Zajímavé časy v Pekingu

KOMENTÁŘ

Zajímavé časy v Pekingu
Nové, militantnější vedení Číny, očištěné o pragmatiky, je na mezinárodním poli špatnou zprávou, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Kletba „nechť žiješ v zajímavých časech“ je prý čínského původu, i když prokázat se to nedá; doložena je až ze dvacátého století, a to z anglosaského prostředí. Na její podstatě to ovšem nic nemění, zajímavé časy jsou míněny jako zdvořilé jméno pro nejistotu, násilí a chaos – a v těch by chtěl žít jen málokdo.

Málokdo také za normálních okolností sleduje sjezdy čínské komunistické strany, které bývají stejně nudné jako sjezdy KSČ a KSSS. Letos mu ovšem věnoval pozornost celý svět. Šlo o to, zda čínští komunisté naruší dosavadní pravidlo, podle kterého neměl žádný předseda strany zůstat v jejím čele déle než deset let. Toto pravidlo, zavedené po Maově smrti, mělo být pojistkou proti vzniku nového kultu osobnosti. Ale přesně toto pravidlo bylo trnem v oku současnému předsedovi Si Ťin-pchingovi, který se do budování svého kultu osobnosti pustil.

 

Si Ťin-pching uspěl a dostal pětiletý mandát už potřetí. Navíc se mu z vedení strany podařilo odstranit některé pragmatiky a nahradit je svými věrnými, zastánci tvrdé linie. A jeho předchůdce, Chu Ťin-tchaa, vyvedli ze sálu, což je urážka, i když oficiální výklad zněl, že si starý pán potřeboval odpočinout v soukromí. Staronový předseda Si, kterému už je také sedmdesát, přitom ani nenaznačil, že by si chtěl hledat nástupníka. Je tedy možné, že bude chtít vládnout až do smrti, podobně jako Mao. Což při schopnostech dnešní medicíny může trvat velmi dlouho.

Nové, militantnější vedení Číny, očištěné o pragmatiky, je na mezinárodním poli špatnou zprávou. Zároveň je možná špatnou zprávou i pro Číňany samotné. Současná prosperita Číny je založena hlavně na tom, že soukromý sektor dostal v minulých desetiletích od čínských stranických kormidelníků téměř volnou ruku pro svůj rozvoj. Pokud ale pragmatici z vedení strany zmizeli, dá se čekat, že čínskému průmyslu bude nasazen náhubek a opratě a že bude nucen fungovat více podle příkazů shůry. Tento druh politického dirigování vesměs ekonomice škodí.

Západní státy si v následujícím desetiletí budou muset ujasnit několik věcí. Ta první: mají chuť a energii se nějakým způsobem zapojovat do východoasijských mocenských her a konfliktů? Spojené státy v tomto směru asi nemají na vybranou, jejich kredibilita by při ústupu z východní Asie utrpěla nenapravitelné šrámy. Slabší Británie či Austrálie už si vybírat musejí, kladné rozhodnutí by mimo jiné znamenalo nutnost větších investic do námořnictva včetně ponorek. Kontinentální Evropa bude tuto otázku řešit jen na diplomatické úrovni, protože příslušnou vojenskou kapacitu prostě nemá a mít nebude.

Ale tu druhou věc, otázku ekonomických vazeb, si bude muset zodpovědět i Evropa. Čína hrála v posledních desetiletích roli „továrny světa“, obrovského průmyslového mamuta schopného vyrobit téměř všechno, od šroubků až po lodě – a ještě navíc levně. Hodně firem si navyklo spoléhat na to, že cokoliv potřebují vyrobit a dovézt, to nějaký čínský partner zařídí. Ale co když nás čeká dekáda politických zásahů, embarg a obchodních válek? Možná je načase začít hledat nějaké méně mamutí partnery „do zálohy“, hlavně takové, jejichž geopolitické ambice jsou víceméně nulové. Nabízí se jich docela dost: třeba Jižní Korea, Malajsie, Filipíny, Vietnam, Bangladéš nebo Thajsko. Ale rychlý ani jednoduchý proces to nebude.

×

Podobné články