V říši fantazie

KOMENTÁŘ

V říši fantazie
Už dlouho mě žádná výtvarná díla tak nebavila, netěšila a neoslovila jako její obrazy, vystavené právě teď v galerii ve Velvarech, píše Jan Burian. Foto: Michaela Vejnarová - obraz Bohyně.
1
Komentáře

Jan Burian

Ozval se bzučák. Vstoupil jsem do domu, kam prý před mnoha lety chodil na návštěvu i můj otec. Já jsem sem ovšem přišel udělat rozhovor s pravnučkou té, se kterou se přátelil, s malířkou Michaelou Vejnarovou. Už dlouho mě žádná výtvarná díla tak nebavila, netěšila a neoslovila jako její obrazy, vystavené právě teď v galerii ve Velvarech. Očarovala mě i metoda, kterou prý postupuje při práci.

Nejprve vytvoří na plátně chaos skvrn a různých shluků barev a pak jako by z nich vyvolávala duchy. Objevují se různé postavy, obličeje, květiny, předměty, krajiny... Z chaosu tu najednou vyvstávají Naštvaní ptáci, Bohyně, Skleněnka, Holubice, Hořící třasovisko nebo třeba Atlantik, pitoreskní krajina s velrybou. Nebo je to ostrov?

Tahle hra s fantazií se mi odjakživa líbí. K takovému obrazu se můžete vracet a pokaždé v něm objevíte něco dalšího, nového, překvapivého...

Ale celá tahle hra se zdaleka nemusí omezovat na prostor mezi stěnami galerie. Mám třeba na Islandu oblíbenou skálu, kam stačí přijít, postavit se před ni a zamířit na ni objektiv fotoaparátu. Ze skály se v tu chvíli začnou vynořovat obličeje trollů. Stačí mačkat spoušť a je to. Skála ožije. A tak mám doma sbírku trollů s pohledy výhrůžnými i laskavými, s obličeji, co se šklebí, tváří se povýšeně i zahloubaně. Vyfotografoval jsem dokonce líbající se trolly.

Teď jsem stoupal po schodech, svíral v dlani, jako dárek pro hostitelku, kamínek z pláže, kde se nachází má trollí skála, a myslel jsem na otce. Jeho schopnost imaginace byla vyhlášená. Když byl na svobodě, uměl kouzlit s jevištním světlem jako nikdo jiný, ale přežíval díky své představivosti i v koncentráku. V jednom motáku své manželce napsal, jak mu tam strašně chybí kultura, a tak chodí na výstavu soch do mraků...

Pravnučka Michaela otevřela a připravili jsme se na rozhovor. Věděl jsem, že je dlouhodobě nemocná a že jí teď není zrovna nejlíp, a tak jsem si nasadil roušku a usadil se s mikrofonem u jejího lůžka. Chvíli mi připadalo nezvyklé dělat rozhovor v roušce, ale jakmile začala odpovídat na otázky, okamžitě jako bychom oba na nemoc zapomněli. S lehkostí, humorem a se smíchem mluvila o spoustě věcí –⁠ o vkusu a nevkusu, o barvách, o tom, proč lidé nechodí na výstavy, ale třeba i o tom, jak se zbavit stresu, aby se člověk mohl plně soustředit na práci.

„To, co mě na malování baví, je dělat ty věci tak, že se k nim můžete vracet. Že na nich pořád objevujete něco nového. Nemáte to jednoduše zkouknutý a odškrtnutý. Pro mě musí být obraz pořád takhle bohatý. Jakmile by nebyl, znamenalo by to, že se nepovedl a neožil,“ uzavřela hovor o malování Michaela.

Scházel jsem okouzleně po schodech toho starého domu a teprve doma mi došlo, že jsem se zapomněl zeptat, jak to bylo s návštěvami mého otce v jejich rodině. A pak mi přišel mail od malířky:

„Zapomněla jsem Vám říct, že se Vašemu otci v naší rodině říkalo ,strejda Burian‘.“

Odepsal jsem: „Strejda Burian? To je hezký. Můžete mi taky tak říkat.“