Národy nejsou dílem náhody, říká historik Miroslav Hroch

Národy nejsou dílem náhody, říká historik Miroslav HrochSPECIÁL
Historik Miroslav Hroch Foto: Jan Zatorsky
Domov

ECHOPRIME

Michael Durčák

V posledních letech slova jako národ či nacionalismus dostávají ve veřejné diskusi pejorativní nádech, fungují hlavně jako nálepky pro častování politických protivníků. Vlastenectví, nacionalismus a národní hnutí jsou přitom několik set let staré fenomény, které v rámci nejen Polska a Maďarska, ale také Skotska, Katalánska nebo Francie dostávají zpět politickou relevanci. „To, co se děje v Polsku, nelze šmahem označovat za nacionalismus. Je to spíš, stejně jako v případě Maďarska, otázka neochoty pochopit tamní kulturní reálie,“ říká pro Týdeník Echo historik Miroslav Hroch, jenž se zkoumání dějin evropských národů a národních hnutí věnoval po velkou část své kariéry.

Změnilo se v posledních třech dekádách vnímání národa?

„Hodně. Začíná to už v 80. letech minulého století. Hlavně je to terminologický problém, ale vlastně i politický. Většinou si nejen historici, ale také novináři, politologové atd. nejsou schopni připustit, že termín národ má v různých jazycích různé konotace. A s tím souvisí i skutečnost, že dominujícím jazykem je angličtina, kde slovo národ má trochu jiný zvuk než v češtině nebo němčině. Nation se už od 16. století v angličtině překrývá se státností. To není nic, co by si vymysleli politici až dnes. Zatímco v případě německém, českém, polském je to něco, co je definováno kulturně, občas i etnicky, ale původně nikoli státem. Potom z toho ta odvozenina „nacionalismus“ vychází z úplně jiného základu, takže její konotace jsou jiné. V češtině mělo slovo nacionalismus vždy negativní konotace, což do diskurzu u nás a hlavně v Německu vnesla sociální demokracie, jako termín politického boje: tzv. buržoazní nacionalismus považovala za nástroj používaný k ovládání proletariátu. To je ten středoevropský
kontext.

A jaký je ten západoevropský?

Například ve Francii slovo nacionalismus bylo před sto lety často vnímáno jako vlastenectví. Ve Španělsku je přijímán tento termín ve své jazykové mutaci dokonce pozitivně, a i když se Britové tváří občas tak, že je to pro ně obrovský strašák, skotské SNP nikdo přece slovo Nationalist v názvu vyčítat nebude, protože je to fakticky skotská vlastenecká strana. To je první krok ke konfuzi. A druhý tkví v tom, že zhruba v období od 80. let minulého století se termín nacionalismus takříkajíc osvobodil od svého základu, což byl evropský národ, takže dnes neslyšíte nikoho mluvit o nation, ale pouze o nationalism. V důsledku toho pak vidíte skoro až nesmysly jako White Nationalism, Asian Nationalism atd. Nacionalismus se tak stává globálním fenoménem odtrženým od svého základu – „nation“. Přitom evropské národy jsou výsledkem naprosto specifických podmínek vývoje, jsou něčím zásadně odlišným od „nations“ ostatního světa.

Jakých?

To začíná už Starým zákonem, kde se hovoří o vyvoleném národě. Vlastenectví řeckých osad, vlastenectví římské republiky, to všechno vás díky humanismu, což je opět specificky evropský fenomén, donedávna učili všude v evropských školách. Tam totiž začíná připomínání si antických vlasteneckých ctností. Pak máte reformaci, která akcentuje národní jazyk, aby liturgie byla pro věřící srozumitelná. Načež nastoupí osvícenství, které přinese princip osvícenského patriotismu, ten říká, že vzdělanec je zodpovědný za to, jak žijí lidé v jeho regionu, v jeho vlasti. Organicky to pak dospělo k národnímu cítění a formování národa. Tam se rodí termín národ jako něco pozitivního. A když lidé na konci 18. století v době velkých krizí identit tradiční společnosti hledají něco nového, kam vlastně by měli patřit, naleznou to v občanské pospolitosti, kde jsou si všichni rovni a ten termín národ se najednou hrozně moc hodí. Začíná to už před Francouzskou revolucí, v ní to pak akceleruje a tam už pak slyšíte o jednotném a nedělitelném národě, pro který musíte něco obětovat, protože jste jeho součástí.

Celý rozhovor s Miroslavem Hrochem čtěte na EchoPrime. Nebo v tištěném Týdeníku Echo. Předplaťte si jej zde.

Foto: ECHO