Svaté monstrum Edáček. Neznámý Putinův vězeň zosobňoval, co je na Rusech tak šílené i fascinující

V souvislosti se zatčením a uvězněním ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného stojí za to připomenout jiného ruského opozičníka a Putinova politického vězně, muže, který zosobňoval asi nejlépe to, co je na Rusku a na Rusech tak šílené a zároveň fascinující, tak výstřední a destruktivní, přitom jaksi zábavné a přitažlivé.

Řeč bude o spisovateli Eduardu Limonovovi, ruském supermanovi a nadčlověkovi, postavě velkolepé a zároveň tragické, která celý život balancovala na hraně heroismu a směšnosti a které vždy šlo o to, aby co nejvíc vynikla a odlišila se od sériového průměru. To se Limonovovi vždy dařilo spíš tak napůl a často sklouzával do parodie, takže k jeho méně povedeným kouskům patřila i smrt, která přišla v ten nejméně vhodný čas, loni 17. března, když nikoho nezajímalo nic jiného než rozjezd koronavirové pandemie.

Limonov – původně se jmenoval Savenko, jméno „Citronov“ si zvolil, pak se mu hodilo, když vydával anarchistický časopis Limonik, Citronek, což je ruské slangové označení pro ruční granát – byl kdysi hvězdou ruské neoficiální literatury. Spíš ale připomínal hvězdu rockového nebo punkového typu než klasického literáta, jak by si ho člověk představoval podle starých vzorů. Narodil se za války (1943) na periferii (Dzeržinsk), sotva mu bylo dvacet, odešel „dobýt Moskvu“, kde vplul do prostředí samizdatu a prvotního undergroundu, šil domácí džínsy, žil divoce (za život byl čtyřikrát ženatý, vždy nějak fatálně zamilovaný do krasavic čím dál mladších), psal básně a jevil se nadějným. V roce 1974, tedy v témže roce jako Solženicyn, kterého však potom ostře kritizoval, odletěl na Západ (Sovětský svaz se tehdy už zbavoval prominentních kritiků raději tím, že je posílal pryč), prožil tam dvacet let, polovinu v New Yorku, polovinu v Paříži.

Celý text Jiřího Peňáse si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku Echo. Objednat si jej můžete zde.