Raději hrozný konec. Senátoři chtějí zrušit zdravotnictví, jak fungovalo třicet let

Žluté vesty zasahují také v českém zdravotnictví. K pouličním protestům ve Francii přirovnává právník Ondřej Dostál akci osmačtyřiceti senátorů, kteří podali stížnost k Ústavnímu soudu a stejně jako francouzští demonstranti vyděsili vládní politiky. „Stížnost je natolik zásadní, že může zbořit celý zdravotnický systém,“ varuje ministr Adam Vojtěch (ANO). Pokud dá Ústavní soud senátorům za pravdu, budou zrušeny veškeré regulace, podle kterých se každoročně rozděluje 300 zdravotnických miliard. O nabídce zdravotní péče rozhodne volný trh.

Není to blesk z čistého nebe. Nespokojenost s kvalitou zdravotnictví probublá čas od času v odlehlých regionech, obvykle když zruší nějakou nemocnici. Malé špitály na sebe většinou nedokážou vydělat, jejich rozpočty trpí nutností zvyšovat platy doktorům i sestrám a úhrady pojišťoven nestačí. Jedna po druhé se ruší městské nemocnice, ze kterých jsou v poslední době nejznámější případy Frýdlantu a Sušice. Mohou přežít jen tam, kde jim radnice na platy zdravotníků přidá ročně částku na úrovni přes deset milionů. Ovšem pro města velikosti Žatce nebo Kadaně znamená taková dotace zapomenout na jakékoli rozvojové projekty.

Víceméně za vodou jsou krajské nemocnice. Mohou spoléhat na hejtmany, kteří podporu v řádu desítek milionů ročně poskytnou bez řečí. Může se však stát, že krajským nemocnicím chybějí stovky milionů, jak se přihodilo ve Zlíně. V roce 2016 kraj zdejší špitál oddlužil, ovšem rozpočet zůstává napjatý i nadále. Nepříjemná situace motivovala hejtmana Jiřího Čunka (KDU-ČSL) k zásadním krokům. Nejdřív se rozhodl zrušit starou nemocnici a postavit sedm kilometrů za Zlínem novou, která by získala lepší smlouvy od pojišťoven a kterou by staré dluhy netížily. Zároveň při semináři s právníkem Dostálem pochopil, jak nespravedlivý systém diskriminuje venkovské zdravotnictví. Ve spolupráci se senátorem Ivem Valentou (ODS) ze sousedního Uherského Hradiště proto koncem minulého roku vznikla ústavní stížnost, která navrhuje nespravedlivý systém zrušit. Sami autoři byli překvapeni, jak velký měla v Senátu ohlas. Stížnost s podpisy většiny členů horní komory odnesl senátor Valenta koncem roku na soud do Brna.

Za nezodpovědného populistu se označuje prezident Miloš Zemana, který jako vůdce chudého venkova hanobí blahobytnou Prahu, která bohatství získala na účet venkovanů. Tato nevraživost českého a moravského venkova vůči centru však existuje a má i konkrétní důvody, jak teď ukazují podpisy 48 senátorů. S pár výjimkami pocházejí z venkovských regionů, kde se nemocnice ruší, odcházejí odtamtud praktičtí lékaři a nejbližší ordinace leží desítky kilometrů daleko. Jak to odpovídá ústavnímu slibu, že „občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči“, těžko říci. Pochopitelně se k protestu přidal senátor Zbyněk Linhart (STAN), který žije v Šluknovském výběžku a měsíce hledá cestu, jak pro odlehlý region s 55 tisíci obyvateli udržet malou nemocnici s interním a chirurgickým oddělením. „Stát dělá dlouhodobě neúspěšnou regionální politiku a rozdíly mezi chudými a bohatými se stále zvětšují,“ vysvětluje senátor, že úpadek venkovského zdravotnictví je pouze jedním z příkladů selhání úřadů. Nejvíc podpisů ovšem dodaly Středočeský a Moravskoslezský kraj, stejně vysokou podporu má stížnost také na západě Čech. „Reálná dostupnost zdravotní péče v těchto krajích je padesátiprocentní proti městům s velkou státní nemocnicí,“ tvrdí právník Dostál, který je spoluautorem stížnosti. O propasti mezi venkovem a městem svědčí, že se naopak nepodepsal žádný z dvanácti pražských senátorů, ze čtyř brněnských pouze jeden a obdobně revoltu odmítají senátoři z Olomouce a Hradce Králové, kde rovněž fungují velké fakultní nemocnice.

