Mezi lidskostí a politikou – o několika filmech 68. MFF v Berlíně

V posledních letech se mění nejen publikum distribučních filmů, ale i publikum festivalové. Složité filmy na pomezí subtilního popisu a surrealismu, oblíbené v 90.letech, nahradily postupně alegorické příběhy, které bylo možné číst jak doslovně, tak v jiném, obecnějším smyslu. Po přelomu tisíciletí začaly hrát prim především aktuální filmy, laděné politicky.

Jestliže tedy v 90. letech festivaly ještě zaujal příběh, jak ženy v Nigérii nosí vodu ze studní, ve druhé dekádě nového tisíciletí to byly příběhy ze Sambisa Forest, který ovládli islamističtí radikálové. Místo lyrických studií ze života afrických kmenů vznikaly filmy o tom, jak firma Nestlé v Africe skupuje podzemní vrty nebo jak z Demokratické republiky Kongo pronikají do Středoafrické republiky polovojenské oddíly a vraždí místní obyvatelstvo. Na velkých festivalech začaly vítězit filmy o útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku nebo o pozadí války v Iráku. Snad žádný filmový festival dneška se neobejde bez filmů o uprchlících z krizových zemí. Festivalová kinematografie, tedy filmy, které jsou točeny především pro alternativní publikum, si našly nové téma: přesuny mas obyvatelstva na zeměkouli, spektakulární politické atentáty, obchod s lidmi, boj lokálních zemědělců s velkými nadnárodními kolosy, těžbu mědi, dětskou práci. Všechno to, o čem se diskutuje v novinách nebo na sociálních sítích. Umění šlo poněkud stranou, silná témata zvítězila. Ne však úplně.

Vítězství lidských filmů

Přepolitizovaný svět alternativní kinematografie vyprovokoval reakci. Alternativní film sledují totiž také zapřisáhlí milovníci umění, kteří nemusejí být nutně příznivci politických témat a dokonce se dívají na politiku skrz prsty. Přesně v tomto smyslu zaznělo letošní rozhodnutí mezinárodní poroty Berlinale, vedené německým filmovým režisérem Tomem Tykwerem. Mezi sedmi oceněnými filmy z devatenácti soutěžních nebyl ani jeden vysloveně politický, i když politická témata hrála na Berlinale důležitou roli a byla široce medializována. Zlatý medvěd pro film Nedotýkej se mě (Touch Me Not) rumunské režisérky Adiny Pintilie znamená vítězství „objevu“ nad široce diskutovanými politickými tématy, vítězství „klenotu“, který zůstal ztracen ve stínu festivalových polemik, těch kritických i těch diváckých. Je to rozhodnutí jistě excentrické. Tato dokumentární esej o lidské sexualitě vznikla v koprodukci Rumunska, Německa, Česka, Bulharska a Francie a za asistence vývojového programu pro mladé talenty TorinoFilmLab. Hrdinkou je padesátiletá traumatizovaná žena Laura, která nesnáší dotyky. Bohužel se o zdrojích jejího traumatu nic moc nedozvíme, snad jen to, že chce po mnoha letech „vzít vážně své tělo“.

