1968 a 1984

Veřejná připomínka slavných i tragických okamžiků v našich národních dějinách není pouze „okázalým obřadnictvím“, ale především příležitostí k reflexi jejich skutečného významu v tehdejší době i dnes.

Skutečný význam noci z 20. na 21. srpna 1868 nejlépe osvětluje skutečnost, že právě k ní spíše než k nástupu Alexandra Dubčeka do nejvyšší stranické funkce 5. ledna 1968, k vyhlášení reformního Akčního programu KSČ v dubnu 1968 nebo kterékoli jiné události během osmiměsíčního období „pražského jara“ se upínají nejen pietní akty, ale také osobní vzpomínky nás pamětníků.

Dvacátý první srpen totiž byl – a nadále je – nejen výročím porážky snahy československých reformních komunistů o kvadraturu kruhu zvanou „socialismus s lidskou tváří“, ale daleko významněji výročím krachu marxismu-leninismu jako teorie a praxe diktatury proletariátu, vedoucí úlohy jedné strany tvořící „předvoj dělnické třídy“, představy o dobrovolném spojení „proletářů všech zemí“ a o nevyhnutelném vítězství komunismu podle doktríny historického materialismu. Vpád půl milionu po zuby ozbrojených vojáků do země, kde neprobíhala ani občanská válka, ani vojenský puč, jasně ukázal, že komunistická myšlenka se nemůže opřít ani o spontánní nadšení mas, ani o historickou nevyhnutelnost, ale jen a jen o holé násilí.

Výše uvedené vůbec neznamená, že to, co vpádu „bratrských armád“ předcházelo, nebylo důležité. Převratnost pražského jara ale nespočívala v připamatovatelných a vítaných, leč polovičatých, nerozhodných a za realitou zaostávajících aktech stranického vedení a vlády, nýbrž ve spontánním vývoji společnosti, která se překotně zmocňovala každé nové příležitosti ke svobodnému vyjadřování, sdružování, cestování, kulturnímu vyžití a podnikání.

Že se tak dělo se střelkou kompasu obrácenou k západu, nebylo výsledkem žádného spiknutí imperialistických mocností, ale přirozeným důsledkem skutečnosti, že tímto směrem se otevíral prostor k realizaci nových možností. Svobodná média, individuální turistiku, svobodu vyznání, rodinné podniky, Beatles a nákupní střediska nevynalezla CIA. V pootevřených oknech na Západ nacházely miliony Čechů a Slováků svoji vlastní polozapomenutou historii, tradice, kulturu, chápání světa a společnosti a příležitost k seberealizaci.

Tato, byť krátká a nakonec bolestná zkušenost se mnohonásobně zúročila o dvacet let později v průběhu sametové revoluce. V názorově pluralitní a nesourodé množině jednotlivců a skupin, které se sdružily kolem Občanského fóra, nechyběly ani hlasy přimlouvající se za navázání na „obrodný proces“ roku 1968 a za čelné postavení pro představitele komunistického vedení té doby. Drtivá většina aktivistů a představitelů Fóra i Veřejnosti proti násilí však neshledávala žádný půvab v návratu o dvacet let zpět, nýbrž spontánně pokračovala v cestě, kterou invazní armády násilně přerušily, k cestě k plné svobodě, plné demokracii a návratu do našeho přirozeného evropského domova.

Skutečnost, že neformálním vůdcem sametové revoluce a prvním porevolučním prezidentem se stal Václav Havel, nesvědčí pouze o jeho klíčovém myšlenkovém a organizačním vkladu do práce české demokratické opozice a o jeho osobní integritě a statečnosti, s níž snášel pronásledování a věznění během dvaceti let normalizace, ale také o tom, že jako jeden z nemnoha vůdčích intelektuálů nepropadl v roce 1968 iluzím o „socialismu s lidskou tváří” a důsledně již tehdy prosazoval vizi pluralitní a nekomunistické budoucnosti. Právě tím si vysloužil nejen dvacetiletí příkoří a ponižování během normalizace, ale také neutuchající nenávist komunistických pohrobků v uplynulých třiceti letech. Troufá-li si ho jeho nástupce Václav Klaus, který prožil léta normalizace v teplíčku úřednických a akademických pracoven, označovat za „kryptokomunistu“, je to stejně odporná a účelová lež, jako když ho nazývá „nepřítelem parlamentní demokracie“.

Podobné výpady však nejsou jenom plivance zapšklého sebeláskaře, který se do smrti nedokáže smířit s tím, že nikdy nebude Václavem Havlem, ale součástí sílícího chóru, neusilujícího o nic méně než o zásadní změnu společenského pořádku a zahraničněpolitické orientace země. Tato rudohnědá koalice okamurovských cizákobijců, zemanovských bájivých lhářů, ondráčkovských mlátiček a Klausova rodinného a úřednického klanu pochopila Orwellovu pravdu, že ten, kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost a ten, kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.

Nadcházející výročí je dobrou ukázkou, kam až je orwellovská koalice při falšování a ignorování historie schopná zajít. Podle soudruha Filipa stáli za okupací Československa Ukrajinci. Podle Jiřího Ovčáčka se k ní prezident Zeman vyjádřil již před padesáti lety, takže se nemusí vyjadřovat nyní. To, že neexistuje žádný záznam o tom, že by se tehdy čerstvý straník Miloš Zeman v srpnu 1968 k něčemu vyjadřoval, není na překážku, stejně jako to, že 17. listopadu 1989 na Národní třídě nikdo Miloše Zemana neviděl, ovšem kromě něho samého. Václav Klaus se bude pro jistotu nacházet na nejzápadnějším cípu Sicílie, takže nebude mít příležitost obvinit Václava Havla z podpisu „zvacího dopisu“ bratrským armádám.

Zbývá jen hádat, jak by na to všechno asi reagoval Václav Havel. Nejspíš by ho to nechalo docela klidným. Koneckonců kdysi napsal: „Domnění, že lze beztrestně prokličkovat historií a přepsat si vlastní životopis, patří k tradičním středoevropským bludům. Pokouší-li se o to někdo, škodí sobě i svým spoluobčanům.”