Kauzy odebraných dětí jsou v Česku překrucovány

Se svou rodinou žiji v Norsku skoro šest let a mé zkušenosti jsou radikálně odlišné od toho, jak se prezentuje život v Norsku v českých médiích, potažmo některými diskutéry na sociálních sítích. Necítím se zde nijak svázána při výchově svých dětí, ani omezovaná či kontrolovaná. Chtěla bych tak uklidnit všechny své přátelé, známe i mé příbuzné, že v Norsku se nic nezákonného ani bombastického v tomto směru neděje, a spíš jim doporučit správně googlit a přemýšlet o zprávách, které jsou jim českými medii naservírovány přímo pod nos bez ověření.

Všimla jsem si, jak kauza odebraných českých dětí v Norsku v posledních dnech znovu ožila. Bohužel tento smutný příběh bývá v českých médiích překrucován a následkem toho staví Norsko pro Čechy nespravedlivě do negativního obrazu. Je děsivé sledovat, jak česká média neobjektivně informují, informace si neověřují a následkem toho v lidech vyvolávají nepravdivý obraz o Norsku, který se šíří víc a víc mezi lidmi. Naštěstí se na sociálních sítích v diskuzích pod příspěvky kritiků norského Barnevernu objevují komentáře, které právě nahrazují novinářskou práci v ověřování si informací. 

V norských médiích se kriticky o Barnevernu píše a psalo dávno předtím, než přišli jeho aktivní východoevropští kritici, kteří si přirozenou plynulou změnu systému přivlastňují. Je k nepochopení takováto velká kritika jen norského sociálního systému, když například ve Velké Británii bylo odebráno českým rodičům 284 dětí a v Norsku 3.

V Norsku žije mimo své rodiny procentuálně méně dětí, než je evropský průměr. Každý případ je soudně projednáván u krajské komise. Soudní řízení jsou důkladná a rozsudky velmi podrobné. K rozsudku je možné se vždy odvolat. Krajská komise nejde na ruku Barnevernu, tak jak se často mylně uvádí. Např. v roce 2014 rozhodla v 60 % případů, že dítě má být vráceno rodičům. Zpravidla proto, že došlo k nějaké formě nápravy poměrů v rodině či dohodě na ní. 

Pod vlivem dezinformací o Barnevernu se některé české a slovenské rodiny rozhodnou žít rozděleně (většinou otec zůstává pracovat v Norsku a matka s dětmi žije v ČR/SR) nebo všichni odchází z Norska ze strachu před samotným Barnevernem nebo nesmyslně prezentovanou nesvobodou ve výchově. Často se i vystrašeně ptají lidé, kteří se do Norska chystají přistěhovat, jak to tady chodí, protože jejich jistota v normálně a demokraticky fungující systém je narušená.

V Čechách se objevují různé hodnotící rádoby intelektuální názory na Nory, že žijí pod jakýmsi velkým bratrem, který je chlácholí sociálními jistotami, potažmo kupuje místo v EU penězi z norských fondů a podobné nesmysly. Je zajímavé sledovat projekci Čechů do systému, který nezažili na vlastní kůži. Dokonce namyšleně odmítají i názory a zkušenosti nás, co v Norsku žijeme, a tvrdí stále dokola své nesmyslné interpretace. Jakoby už Češi nevěděli čemu a komu věřit, ztratili víru v dobrý úmysl a společnost, která funguje na otevřenosti, upřímnosti a rovných principech přes všechny vrstvy společnosti, kultury, pohlaví a věku.

Obsáhleji se problematice Barnevernu věnuje Veronika Valachová zde.