Objevují se tu herci vedle neherců, v hlavní roli je britská herečka žijící ve Francii Laura Benson. Ráda by žila intimním životem (intimita tu znamená totéž co sexualita). Jde o terapeutický film, v němž chce žena osvobodit a posílit deset procent svého těla, „která se chtějí otevřít“, zatímco devadesát procent jejího těla se chce skrývat. Zve si v rámci originální terapie k sobě domů různé zvláštní bytosti – heterosexuálního atleta, psychologa lidských vztahů nebo transvestitu, kteří jí – aniž by se jí dotýkali – vyprávějí o svých skrytých zážitcích. Atlet se před ní sprchuje a onanuje a moc toho neřekne, jiní spíše nebo pouze mluví. Její „call boys“ hovoří třeba o stěhování energií, přičemž divák těžko rozezná, kde je ještě léčba nebo léčitelství a co už je podvod. V každém případě jim Laura za jejich výkon musí zaplatit, což je smysl všeho jejich snažení. Pokračuje se v terapeutické skupině, v níž se duševně i tělesně postižení jedinci snaží bavit svých zábran v dotýkání, nakonec se děj přesunuje do erotického klubu. Hrdinka všude hledá klíč, jak se zbavit traumatu a strachu z tělesnosti. Svět BDSM, zejména sexuálního fetišismu a sadismu, je pro alternativní kinematografii mimořádně přitažlivý, protože spojuje pól psychologie a pól erotiky, atraktivní pro diváka. Svět transvestitů, duševně i fyzicky postižených lidí zůstává v každém případě pro festivalový film tak důležitý, že se rumunská režisérka snažila na tomto poli znovu uspět, dokonce si ve filmu zahrála samu sebe, jak na kameru zaznamenává průběh „terapie“. Adina Pintilie je filmařka, která tvoří na pomezí dokumentu a fikce a je zároveň dramaturgyní MFF experimentálních filmů v Bukurešti. Tento film je její první celovečerní experiment.

Největší napětí v rozhodnutí poroty je mezi prvním a druhým filmem v pořadí, mezi Nedotýkej se mě a filmem Tvář od talentované polské režisérky Malgorzaty Szumowské. První film se bere smrtelně vážně, druhý s humorem. První je v podstatě nahodile komponovaná esej, druhý je přesně skloubený, mnohovrstevný film se silným společenským přesahem. První se odehrává „někde“ (není řečeno kde), druhý je přesně lokalizovaný. Tvář pojednává o malém prostoru polské vesnice, kde žijí lidé mírně antiglobalističtí, mírně rasističtí, mírně závistiví, mírně hrabiví, mírně nevzdělaní a mírně opilí. „Poláci patří do Polska,“ říká jeden z protagonistů na adresu těch rodáků, kteří by se v rámci globalizace rádi přestěhovali na Západ. Zároveň však i v té malé polské vesnici chtějí mít něco světového. Má to být obrovská socha Ježíše Krista, kterou právě stavějí nad vsí. Paže sochy by měly ukazovat směrem k Rio de Janeiru, kde stojí nad městem socha Krista Spasitele. Je tu také očividná spojitost k 36 metrů vysoké soše Krista Krále v polském Świebodzině (22 000 obyvatel), která byla odhalena v roce 2010 a je nejvyšší sochou Ježíše Krista na světě. Ve filmu Tvář zdědil dlouhovlasý a odbojný zedník Jacek mnoho od svých předků, ale zároveň chce být jiný, vymanit se z nálad městečka, prožít velký cit a možná někam odjet. Závodí se svým malým fiatem po lmístních silničkách, obyvatele považuje za „blbé sedláky“ a pracuje na stavbě sochy. Při svařování výztuží ale propadne útrobami sochy a těžce se zraní, zejména ve tváři. Následuje transplantace, což mu však přinese jiný vzhled a okolí začne Jaceka považovat za satanistu a perverzní monstrum. Film funguje jako precizní alegorie přirozené lidské lokálnosti a omezenosti, jako příspěvek o touze po uznání a velikosti, ale zároveň i jako příběh jednoho muže, který se chtěl vzepřít poměrům, které ho nakonec spolkly.

