Komu poslouží zaříznout Metrostav?

Na konci ledna média informovala o osudu další větve kauzy Rath. Mj. došlo k odsouzení korporace Metrostav k peněžitému trestu 10 mil. Kč, k uveřejnění rozsudku a k zákazu účasti ve veřejné soutěži na 3 roky. A právě poslední trest vyvolává otázku, kdo je jím ve skutečnosti trestán?

Korporace Metrostav je, jak uvádí Česká televize, „podle výše tržeb lídrem českého stavebního trhu. V roce 2018 mu tržby stouply o desetinu na 21,5 miliardy korun, za ním následovaly Eurovia CS, Strabag a Skanska. Ke konci roku 2018 měl Metrostav 4903 zaměstnanců.“

Pakliže by korporací vytvořená přidaná hodnota činila 10%, pak na DPH by Metrostav v roce 2018 odvedl cca 300 – 400 mil. Kč. K tomu lze připočíst daň z příjmu právnických osob za roky 2017 a 2018, kde Metrostav odvedl více jak 150 mil. Kč. Pro Českou republiku tak jeho podnikání je „výnosnou investicí“. Obzvláště porovnáme-li to s předpokládaným daňovým výnosem digitální daně pro rok 2021, která činí 2,1 mld. Kč.

Trh, na kterém se Metrostav v České republice pohybuje, je z podstatné části trhem veřejných zakázek. Stát či státní organizace jsou jeho velice častým klientem. Zakázat Metostavu tyto klienty uspokojovat tak lze připodobnit tomu, jako by člověku bylo zakázáno jíst. Ano, stále zde existuje nitrožilní výživa. Ale po třech letech takovýto člověk, pakliže přežije, bude jen stínem toho, kým býval dříve.

Trest zákazu účasti ve veřejné soutěži na 3 roky tak je s vysokou pravděpodobností trestem smrti. A tento trest smrti bude znamenat výpadek daňových příjmů ve stovkách milionů korun za rok. Pak jsou tady ještě kolaterální dopady.

Shodou okolností nedávný článek Petra Holuba ukázal, jak slabá konkurence ve stavbě dálnic vede v případě přesycení zakázkami k růstu cen. V nedávné minulosti se za optimálních podmínek dal postavit kilometr dálnice za 200 – 300 mil. Kč. V případě přesycení trhu ale došlo pro nedostatek konkurence k růstu ceny až k jedné miliardě za kilometr. A nyní, pokud jeden z významných konkurentů odpadne, budou ceny zákonitě stoupat. Ztratná na tom tak bude hlavně naše společnost, potažmo Česká republika.

Ano, v rámci trestání může být ospravedlnitelné zaříznout si husu, co snáší zlatá vejce. Pokud ale chtěl soud tohoto stavu dosáhnout, lze se ptát, proč tak činí takovýmto krajně nevhodným způsobem?

Korporace Metrostav by bylo možno potrestat tak, aby z toho naše společnost něco měla. Nabízí se propadnutí majetku nebo propadnutí věci. Konec konců i ten peněžitý trest mohl být mnohanásobně vyšší. V každém případě by na tom naše společnost profitovala. Ale zákaz účasti ve veřejné soutěži je jako zaříznout husu snášející zlaté vejce a její tělo pohodit do strouhy. Qui bono? Ve finále tím jen zcela nesmyslně trestáme sami sebe a plýtváme zdroji, z kterých mohla být minimálně jednorázová trachtace.

Nezbývá proto jen doufat, že odvolací instance bude mít dost soudnosti, aby trest zákazu účasti ve veřejné soutěži zrušila, potažmo nahradila jiným. Česká justice by se měla začít chovat ekonomicky a jako správný pastýř vést tvrdou rukou své ovečky k poslušnosti. Ukládané tresty by se ale neměly nikdy zvrhnout v jednoúčelovou řezničinu, jinak se tímto způsobem ve výsledku vytrestáme sami.