Šťastně až na věky? Režisérka hledá hrdiny pro film o netradičních vztazích

Režisérka Jana Počtová zahájila po několika letech příprav práci na celovečerním dokumentu, v němž chce hledat odpověď na otázky, jakými způsoby lze dnes být součástí partnerského vztahu. Film s pracovním názvem „Šťastně až na věky“ je završením trilogie věnované lidskému soužití. Po úspěšných a oceňovaných filmech Generace Singles o lidech bez partnera a Nerodič, který pojednával o jiných modelech rodičovství, se nový díl Šťastně až na věky bude zabývat partnerskými vztahy dnešní doby. Režisérka momentálně vybírá hlavní hrdiny, kteří budou mít zásadní vliv na finální podobu filmu. „Chci ukázat, že existují i jiné varianty partnerských vztahů,“ řekla Počtová v rozhovoru pro Echo24.

Chystaný film by měl uzavřít trilogii o lidském soužití. O čem tedy bude?

Celá ta trilogie se zabývá největšími změnami na poli osobních, partnerských a sociálních změn ve společnosti 21. století. Ten poslední díl by měl být taková mozaika příběhů proměn partnerských vztahů a vůbec postavení rolí muže a ženy. V dokumentu se bude prolínat šest různých osobních příběhů, které se nějakým způsobem odklánějí od klasického, zažitého modelu vztahu dvou osob. Důraz bude kladen na intimitu a křehkost jednotlivých osudů. Časosběrnou metodou budeme dokumentovat vztahy protagonistů, jejich vývoj, nesnáze, kompromisy a výzvy, se kterými se budou v průběhu natáčení potýkat.

Co si pod pojmem „netradiční vztah“ představit? Koho tedy pro svůj film hledáte?

Hledáme lidi, kteří žijí například v polyamorních vztazích. Polyamorie je životní styl, ve kterém několik osob žije v několika milostných vztazích. Volně by se dala přeložit jako „mnoholáska“. Tento nový termín pro partnerské vztahy znamená, že žijete vícero partnerských vztahů najednou a všichni jste dohromady.

Zároveň hledáme i přesný opak, tedy lidi, kteří tu monogamii vyznávají. Tito lidé mají sice „normální“ vztah, ale ten je vlivem doby posunutý. Může to být například vztah na dálku, či vztah s cizincem. Stejně tak hledáme lidi, kteří se rozhodli, že spolu nebudou sdílet stejný byt. Těm se říká mingels, což znamená „married, bud single“. Jsou to lidi, kteří si chtějí udržet svojí samostatnou domácnost, ale tvoří normální monogamní vztah.

Určitě hledáme také „friends with benefits“, tedy přátelé kteří sdílejí pouze ten sexuální život. Zajímají nás i lidé, co odmítli vstoupit do manželství. Stejně tak se chceme zaměřit na fenomén seznamek, takže bychom rádi našli jedince, kteří jsou ve fázi, kdy se snaží seznámit.

Všechny díly se vzájemně prolínají, má trilogie záměrně působit jako jeden celek?

Ta triologie je uzavřená. Má to svůj důvod. Je to zkrátka o těch změnách na poli osobních životů. Až na ni budou lidé koukat třeba za sto let, tak by měli ve finále vidět, jakou proměnou společnost procházela. Hodně často se snažím mapovat něco, co už v té společnosti existuje, ale zároveň platí úzus, že se má žít „správně“. Já chci ukázat, že existují i jiné varianty fungování, které jsou skoro rovnocenné těm klasickým modelům. Snažím se upozornit na to, že společnost nežije v pohádce – „žili spolu šťastně až do smrti“ – a zároveň kde pohádky končí, tam začíná reálný život.

Jak dlouho může trvat, než se časosběrný dokument dočká své finální verze?

Natočit časosběrný dokumentární film mi většinou trvá tak kolem pěti let, od počátečního nápadu až do finální verze. Spoustu času strávíme sháněním financí, hledáním postav a následně se to dlouho natáčí. Podmínky, ve kterých vznikají české dokumenty, neumožňují režisérovi, aby se zabýval jen tím jedním projektem. Musí pracovat i jinde.

Pokud trilogii uzavřete, znamená to, že do budoucna opustíte téma lidského soužití?

Ještě uvidím, jestli se v budoucnu budu k tématu vztahů vracet. Třeba se ve společnosti stane něco, co mě zaujme. Uvidíme také do jaké míry se mi podaří zobrazit tu proměnu rolí muže a ženy, protože to je pro mě velké téma, které by mohlo vydat na vlastní dokumentární film o tom, co to znamená být muž a žena v 21. století. Točím samozřejmě i dokumenty s jinou tématiku, například dokument o velké české horolezkyni Kláře Poláčkové, která jako první Češka stála na vrcholu Mount Everest a teď se bude snažit již napotřetí zdolat K2. 

Nakolik se společnost změnila od doby, kdy jste natáčela film Generace singles?

Je to už nějakých 7 let a já nejsem schopna oddělit, jestli se měním já, nebo ta společnost. Čím dál tím více mám pocit, že jsem se dostala do věku žen, kterým už není 20, ani 30. Možná to tedy vidím trochu zkresleně. Od dob Generace singles jsou ale mnohem více tématem genderové otázky. Dříve se řešilo, jak si muži a ženy mezi sebou nerozumějí. Dnes už je těch témat více.

Takže ty filmy kopírují Vaši životní cestu?

Určitě. Ty věci jsem schopná dělat jen na nějaké osobní bázi. Pro mě to jsou věci, které já osobně řeším a proto mě zajímají. Jsem tudíž ochotna tomu věnovat spoustu času a netrápí mě to. Každý ten film je pro mě snaha přispět k větší benevolenci a toleranci ve společnosti vůči lidem, kteří žijí jinak. Myslím si, že každý ten film k tomu nějakým způsobem přispívá a zároveň otevírá i určité téma. Vždy se snažíme, aby dokument doprovázela mediální kampaň, kdy na téma upozorňujeme a otevíráme diskusi. Co určitě cítím, a co je pro mě náročné zvládat, je lidská hloupost, strach a maloměšťactví, které v Čechách panuje. Já myslím, že když se mluví o věcech, které doposud zůstávaly skryté, tak to zkrátka pomoci musí. Doufám v to. 

Čtěte také: Nejsme žádní technokraté, náš výzkum pomáhá lidstvu, říká děkan z ČVUT