Česká epopej Mistra Gotta

Zastánci převtělování jistě vědí, že v ten samý den, kdy v Praze umírá Mistr Alfons Mucha, se v Plzni rodí jiný Mistr, Karel Gott. Šlo o 14. červenec 1939, výroční den, kdy padla Bastila a v Čechách, v onom prvním roce protektorátu, bylo třeba českému duchu nějak pomoci. A tak génius lahodné malby opustil malířovo tělo a po transmutaci, k níž obvykle v astrálním těle dochází, sestoupil jako génius lahodného zpěvu do hlasivek novorozeněte, které se již tehdy projevovaly zvláštní medovostí. Tomu novorozeněti je v neděli osmdesát. 

Mystická souvislost těchto dvou událostí jistě není jubilantovi, k němuž se gratulace hrnou ze všech stran, neznámá. A kdyby náhodou přece, tak mu ji tu k narozeninám odhalujeme. A zároveň tu připomínáme výročí Muchovo. 

Tak jinak. Zrovna ve chvíli, než jsem začal psát a kdy jsem chvíli tak brouzdal, napsal na Facebook známý novinář, že je mu celý život z Karla Gotta nevolno, neboť on mu představuje to nejhorší z českých vlastností. A že on a Husák jsou největší symboly normalizace a nechápe, že ho někdo může pořád uctívat. 

Sklidil za ten vášnivý výron mnoho lajků, a to i od lidí, které osobně považuji za docela milé a chytré. Přesto ten zavilý odsudek ocenili a kvitovali, možná jej i sdílejí. Gotta je tak lehké urazit, tak lehké se vůči němu vymezit, že se jeden diví, že jim to stojí za to. Ale asi stojí, ostatně pamatuju si, jak mně v takových šestnácti sedmnácti též lezl krkem (známe vhodnější výraz), ale pak postupně jsem v té emoci chladl, smiřoval se, zklidňoval a nakonec třeba začínal oceňovat, že na tom Gottovi něco bude, dnes dokonce bych řekl, že na něm bude i něco velkého, nějaký dar, který se jen tak každý rok na zem nesnese. Natož na každého. 

Václav Havel, což ti mizomusové nikdy nepochopí, byl ve vztahu ke Karlu Gottovi vstřícný a vlídný. Řekl o něm, že je součástí české krajiny, asi jako Říp. Mohl to říct proto, že to byl tolerantní člověk, měl nadhled a cit, takže mohl klidně mít rád Plastic People a Loua Reeda a z jiných důvodů i Karla Gotta. A tím Řípem vystihl Gottovu „řípovitou“ podstatu. Gott, to nejsou žádná skaliska, žádné srázy a dramatické průrvy, ale naopak zaoblenost, vlídnost, srozumitelnost a důvěrnost, něco jako pěkný ženský prs či pecen chleba, abychom se vyjádřili metaforicky. 

Dělal jsem s ním, už to bude deset let, větší rozhovor. Více než jako zpěvák mě zajímal do té doby jako „společenský úkaz“, jako fenomén par excellence. Na to jsem byl vlastně zvědavější než na to, jaký je Karel Gott člověk, jenže jsem v něm pak toho člověka poznal. Dlouze jsme spolu mluvili telefonicky, pak jsme se čtyřikrát na několik hodin setkali. Můj základní dojem z něho byl, že je to bytost v podstatě plachá, vlídná, pozorná a v něčem snad i bezelstná.

Myslím, že jsem v něm po celou dobu nezlomil jistý pocit nedůvěry, možná i oprávněný. Jako by v něm byla uvázlá obava, zda jím není manipulováno a jestli není zneužíván. Choval se jakoby v amplitudách, v nichž se střídaly vlny přirozeného showmana, spontánního vypravěčství, světaznalé suverenity, kterou si může dovolit v této zemi málokdo, a hned vedle toho stavy nejistoty a jakési ostražitosti a opatrnosti. 

A tak mě napadalo, jak vlastně i při vší své jedinečné kariéře je tento člověk „uvězněn“ tady v Čechách, zemi, která ho sice miluje, hýčká si ho, ale on přitom stále neví, nechystá-li na něho nějaký podraz. Jako by na něj byl pořád připravený a čekal, odkud přijde. A tak jsem se díval do jeho modrých očí a věděl, že je do nich vepsán jeden pozoruhodný zdejší osud, přičemž ty oči, stejně jako hlas, zůstávají zvláštním způsobem čiré a průzračné. A věřte mi: velmi, velmi lidské. 

Mnoho zdaru, Mistře.