Teror na scéně

Napětí mezi lidskými příběhy a politikou poznamenalo letošní berlínský festival dost silně. Patrně tím nejpolitičtějším byl film o teroru v dětském táboře Utøya v roce 2011. Norsko-švédsko-dánský soutěžní film Utøya – 22.července popisuje v režii zkušeného norského režiséra Erika Poppeho vyhlazovací útok neonacisty Anderse Breivika na norském ostrově Utøya v roce 2011. O události, která znamenala největší masové vraždění v Norsku po 2.světové válce, je jistě obtížné točit hraný film. Vraždění v letním táboře Norské strany práce (sociálně demokratická strana vyznávající liberálně demokratické myšlenky) trvalo ve skutečnosti 72 minut, film je dlouhý 90 minut a je natočen z pohledu jedné z účastnic tábora de facto v reálném čase a v jednom záběru. Prvních deset minut obstarají úvodní diskuse dětí v táboře, kdy se ještě nic neděje. Film je koncipován z pohledu dívky jménem Kaja (vynikající role Andrey Berntzen), která se po celou dobu útoku snaží najít svou sestru Emilii a přitom nebýt nápadná. Dá se něco takového vůbec převést do řeči filmu? Tou hlavní zbraní snímku je v rovině stylu paradox, neočekávaný dějový zvrat a perfektní zachycení atmosféry. Kaja na začátku filmu kamarádům říká, že tábor je „nejbezpečnější místo na světě“.

Tábor je vskutku dobře organizován, jeho účastníci si vyvěšují na stany antirasistické a levicové nápisy a požadují „mír na celém světě“. Jejich idealismus působí ve filmu docela hezky a přesvědčivě. Krátce po páté odpoledne ale nastává zlom: začne – zpočátku odněkud zdáli – střelba a děti se nejdříve domnívají, že je to cvičení policie, někteří mluví o útoku Al Kájdy. Nikdo neví, jestli je lépe zůstat v dřevěné budově táborového centra a zabarikádovat se tam, utéct do lesa nebo se snažit přeplavat jezero Tyrifjorden. Mobilní spojení je komplikované, na ostrově je špatný signál. Přesto se několika dětem podaří dovolat se domů nebo na policii. Celou dobu filmu je slyšet výstřely a výkřiky, ale vraha kromě dvou záběrů jeho stínu vůbec nevidíme. Jeho jméno ve filmu nepadne ani jednou. Režisérovi podařilo precizně vykreslit atmosféru strachu o život a uzavřeného prostoru, ze kterého není úniku. Natáčecím místem byl ostrov sousedící s ostrovem Utøya, v celém filmu je jen jedna změna místa (les a skalnaté pobřeží s výhledem na jezero). Film je natočen z hlediska obětí, což je poměrně neobvyklé – většina filmů o teroru je vytvořena z hlediska pachatelů. Film nese silné stopy dokumentarismu – režisér Poppe využil svědectví dětí, které přežily a vytvořil přesný obraz situace během útoku. K jednomu z nejsilnějších míst filmu patří, když Kaja mluví těsně před koncem s kamarádem Magnusem, který se skrývá mezi útesy a říká, že na ostrov přijel jen „shánět holky“. Popřeje Kaje, aby se stala norskou premiérkou. Film nepopisuje masakr na ostrově naturalisticky. Netopí se v krvi ani v přehnaných emocích. Vidíme mnoho mrtvol, ale zdálky. To hlavní je těžký, svíravý pocit, ze kterého není úniku. Jde o unikátní příspěvek o terorismu a masovém vraždění. Film byl v Berlíně zakoupen pro slovenskou a českou distribuci.

Naopak z perspektivy teroristů je vyprávěn film 7 dní v Entebbe, uvedený v hlavním programu mimo soutěž. Jde o britský thriller brazilského režiséra José Padilhy. Padilha se stal známým režisérem politických filmů a proslul filmem RoboCop z roku 2014. Pachatele ztělesnili německý herec Daniel Brühl – ve film hraje německého teroristu Wilfrieda Böse – a britská herečka Rosamund Pike, ta se stala teroristkou Brigitte Kühlmann, přítelkyní Ulrike Meinhof. Film natočený ze zorného úhlu teroristů popisuje únos letadla Air France na lince z Tel Avivu do Paříže v roce 1976. Letadlo skončilo v ugandském Entebbe. Většina vyprávění je věnována přípravě únosu. Ta probíhala mezi radikály z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a německými levicovými extrémisty z Revolučních buněk, což byla nástupnická organizace RAF – Frakce rudé armády. Klíčovou roli hraje i nechvalně známý ugandský diktátor Idi Amin. Jsou dobře zachycena i neporozumění mezi příslušníky RAF a PLO, která teroristy oslabují. Obě dvě skupiny věří, že „Izrael je imperialistický, fašistický a sionistický stát“, nicméně teroristi z RAF se snaží prosazovat své ideologické a „humanitně“ laděné cíle, zatímco arabským extremistům jde především o výměnu rukojmí za Palestince zajaté v Izraeli. Klíčová scéna útoku izraelské armády přichází jako vyvrcholení filmu.

