Putin vyhrál ve volbách, které nebyly

V Rusku skončily prezidentské volby. Vyhrál je Vladimir Putin. Získal přes 76 % hlasů, hlasovat přišlo 67 % oprávněných voličů. Pro Putina z nich hlasovalo 56 milionů. Tento výsledek nikoho nijak zvlášť nepřekvapil. Spíš než tato statistika je pro většinu Rusů kritických k Putinovu režimu důležitější jiná otázka. Byly to vůbec volby? Abychom si na ni mohli odpovědět, musíme se ohlédnout trochu zpět.

Nelegitimnost letošních prezidentských voleb má svůj základ už v roce 2013, kdy se Vladimir Putin v rozporu s ústavou rozhodl potřetí usednout do prezidentského křesla. Tehdy se mimochodem chytlo dnes i nám dobře známé zaklínadlo „výklad ústavy“, jež se stalo synonymem pro cosi jako tichý státní převrat. Nemá samozřejmě cenu popírat, že si Putin za uplynulé volební období své postavení ve společnosti upevnil. Lidem přitom nenabídl ani ekonomický dostatek, ani možnost podílet se na správě veřejných věcí, ani perspektivu života v míru. Naopak. Na Rusko těžce dopadly sankce a ekonomická krize, bojuje hned na několika frontách, kde by přitom vůbec bojovat nemuselo. A ruské obyvatelstvo je čím dál tím víc degradováno do role pasivního diváka, který dostal svůj skromný příděl chleba… a především pověstné hry, které se ukazují jako daleko důležitější.

Rusko vstalo z kolen, Rusko je zase silné a bojuje, Rusko je velmoc, která zachraňuje svět před terorismem, Rusko neohroženě čelí ukrajinským fašistům a nepřátelskému Západu – to všechno dohromady je dnes pro Putinovy voliče důležitější než materiální dostatek. A vůbec nevadí, že je to ve skutečnosti simulakrum postavené na lži, násilí a přetvářce. A právě na těchto principech je založené i to, čemu sice ruský establishment říká prezidentské volby, co však spíše připomíná dobře promyšlené a zorganizované administrativní předání moci.

K odstranění jediného reálného Putinova protikandidáta, Alexeje Navalného, došlo hrubě a primitivně. Arogance, s níž represivní složky státu až do vyhlášení výsledků decimovaly Navalného štáb, prozrazuje, že se Putin jeho možného úspěchu opravdu obával. A bylo čeho. Poté, co Navalného odmítli zaregistrovat jako kandidáta, dokázal během pár týdnů přetavit energii původně napřenou na účast ve volbách ve velice funkční systém jejich bojkotu a přísné kontroly volební účasti a podvodů. Během posledních pár dnů na tom pracovalo 33 tisíc pozorovatelů v 85 pozorovatelských štábech po celém Rusku. A to všechno on-line na sociálních sítích a s průměrnou sledovaností přes milion diváků. Navalnyj se obešel i bez takzvaných „administrativních zdrojů“, což je další zaklínadlo ruských voleb. Ředitelé továren, škol a úřadů či politruci v armádě mají za úkol dostat k urnám co nejvíc lidí. Byly to volby autobusových zájezdů. Miliony lidí z venkova a malých měst dostaly jako odměnu za to, že správně odvolí, výlet do okresního, nebo dokonce hlavního města s plnou penzí. Dá se tohle považovat za volby?

O něco inteligentnějším a „jemnějším“ tahem bylo ze strany Putinových politických technologů nasazení Ksenije Sobčakové jako fingovaného opozičního kandidáta. Od počátku byla naprosto nevolitelná a předpokládaných 1,5 procenta je skvělý argument pro ty, kdo potřebují ukázat na nesystémovou opozici jako na zbytečné marginály, které v Rusku nikdo nechce. Ostatně ukazuje se, že její role tím neskončila. Lidé kolem Navalného – aktivních jsou jich desítky tisíc, ale sympatizantů statisíce – jsou ve státě, kde se mají dalších šest let kolektivně budovat šťastné zítřky, velký problém. A když Ksenija Sobčaková po ohlášení výsledků voleb oznámila, že zakládá novou politickou stranu, bylo jasné, že začíná boj o tu část ruské mládeže, která chce žít jinak, normálně, svobodně.

Sobčaková i Navalnyj mají kardinálně odlišné vize, kam tuto probuzenou část populace vést. Sobčaková do tenat dobře zjištěné opozice s přistřiženými křidélky, Navalnyj k občanské neposlušnosti, v níž by už možná ani nemusel sám hrát hlavní roli. Určitá demokratizace by rozhodně prospěla jemu samému i jeho hnutí.
Po volbách, které nebyly, je tento moment tím asi nejzajímavějším, jejž stojí za to i nadále bedlivě sledovat.