý revír, z 50. let je jeho životopisný snímek o doktoru Janském Tajemství krve či drama Psohlavci a v posledních letech života natočil mimo jiné dramata Hvězda zvaná Pelyněk či Lidé z maringotek.
Za své dílo obdržel Frič řadu ocenění, mimo jiné Národní cenu za režii filmů Kristian a Škola základ života. Za film Čapkovy povídky dostal v roce 1947 cenu mezinárodního filmového festivalu v Benátkách.
Po jeho smrti se objevila řada spekulací. Frič trpěl rakovinou a řada médií uvádí, že si pod dojmem okupace Československa v srpnu 1968 nalil i přes přísný zákaz pití alkoholu sklenku koňaku, upadl do kómatu a po několika dnech zemřel. Filmový historik Pavel Taussig to však podle některých zdrojů s odvoláním na Fričovu nevlastní dceru Martu Fričovou popřel. Režisér totiž podle Fričové v den okupace již ležel v nemocnici.
„Hned ráno po okupaci jsem šla za tátou do nemocnice. Chodil a pořád opakoval: To se nemělo stát. To se nemělo stát… Pak přestal vnímat, stal se apatickým. Za dva dny už jen ležel. Seděla jsem u něj. Najednou začal špatně dýchat. Přišli doktoři, musela jsem na chodbu. Už mě k němu nepustili…,“ citují některé zdroje Taussiga, který o Fričové psal v Kinorevue z roku 1992.