Složitá vojenská operace byla schválená premiérem Jitzchakem Rabinem a ministrem obrany Šimonem Peresem (klíčové scény přípravy operace jsou ve filmu obsaženy) a podařilo se ji zcela utajit. Tato operace patřila k vůbec nejobtížnějším protiteroristickým akcím v historii. Na místo vzdálené 4000 km od Izraele byla vypravena vojenská letadla schopná přepravovat obrněné automobily, vojenskou techniku a početné jednotky speciálních sil. Celá protiteroristická akce izraelské armády trvala ve skutečnosti 90 minut, ale ve filmu je sevřena do krátkého závěru. Akci samu film uchopil režisér jako metaforu v podání známé taneční skupiny Batsheva Dance Company, do které jsou prostříhány scény skutečného izraelského útoku, při němž byla osvobozena většina rukojmí. Operace Entebbe je dnes chápána jako velké vítězství nad mezinárodním terorismem, díky němuž bylo osvobozeno 102 rukojmí, o život přišlo 20 ugandských vojáků, 7 teroristů a také jeden izraelský velitel – bratr dnešního izraelského premiéra Benjamina Netanjahu. Film sice vypráví (a už poněkolikáté) o události staré čtyřicet let, nicméně od té doby nebyla vyřešena ani palestinská otázka, ani vymýcen mezinárodní terorismus. Hrozbě terorismu věnoval festival letos celou řadu filmů, mnohem víc než v uplynulých letech.

Češi si pomalu otevírají cestu na světové fórum

Oba filmy z našich zemí, jeden slovensko-český, druhý česko-chorvatský, ale pojednávající o Slovensku, měly evropský rozměr a nepůsobily v rámci jiných kinematografií okrajově. Naopak. Znamenaly také další příspěvek k patrně neřešitelnému sporu mezi politikou a antipolitikou ve filmu. Česko-chorvatský film Až přijde válka (režie Jan Gebert) je o lidech, kteří svým zvláštním militantním způsobem požadují svobodu. Hrdinou dokumentu je předseda organizace Slovenskí branci Peter Švrček. Oficiálně jde o vlasteneckou, národoveckou, sportovní a kulturní organizaci. Jejím záměrem je „podporovat kulturní tradice předků“. Hlavní ideou branců je fyzická výkonnost, práce se zbraní a panslavismus – spojení všech slovenských národů, které by měly společně vzdorovat dějinným nebezpečím. Vzorem jsou Švrčkovi ruští kozáci, které potlačoval sovětský režim a naopak ideovým nepřítelem jsou tzv. „sluníčkáři“, což je povšechný název pro ty, kteří propagují humanismus a toleranci. Režisér sledoval Slovenské brance tři roky a je vidět, že velitelé si filmaře pustili relativně dost k tělu, patrně je lákala možnost publicity. Ukazuje negativní stránky organizace (pěstování nenávisti k přistěhovalcům) i ty pozitivní (rétorické umění Petera Švrčka je bezpochyby na vysoké úrovni, úspěšně dokončil střední školu a dostal se na vysokou, kde studuje archeologii. I ostatní příslušníci mají za sebou mnohdy dobré vzdělání, hmotné zázemí a nejsou to žádní outsideři.) Film byl v Berlíně uveden před vyprodaným hledištěm. Diváci pokládali tvůrcům otázky, proč například představitelé Slovenských branců na berlínské premiéře chybějí nebo proč režisér ukazuje instruktory branců jako pozitivní a charizmatické vůdce. „Oni charizmatičtí opravdu jsou, vypadají normálně, nejsou to žádná monstra,“ bránil se režisér a zdůraznil, že pro něj je film spíš o tom, proč běžní lidé ve slovenských městech a dědinách tolerují růst ideologie nenávisti a jak je možné, že téměř třicet let po sametové revoluci „mají různí čeští politici a extrémisti stejnou ideologii“. Filmu se podařilo ukázat, že lidí ochotných tolerovat národovecký a autoritářský pohled na svět je patrně víc, než si vůbec připouštíme.

