Nevím přesně, jakým lídrem by byl profesor Fiala v časech míru, ale buňky na vedení státu v časech ohrožení nemá, píše Marian Kechlibar.
Foto: Úřad vlády ČR
1
Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus ...
Slovo „vůdce“ u nás totálně a patrně navždy zprofanoval jistý kaprál s knírkem, který to časem dotáhl až do čela třetí říše a spálil půlku Evropy. Musíme se mu tedy vyhnout a spokojit se s anglickým slovíčkem lídr, jež sice znamená úplně to samé, ale nevyvolává v českém posluchači představu esesáků pochodujících ulicemi právě dobytého města. Poptávka po lídrech, na rozdíl od Führerů, totiž trvá dodnes a v krizových časech je obzvlášť akutní.
Kdo je dobrý lídr? Notoricky těžká otázka, protože takové kvality se obtížně měří. Jedna pracovní definice, která mě napadá, je, že lídr je člověk, který dokáže vyvolat určitou míru důvěry ve své schopnosti i v lidech, kteří nejsou úplně na jeho straně. Strhnout své příznivce, to umí kdekdo; lídr je ten, za kým jsou, aspoň váhavě a podmíněně, ochotni jít i nepříznivci, nebo dokonce mírní odpůrci. Protože mu důvěřují, zejména pak v tom, že se na ně úplně nevykašle a nebude pracovat jen pro ty, kdo už ho mají rádi teď.
„Leadership“, další anglické slovo, které popisuje kvality a schopnosti takového člověka, je něco, co se nedá naučit; rozvinout, to ano, ale musí tam být nějaký základ, bez kterého je veškerá další práce marná. A aby toho nebylo málo, lídr vhodný pro mírové a klidné doby je úplně jiný typ osobnosti než lídr pro krize. Dost často ten samý člověk v jedné roli exceluje a ve druhé pohoří. Winston Churchill prohrál volby hned po vyhrané válce roku 1945, protože britští občané měli dojem, že řízení státu v mírových dobách se mu svěřit nedá.
Nevím přesně, jakým lídrem by byl profesor Fiala v časech míru, ale buňky na vedení státu v časech ohrožení nemá. Možná je to dáno právě jeho akademickou životní dráhou. Málokteré pracoviště je tak izolované od rizik a chaosu běžného života jako vysoké školy, kde plyne kariéra vpřed pomalu a klidně, kde prakticky nikdo nepřijde o jednou již získané postavení a titul, kde jsou hierarchie jasně dané a seniorita zakládá prestiž.
Nic z toho neplatí ani ve vnitrostátní politice, a už vůbec ne v daleko chaotičtější a nebezpečnější politice mezinárodní, jejíž momentální stav by se dal přirovnat k blázinci jedoucímu pekelnou rychlostí po chatrné horské dráze. Mezinárodní politika byla vždycky ostřejší než náš domácí rybníček a teď se do ní kromě peněz a nátlaku vrátil i krvavý meč, na což byl v Evropě připraven málokdo (v našem bezprostředním okolí snad jenom Poláci). Po půl roce od začátku války už si ale nelze stěžovat jen na nepřipravenost.
Pravého proruského sentimentu je v této republice poměrně málo, rozhodně méně než na Slovensku, i Německo a Rakousko mají v tomto směru větší „páté kolony“ než Česká republika. Ale lidí, kteří mají obavy z blížící se zimy, je hodně a na Václavák přišlo demonstrovat jen malé procento z nich. Energie jsou základním vstupním parametrem moderního průmyslu a naše země se léta orientovala na budování exportní ekonomiky přesně toho typu, který je vůči prudkému kolísání cen energií značně zranitelný.
Jestliže si šéf firmy Juta, zkušený podnikatel Hlavatý, stěžuje na účet za elektřinu ve výši jedné miliardy Kč nebo jestliže České dráhy nemohou sehnat žádného dodavatele elektřiny na příští rok, protože nikdo není ochoten podepsat žádnou závaznou cenovou nabídku, není to tím, že by propadli Putinovým dezinformacím, nebo snad dokonce skrytě pomáhali Kremlu k vítězství. Jsou to plody nejistoty, kterou nikdo, ba ani profesoři, není schopen nijak propočítat a namodelovat dopředu.
Nemusí se stát nic, může se toho stát hodně. Opravdový lídr by chápal, odkud všechen ten strach vychází a že je nutno s ním něco dělat – aspoň na té psychologické úrovni, protože skutečnou jistotu bezpečí dát lidem nemůže. V téhle situaci se už nedá vystačit s opakováním programu Antibabiš ani s pouhým odstrčením demonstrantů z Václaváku do pohodlné škatulky „idioti“. Tahle vláda má totiž, jako všechny vlády demokratického světa, důvěru voličů jenom podmíněnou. A to daleko těsněji, než na co by se dalo usuzovat podle složení parlamentu. Kdyby při minulých volbách zhruba sto tisíc hlasů padlo jinak, než jak padly, dostaly by se do sněmovny přes pětiprocentní hranici jiné strany a dnešní vládní většina sto osmi hlasů by vůbec nemusela být většinou. Momentálně se ale nezdá, že by tuhle skutečnost brali ve Strakovce v potaz. Z pohledu čisté technologie moci mají možná pravdu, tam opravdu záleží jenom na počtu poslanců zvedajících ruce. Ale z pohledu budoucnosti stran, které vedou, je to šílenství.
00:07
