Přichází „covidová utopie“?

Konstatování, že je potřeba „naučit se žít“ s tím či oním, patří mezi často používané floskule tuzemské veřejné debaty. Je to tak už dlouho, vzpomínám na redakční poradu jednoho deníku koncem devadesátých let, kde nám šéfredaktor dramatickou dikcí vysvětloval, že se musíme „naučit žít s Lucií Bílou a jejím úspěchem“, podobnou instrukci pak noviny předaly i publiku.

Strany budoucí vlády včera postavily před českou společnost nový úkol tohoto druhu. Naučit se žít s covidem. A přiznávám, že zrovna v tomhle případě může být užití zmíněného klišé namístě. Skutečně to tak může být – před zdejší společností je jakýsi proces učení.

Rozhodování a komunikace vlády Andreje Babiše byly chaotické a občas až iracionální, mělo to mnoho neblahých důsledků, covid v zemi způsobil nepřiměřeně veliké ztráty, zároveň její ekonomika a vůbec život značně utrpěly kvůli restrikcím. Zásadní bylo oslabení důvěry v systém a instituce.

Opatření, která byla – zhusta právem – shledána jako absurdní, nebyla dodržována. Anebo se to aspoň takhle vysvětlovalo. A znělo to docela pravděpodobně. Jestli to byla skutečně pravda, se ale teprve ukáže v – zatím hypotetické – situaci, v níž by protipandemická opatření působila, řekněme, rozumně.

Představy vládní koalice formulované na včerejší tiskové konferenci se tomu mohly blížit (ano, riskuji, že budu znít provládně, a možnost ztrapnění tudíž vzrůstá). Nebo přinejmenším zněly jako kompromis, v němž by znesvářené tábory stoupenců očkování a jeho kritiků mohly nějak společně existovat.

Samozřejmě ta slova popisovala nějaký ještě nenaplněný ideál, který má ve srovnání s realitou vždycky značnou výhodu. Nicméně – očkování by, alespoň podle pravděpodobného ministra zdravotnictví Válka, nemělo být povinné. Nadále by se  měly uznávat PCR testy při vstupu do podniků a na různé akce (stejně jako doklady o očkování či prodělané nemoci), testovat by se měli i očkovaní po půl roce od druhé dávky. Pokud by systém fungoval na tomhle základě, byla by bezpředmětná častá a často také přepjatě formulovaná kritika, že vzniká vrstva občanů druhé kategorie, že se zavádí apartheid a podobně.

Dle mého, jistě nekvalifikovaného, odhadu by takhle nastavený systém mohl fungovat, samozřejmě za předpokladu, že testy budou v dostatečném množství a snadno dostupné. A samozřejmě také za předpokladu, že ta opatření budou lidé, anebo alespoň jejich výrazná většina, dodržovat. Může to obnášet, že se skutečně naučí na testy chodit, budou to brát třeba i jako věc osobní odpovědnosti (třeba před návštěvou u rodičů), nebudou vysedávat po hospodách, když by měli být v karanténě, a tak dále a tak podobně.

Stoupenci co nejtvrdšího boje s pandemií pak budou muset přijmout, že snaha o nulové počty nakažených je marná a může být i škodlivá. Že cena za tu prakticky nedosažitelnou nulu by mohla být příliš vysoká. Zarytí „otevírači“ by zas mohli pochopit, že adekvátní odpověď na pandemii vždycky není tvářit se, že neexistuje. A všichni by si mohli uvědomit, že „promořování“ veřejné debaty vyhrocenými morálními soudy (o tupých a zbabělých ovcích, nezodpovědných vrazích apod.) český covidový průšvih tak nanejvýš prohlubují a že cena za jejich chatrný dojem morální nadřazenosti je veliká. Zní to jako utopie. A asi to je utopie, obávám se. Už jenom proto, že jsme se na těch našich „hrdinských“ narativech stali závislými. Rád bych se v tom mýlil.