A konečně ještě jeden příspěvek, shodou okolností lokalizovaný také na Slovensku a zčásti v Rakousku. Slovenský režisér Martin Šulík vypráví v slovensko-česko-rakouské koprodukci osobní příběh, vypráví ho lidsky, srozumitelně a humorně. Jeho film Tlumočník podle scénáře Marka Leščáka byl v závěru festivalu uveden v nesoutěžní sekci Berlinale Special. Šulíkovi se podařilo výborně obsadit obě hlavní role – překladatele Aliho Ungára (Jiří Menzel) a milovníka života Geogra Graubnera, který je synem nacistického důstojníka (Graubnera hraje rakouský herec Peter Simonischek). Ungár je Žid a Graubner je vitální muž, který by se od temné nacistické minulosti svého otce rád odstřihl. Film začíná skvěle: posmutnělý a poněkud zmatený Ungár přijede do Vídně zastřelit nacistu, protože je podle dokumentů přesvědčený, že německý pohlavár zabil oba jeho rodiče. Další děj se odehrává na Slovensku od Bratislavy po Ružomberok, kde během svérázné road movie vznikne mezi oběma muži zvláštní přátelství, i když mají nejlepší důvody se nenávidět. Základní pocit z filmu, že rány minulosti už nemá smysl po tolika letech otevírat, ani z nich obviňovat konkrétní osobu, ale že tyto rány tu pořád jsou, je vyjádřen brilantně. Oscarový režisér Menzel ve filmu exceluje ve všech svých hereckých polohách jako nenápadný, spravedlivý, zmatený a poněkud vychytralý překladatel-penzista, který ve filmu prožije to, co musel prožít o něco později v reálu v nemocnici na sklonku loňského roku. Tehdy byl Šulíkův film už dotočen. Tlumočník sice vypráví o smutných událostech a jeho hlavní téma je tragické, nicméně činí tak s humorem a noblesou. Je to vlastně pocta umění Jiřího Menzela, který vždycky chtěl točit filmy s myšlenkou, ale točit je tak, aby zaujaly diváky. Říkal tomu „užitečný film“. Je možné jen litovat, že film neběžel v mezinárodní soutěži, protože jde o jeden z nejlepších filmů slovenského režiséra a o jeden z nejlepších v celém hlavním programu. A také toho, že Jiří Menzel si pro Kameru Berlinale – ocenění své celoživotní práce – nemohl přijet osobně. Do českých kin jde Tlumočník 15.3.2018.

Zároveň se ukazuje, že koprodukce na evropské úrovni jsou možné i ve slovenském a českém filmu. To ukázal už například velmi dobrý německo-slovenský art film Jana Speckenbacha Svoboda, promítaný na Evropském filmovém trhu v rámci Berlinale, kde běželo dalších 786 filmů. Velké množství ze všech 400 filmů v hlavních programových sekcích festivalu ukázalo, pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti nebo aspoň z anotací, že v současné kinematografii je viditelné napětí mezi politickým filmem a mezi lidskými příběhy. Ty první považuje jedna skupina diváků za málo umělecké a ty druhé považují jiní zas za příliš vágní a málo aktuální.