Je současná krize v Turecku jen ekonomická?

V posledních dnech se Turecko dostalo na přední stránky médií po celém světě kvůli strmému pádu hodnoty turecké liry. Turecko čelí ekonomické krizi, nejvýraznější od roku 2001. Lira se dostala na rekordně nízkou úroveň vůči dolaru. Problémy v ekonomice a měnové politice však mohou odhalit problémy mnohem většího rozsahu. Zejména pro dnešního prezidenta Erdogana a politický režim Turecka. Protože tahle krize je v mnohém spíš politická.

Kořeny ekonomické krize v Turecku je potřeba hledat v politice. Podobně jako celý stát je i turecká ekonomika stále více pod vlivem jediného muže – prezidenta Erdogana. Vznik turecké ekonomické krize je v médiích převážně spojován se zhoršením turecko-amerických vztahů. Výměny názorů mezi prezidenty Trumpem a Erdoganem se prolínají s ekonomickými opatřeními na obou stranách, USA zvyšuje cla na turecký dovoz oceli a hliníku, Turecko na to reaguje zvýšením dovozních cel na americké automobily nebo alkohol. Erdogan navíc vyzval společnost k bojkotu americké elektroniky. Tato přestřelka je však jen špičkou ledovce tureckých problémů.

Turecká ekonomika potřebuje pro své fungování z dlouhodobého hlediska zahraniční investice. Ty do země výrazně proudily od roku 2002, kdy se Turecko začalo vzpamatovávat z předchozí ekonomické krize. V této době se k moci dostala také strana AKP v čele s Recepem Tayyipem Erdoganem. Období prosperity je v turecké společnosti proto, celkem pochopitelně, spojováno právě s jeho osobností, což je zásadní i pro jeho dnešní postavení. Nicméně právě dnes už jsou Erdoganovy zájmy jiné než před patnácti lety. Ekonomické nastavení předchozích let nekoresponduje s jeho rostoucími autokratickými tendencemi.

Pro zahraniční investice, ale i pro fungování na mezinárodních trzích je zapotřebí být důvěryhodným pro potenciální partnery. A Erdogan, v podstatě od okamžiku, kdy se stal poprvé prezidentem v roce 2014, intenzivně pracuje na tom, aby důvěryhodnost Turecka zničil. Za poslední roky jsme svědky odklonu Turecka od liberálně-demokratických principů k režimu vlády jednoho muže. Od nenápadných krůčků se postupně ve funkci prezidenta odvažoval otevřeněji bojovat za zvýšení svých pravomocí v zemi. Tyto snahy dovedly Turecko k dalšímu ze série vojenských pučů, v roce 2016 to však poprvé v moderní turecké historii byl puč neúspěšný, navíc bez velké podpory společnosti.

Tento fakt dokázal prezident naplno využít, aby dosáhl svých cílů. Zdiskreditoval postavení armády jako ochránce demokracie, zavedl přísnou kontrolu médií, otevřeně se zbavoval jakýchkoliv odpůrců. Navíc vyhlášení výjimečného stavu, který nakonec prodlužoval až do července letošního roku, tedy téměř přesně na dva roky, umožnilo Erdoganovi vládnout s minimálním omezením. Vrcholu dosáhly jeho snahy letos, kdy po červnových volbách vešly v platnost ústavní změny odsouhlasené v referendu. Turecko se stalo prezidentským systémem, kde má parlament značně oslabené pravomoci a veškerá moc je teď skutečně jen v rukou jediného muže. Pokud k tomu připočteme soudy, které jsou pod politickým vlivem, populární rétoriku, která za všemi tureckými problémy vidí imaginárního nepřítele, a tradiční turecké sklony k vytváření konspiračních teorií, je snadné si představit, jak pevná je turecká důvěryhodnost v mezinárodním prostředí. Od června navíc prezident stále více využívá svých nově získaných pravomocí a zasahuje do ekonomické politiky Turecka.

Turecký ekonomický růst a prosperita jsou výrazným prvkem Erdoganových veřejných vystoupení, jeho předvolební kampaň a popularita ve společnosti byla v mnoha ohledech spojována s plánovanými megaprojekty, ať už jde o probíhající stavbu dalšího istanbulského letiště, nebo o istanbulský plavební kanál spojující Marmarské a Černé moře. Tyto projekty čelí od počátku kritice ze strany odborníků, jelikož výrazně zatěžují státní rozpočet. Nicméně prezidentovi, který se nebojí represí vůči komukoliv ze svých kritiků, se jen těžko odporuje. Proto se jeho sny plní bez ohledu na životní prostředí nebo ekonomické možnosti.

Současná situace však může být výraznou překážkou na cestě Erdoganových úspěchů, protože jsou věci, které ani ze své autoritářské pozice nemůže zcela ovlivnit a změnit ve svůj prospěch. Podle analytiků stojí za dnešními tureckými problémy v první řadě prezident Erdogan, který se vměšováním do ekonomiky snaží logiku měnové politiky a finančních trhů ohnout podle svých vlastních potřeb. Bohužel, ačkoliv je se stále větší úspěšností schopen ovládat životy Turků a politické směřování země, ekonomika, pevně napojená na globální trhy, se jeho vůli podrobí jen obtížně. Ozdravení turecké ekonomiky je tak do značné míry spojené s proměnou turecké politiky. Z tohoto pohledu můžeme dnešní ekonomickou krizi považovat i za krizi politickou. Dokud se neuvolní turecký režim, nevrátí se svoboda tisku, nezávislost soudů a neskončí represe opozice, nelze předpokládat, že se důvěryhodnost Turecka pro zahraniční partnery bude výrazně zvyšovat. Pro globální trhy je potřeba dobrých mezinárodních vztahů, k čemuž je však nutná i změna Erdoganovy zahraničněpolitické rétoriky.

Erdogan sám si je vědom závislosti své popularity a pozice ve společnosti na ekonomickém růstu země. V jednom ze svých projevů před červnovými volbami pro Boomerang TV vysvětlil, proč chce větší kontrolu nad centrální bankou a úrokovou mírou tím, že je potřeba dát lidem pocit, že prezident může ovlivnit měnovou politiku, a tím i pomoci lidem v době potíží. Jeho pozice ve společnosti, podpořená přímou volbou a schválením ústavních změn celostátním referendem, mu dává právo být zodpovědný za celou zemi. Tato odpovědnost však nese i riziko v případě pokračujících problémů. Nyní má ve společnosti stále masivní podporu a jeho příznivci věří, že prezident je z ekonomické krize dostane. Ale je otázkou, co se stane, pokud se ekonomická krize v zemi prohloubí a zodpovědnost, kterou prezident převzal na svá bedra, rozšíří ve společnosti ekonomickou krizi o politický aspekt.