Atomová bomba byl jen začátek. Po ní přišla vodíková, mnohem horší a silnější

Před 70 lety, 1. listopadu 1952, provedly Spojené státy na atolu Eniwetok první výbuch vodíkové pumy, o rok později SSSR. Británie provedla svůj první test vodíkové bomby v roce 1957, Čína v roce 1967 a Francie v roce 1968. Severní Korea v lednu 2016 oznámila, že provedla svou první zkoušku údajně miniaturizované vodíkové pumy a v září 2017 ohlásila druhý test vodíkové bomby. Stala se tak šestou zemí, která vyzkoušela vodíkovou bombu.

Princip vodíkové (termonukleární) bomby je založen na slučování jader izotopů vodíku. Funguje tak, že klasický atomový výbuch vytvoří počáteční teplotu několika milionů stupňů Celsia, která rozběhne jadernou fúzi. Klasická atomová bomba je na rozdíl od vodíkové bomby založena na principu štěpení jader atomů. Vodíková bomba je mocnější než jaderná bomba a je těžší ji vyrobit. Druhem vodíkové bomby je neutronová bomba, u které je omezen destruktivní účinek a naopak posíleno vyzařování různých druhů záření.

S myšlenkou, že při slučování lehkých jader se uvolňuje více energie než při štěpení jader těžkých, přišli němečtí fyzikové Hans Bethe a Carl von Weizsäcker krátce před vypuknutím druhé světové války. Pokoušeli se tehdy vysvětlit, odkud bere Slunce svoji energii. Idea bomby, která by k zahřátí syntézní směsi využila jaderného výbuchu, se pak zrodila během války v hlavě maďarského fyzika žijícího v USA Edwarda Tellera. Podklady k jejímu sestrojení propočítal rodilý Polák Stanislaw Ulam.

Spojené státy uskutečnily v letech 1946 až 1958 na atolech Enewetak a Bikini 67 zkoušek jaderných zbraní. Atol Bikini se v březnu 1954 stal také dějištěm výbuchu vůbec nejsilnější americké vodíkové bomby zvané Bravo (15.000 kilotun TNT, asi tisíckrát více než bomba shozená na Hirošimu). Předčila ji až v říjnu 1961 sovětská Car-bomba o síle 50.000-58.000 kilotun TNT. Velmi silný účinek pumy, zhruba třikrát větší než se čekalo, vedl spolu s dalšími faktory k nejhoršímu radioaktivnímu zamoření, které USA způsobily. Radioaktivní spad i ionizující záření zasáhlo mimo jiné stovky obyvatel atolů Rongelap, Rongerik či Utirik či posádku japonské rybářské lodi.

Ačkoli byli obyvatelé z okolí vystěhováni, v roce 1990, více než 30 let po skončení pokusů, kolegium amerických lékařů prohlásilo, že pokusné jaderné výbuchy v oblasti mají na svědomí 23 forem rakoviny a jiná onemocnění.

V roce 1995 byly zveřejněny doposud utajované materiály, podle kterých se Američané obávali, že se Sovětský svaz pokusí unést americké atomové vědce nebo napadnout jadernou střelnici na atolu Eniwetok. Pentagon proto vypracoval tajný plán, který určoval, jak zadržet sovětské útočníky dostatečně dlouho, aby mohli být z atolu evakuováni američtí atomoví vědci a důležité materiály.