Sto let od zrušení šlechtických titulů. Se šlechtou měli Češi dlouho problematické vztahy
VZNIK REPUBLIKY A MODRÁ KREV
NOVÉ
1
Češi se v závěru první světové války zcela rozešli s rakousko-uherským mocnářstvím, přičemž jedním ze symbolů zaniklé monarchie byla šlechta. S ní měla česká společnost dlouhodobě problematické vztahy, uvedl historik a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra. Také proto byl zákon o zrušení šlechtictví, titulů a řádů jedním z prvních, které přijalo Revoluční národní shromáždění po vzniku Československa.
Občané vyčítali šlechtě nedostatečné vlastenectví, velká část jich na aristokracii nahlížela jako na cizorodý, odnárodněný prvek. „Můžeme konstatovat, že vznikem Československé republiky se svým způsobem završil již od 19. století probíhající proces výměny elit ‚starých‘ a ‚nových‘, tradičních a občanských, vzešlých z národního hnutí. Se šlechtou coby sociálně-politickou vrstvou se nepočítalo,“ vysvětlil Hazdra, jenž je mimo jiné autorem knihy Šlechta ve službách Masarykovy republiky.
Samotný zákon, který stanovil, že bývalí šlechtici nesmějí užívat svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví, měl podle něj zejména deklarativní podobu. Kromě toho, že se v něm odrážel rozporuplný vztah české společnosti k šlechtě, vyjadřoval charakter nového státního demokratického uspořádání, v němž žádná z vrstev neměla být nadřazena jiné.
V první verzi zákona, který vstoupil v platnost 10. prosince 1918, nebyly připojeny sankce, ačkoli se o tom diskutovalo. Zpravodaj František Weyr to zdůvodnil tím, že byl adresován v první řadě „na stát a ne tak na obyvatelstvo“. „Právě státu se do budoucna odebírala možnost, aby uděloval šlechtictví, řády a určité druhy titulů,“ poznamenal Hazdra.
Sankce byly k zákonu připojeny až novelizací 10. dubna 1920. Za úmyslné a veřejné použití šlechtického titulu měl provinilec zaplatit pokutu od 50 do 15 000 korun nebo mohl být potrestán vězením v délce od čtyřiadvaceti hodin do 14 dnů. Stejný zákon zároveň upravoval problematiku občanských, republikových řádů, titulů, odznaků či dalších vyznamenání. Přestože se za první republiky tento zákon běžně porušoval, nejsou podle historiků známy případy konkrétních postihů.
Další změna nastala 21. října 1936, kdy bylo celé původní znění zákona zrušeno a nahrazeno novým. Tento zákon pamatoval i na zákaz užívání erbů, kterými je možné „zrušené šlechtictví naznačiti“. Zákon zároveň zakázal užívání jakýchkoliv šlechtických atributů i dalším osobám, tedy nejen potomkům bývalých šlechtických rodů, ale i těm, kteří by se za aristokraty pouze vydávali. Proti zákonu se provinil i ten, kdo zrušený šlechtický titul někomu přiřkl v tisku. Takto popsané přestupky, pokud je spáchal československý občan, byly navíc trestné i v cizině. Nová úprava zvýšila i tresty, a to pokutu až na 20 000 korun a vězení až do dvou měsíců.
Vztahy poškodila pozemková reforma
Větší zátěž ve vztazích mezi šlechtou a republikou než nový zákon představovala podle historika pozemková reforma, v jejímž důsledku šlechta přišla o velkou část majetku i vliv. Aristokracie se také obávala dalšího vývoje po rozpadu monarchie. Spolu s tituly přišly šlechtické rody po roce 1918 částečně i o pozemkové vlastnictví, a to na základě pozemkové reformy z roku 1919.
„Dnes zapomínáme, že se také tento prostor už v roce 1918 potýkal s nebezpečím nastolení bolševických rudých republik. Za těchto okolností byla perspektiva života v demokratickém Československu pro mnohé aristokraty přijatelnější. I když to se zase později u řady z nich změnilo, když moc v Německu převzal Adolf Hitler,“ vysvětlil Hazdra. Šlechtici, kteří se hlásili k němectví a podporovali sudetoněmecké hnutí, podle něj pak využili Hitlerovy politiky k tomu, aby pomohli Československo, které jim podle nich sebralo prestiž a způsobilo ekonomické ztráty, odstranit z mapy Evropy.
V době protektorátu byla platnost titulů obnovena. Vláda pod vedením premiéra Aloise Eliáše k tomuto kroku přistoupila ve snaze co nejvíce reprezentanty šlechty zapojit do společenského dění, a demonstrovat tak jednotu národa, míní Hazdra. Několik desítek rodů se také přihlásilo k české národnosti. Někteří šlechtici byli dokonce velmi aktivní v odboji. Za své vlastenecké postoje mnozí čelili nacistické perzekuci. „S koncem války a osvobozením Československa se právní pořádek i v otázce šlechtických titulů navrátil do ‚předmnichovské‘ podoby,“ doplnil.
Další majetek byl některým bývalým šlechtickým rodinám zabaven po roce 1945 na základě Benešových dekretů. Speciální zákon z roku 1947 zkonfiskoval majetek hlubocké větvi Schwarzenbergů a zbytek majetku šlechtě odebraly konfiskace po únoru 1948.
Restituční zákony po roce 1989 umožnily za splnění příslušných podmínek neoprávněně odebraný majetek vrátit. Původním majitelům či jejich potomkům bylo vráceno několik desítek hradů a zámků a řada hospodářských budov, polí, lesů, rybníků a další nemovitý i movitý majetek. Restituce vyvolaly také řadu soudních sporů, z nichž některé se vlečou dodnes. K nejúspěšnějším restituentům patří Lobkowiczové, část rodu Kinských, část rodu Colloredo-Mannsfeldů, orlická větev Schwarzenbergů, Kolowratové či potomci rodu Sternbergů.
Zda bylo přijetí zákona správným nebo špatným krokem je podle historika i po 100 letech diskutabilní. „S ohledem na demokratické ideály, na kterých naši předkové založili Československou republiku, to byl krok pochopitelný. Na druhou stranu si lze představit i model, který platí v Německu: tedy že nové šlechtické tituly se již neudělují, ale ty stávající jsou zachovány, respektive jejich nositelům je umožněno je oficiálně používat,“ uvedl. Republika by se tak přihlásila k určitým historickým tradicím a symbolům úzce spojeným s naší státností, dodal.