Široká podpora není zásluhou promyšlené organizace. „Kolegové se přidávali spontánně,“ tvrdí předseda senátorského klubu ODS Miloš Vystrčil. Každý totiž snadno pochopil motiv. „Peníze z pojišťoven nestačí, aby uhradily zdravotní péči, a to není spravedlivé ani k lidem, ani ke zdravotníkům,“ shrnuje hlavní potíž zkušený zákonodárce. „Dítě potřebuje operaci, a ta není hrazena. Lékař nemůže léčit, i když ví, co by bylo pro pacienta nejlepší. To se musí změnit,“ požaduje. Proto podepsal dokument, se kterým nemusí do všech detailů souhlasit.

Všechny důvody k revoluci

Vzpoura senátorů může přerůst v revoluci, protože revoluční jsou jejich požadavky. Míří přímo do srdce zdravotnického systému, jak ho známe od roku 1992. Stížnost požaduje zrušit jen několik odstavců ze zdravotnických zákonů, spolu s nimi však řadu dokumentů, které nastavují zdravotnické ceny. Nejdůležitější jsou úhradové vyhlášky, které každoročně stanovují platby pojišťoven pro jednotlivé typy nemocnic a ambulancí. Vedle toho budou zrušeny všechny podklady, ze kterých tyto vyhlášky vycházejí – od seznamu, který určuje relativní cenu za jednotlivé výkony, přes rámcové smlouvy pojišťoven, které stanoví sazby za péči v jednotlivých špitálech a ordinacích, až k mimořádným finančním předpisům pro specializovaná centra, která léčí drahé pacienty například s kardiologickou nebo onkologickou diagnózou. Vesměs jde o dokumenty, které jsou podle senátorů základem hlavní nespravedlnosti, totiž že různé nemocnice nebo různí lékaři inkasují za stejnou práci různé úhrady. Namísto neprůhledného systému budou napříště pojišťovny rozhodovat transparentně podle obchodního práva. Péči objednají u jednotlivých lékařů a nemocnic podle ceny, která bude stanovena ve veřejné soutěži. Tento plán naplnil ministra zdravotnictví Vojtěcha zoufalstvím, když upozornil, že trh nedokáže uspokojivě regulovat dostupnost ani cenu zdravotní péče. Svědčí o tom příklad Spojených států, kde je zdravotnictví nejdražší a z vyspělých zemí nejhůř dostupné.

Překvapivě s ministrem souhlasí i zástupci nestátních nemocnic. Uznávají, že senátorská stížnost vznikla na základě reálných potíží a nerovných pravidel. „Přesto nemá smysl dávat všechnu moc sovětům,“ varuje místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic Petr Fiala. Termínem „sověty“ myslí zdravotní pojišťovny, které by mohly péči občanům libovolně omezit. Pokud dnes není dostupná, napříště by se dala rozhodnutím úředníků pojišťoven přiškrtit mnohem víc.

Současný systém stojí na pojišťovnách, jejich pozici však oslabují tzv. dohadovací řízení, při kterých se pojišťovny nějak musejí s asociacemi lékařů dohodnout na rozsahu péče i ceně. Výsledek jednání pak ministr zveřejní v každoroční úhradové vyhlášce. Tento netržní, zato však samosprávný prvek tuzemského zdravotnictví by se vyřadil z provozu, kdyby senátoři uspěli a Ústavní soud možnost vydávat úhradové vyhlášky zrušil. „Vidím v tom pokus zlikvidovat veřejné zdravotnictví,“ míní místopředseda Fiala.

