György Konrád a co zbylo z mužů slova

Spisovatel György Konrád, který v pátek zemřel v 86 letech v Budapešti, jezdil od 90. let docela často do Prahy, kde si na něm jeho čtenář (mluvím o sobě) mohl povšimnout rozdílu mezi českými a maďarskými poměry. 

Konrád byl po většinu svého života v kádárovském Maďarsku mimo oficiální struktury, nevycházel v domácích nakladatelstvích, ale to neznamenalo, že byl v Maďarsku „zakázaný“, jak to bylo běžné u nás, tedy že byl vyřazovaný z knihoven, škrtán z učebnic, různě šikanován a pronásledován. Byl to jakýsi emeritní disident, oficiální kritik maďarské vlády a ústředního výboru, který sice netiskl doma, ale jakmile na Západě někdo psal o Maďarsku, nemohl Konráda obejít. Nikdo mu nebránil, aby jezdil na Západ, přijímal tam stipendia a ceny – a zase se vracel.

Mluvil plynně anglicky a německy – vypadal jako britský profesor nebo třeba francouzský spisovatel. Ale byl to Maďar, pešťský Žid, s měkkým hlasem (i ta němčina, v níž jsem s ním kdysi dělal interview, byla taková jemná, jakou se mluvilo taky v Pressburgu) a s melancholií ve smutných dunajských očích. 

Česky vyšly jeho nejdůležitější romány Spoluviník, Kurátor a Zakladatel města, veskrze důležité knihy totalitarismu a sklonu napravovatelů světa učinit ho mnohem horším, než byl před nápravou. Konrád byl klasický liberál, asi by se dalo říct kosmopolita a zásadní odpůrce nacionalismů. V tomto smyslu to byl člověk starého světa, v němž se zdálo, že hlavním problémem je uzavřenost, hranice a lpění na kmenových a ideologických dogmatech. Tímto světem víry v jakousi harmonii v mnohosti zatřásla globalizace a projevy s ní spojené, především migrace. Na to starý liberalismus nenašel adekvátní odpověď, naopak nové hrozby vynesly do popředí její kritiky, kteří o nutnosti hledat jiné odpovědi též přesvědčili značnou část společnosti. V Konrádově Maďarsku takovým novým mužem byl a je Viktor Orbán, jejž Györge Konrád nejprve jako opozičník podporoval – a pak léta ostře kritizoval, přičemž asi těžko by se dalo říct, že to Orbánem v nějaké míře otřáslo a že by se toho měl bát.  

Konrád byl výborný esejista. Brzy po pádu komunistických režimů uveřejnil text, který pak vyšel v mnoha zahraničních periodikách, u nás v Lettre International, což byla fantastická revue, kterou si dnes těžko představit. Jmenoval se Cosi pominulo a formuloval, co se asi stane s literárním intelektuálem, když pominou důvody, které ho činily důležitým: tím hlavním důvodem byla nesvoboda. V podstatě napsal, že spisovatel, který v diktaturách, ať už měkčích (jako v Maďarsku), nebo tvrdších (u nás), hrál roli buď kněze, nebo kacíře, si bude muset zvyknout na to, že nebude o nic víc občan než kdokoli jiný. A že to nebude snadné a že mnozí to nikdy nepřijmou, ale že jiná možnost není. Není to ostatně ani žádná tragédie, ba pro spisovatele by to mohla být výhoda. Může se opravdu věnovat jen literatuře, pomineme-li, že se jí obvykle neuživí. 

Přesto to neznamená, že má spisovatel úplně rezignovat i v tom, co dělal dřív, tedy mluvil do společnosti: a Konrád myslel samozřejmě kritické spisovatele, disidenty. V té eseji napsal, že už nic nebude jako dřív a už nikdy nebude mít spisovatel či muž slova (homme de lettre) takovou moc. On však osobně věřil, že nějaká role mu zůstane. Jak Konrád tehdy napsal: „Stále je tu ještě potřeba lidí, kteří mohou jiným lidem sloužit jako orientační bod v planině znejistělých hodnot. Existují záležitosti, jež si žádají jmen, autorit a dobře formulovaných textů.“ 

Myslím, že to s výhradami platí i dneska.

Další texty Jiřího Peňáse naleznete ZDE