Manažeři velkých nemocnic zase upozorňují, že senátoři hrají s kartami hejtmanů, kteří chtějí získat víc peněz pro své špitály. Tuzemské zdravotnictví trpí dlouhodobě nedostatkem peněz. Politici se rádi chlubí tím, že kvalitou nezaostává ani za nejvyspělejšími státy západní Evropy, odmítají však zajistit srovnatelné příjmy. Obvykle se citují údaje Eurostatu, podle kterého se zdejší zdravotníci musejí spokojit s příjmy na úrovni sedmi procent HDP, zatímco vyspělé země jsou obvykle nad deseti procenty, například Rakousko utrácí 10,4 procenta. Západní ekonomiky jsou však víc výkonné, a pokud se třeba přepočtou zdravotnické výdaje na obyvatele, tak rakouský systém v roce 2017 utratil za jednoho pojištěnce 4221 eur, český 1194 eur. Jakkoli dokážou Češi nakupovat léky laciněji a jakkoli zdejší zdravotníci dosud pracují za výrazně nižší mzdy, udržet stejnou kvalitu medicíny při čtyřikrát nižších výdajích není dlouhodobě možné. Může se to projevit delšími čekacími lhůtami na operace či vyšetření, jejich horší dostupností na venkově nebo byrokratickými průtahy při schvalování drahých operací.

Neudržitelnost takového stavu popsala loni na jaře zpráva expertů OECD. Upozornili, že stát hradí pojistné za šest milionů občanů, kteří nevydělávají, jeho příspěvek ovšem dosahuje jen 22 procent nákladů pojišťoven. V květnu reagoval premiér Andrej Babiš s tím, že příjmy zdravotníků zvýší na devět procent HDP, kde však vezme potřebných 100 miliard, dodnes neprozradil. Peníze nepřišly a hejtmani hledají jiný penězovod, jednoduše na úkor těch, co jich mají podle jejich názoru přebytek, tedy špitálů v Praze a Brně. Při všeobecném nedostatku však jenom rozšíří potíže i tam, kde jsou ještě schopni s příjmy přidělenými úhradovou vyhláškou nějak vyjít.

Chceme služby jako v hlavním městě

Pražákům je hej, zní všeobecné přesvědčení, přesto nejsou k dispozici data, o kolik víc proti venkovu čerpají za zdravotní péči obyvatelé hlavního města. Přesněji řečeno, data jsou v pojišťovnách i na ministerstvu zdravotnictví, na světlo s nimi ale nejdou. Poslední dílčí údaje jsou z roku 2012, kdy Všeobecná zdravotní pojišťovna zveřejnila základní sazby, podle kterých platí jednotlivým nemocnicím. Pražské státní špitály anebo soukromé nemocnice z jiných měst obvykle dostávaly za stejný výkon o polovinu víc než ústavy na úrovni okresu. Od té doby se ovšem základní sazby sblížily, jen není jasné o kolik.

Ve skutečnosti hejtmani a senátoři tolik nereagují na nespravedlnost systému, ale na projevy dlouhodobé krize. Není divu, že z venkova utíkají lékaři a že se tam zavírají nemocnice. Nakonec se do měst přesunuje stále víc lidí bez ohledu na profesi. Rakušané dokážou udržet výkonnou nemocnici v odlehlém kraji s třiceti tisíci obyvateli, ovšem mají k tomu čtyřikrát víc peněz. Potíže venkova ještě prohloubily evropské dotace, které umožnily krajským nemocnicím na rozdíl od těch pražských bez omezení nakupovat drahé přístroje. Tím ovšem vzrostly náklady na provoz, které úsporný systém nebyl schopen uhradit. Také dluhy zlínské nemocnice se dají zdůvodnit tím, že se nově založený kraj snažil dostat medicínu na vyšší úroveň. Pokud dnes venkov požaduje po velkých nemocnicích v Praze a jiných městech, ať se o své příjmy rozdělí, rozšíří krizi na celou zemi.

Ondřej Dostál i senátoři připouštějí, že přišli s radikálním návrhem. Prý nečekají, že jim dá Ústavní soud ve všem za pravdu, bude jim stačit, když odstraní nejkřiklavější nespravedlnosti. Stížnost považují za poslední možnost něco změnit. Státní úřady i pojišťovny odmítají s venkovskými zdravotníky diskutovat, při jednání o cenách je ministerstvo na straně pojišťoven, které se místo pomoci postiženým oblastem snaží hlavně ušetřit. Senátorská stížnost opravdu nenabízí řešení a hrozí tím, že rozvrátí systém, který dosud funguje. „Je to stejné jako v případě Žlutých vest,“ míní právník Dostál. „Všichni se tvářili, že je ve Francii všechno v pořádku, dokud je neprobudily statisícové demonstrace.“ Stížnost senátorů rozbíjí sen, že je možné při současných nákladech udržet dostupnou a kvalitní péči.