Nebeské lyžování. Kde lyžuje elita?
SPECIÁL CESTOVÁNÍ
VÁNOČNÍ SPECIÁL
4
Do rozlehlé dřevěné terasy se opírá slunce a na dlouhých lavicích v tu chvíli sedí víc lidí než na kolem projíždějící lanovce. Poledne ještě nebylo, ale těm, kteří lyžují od rána, už vyhládlo. Horký hovězí vývar s velkým játrovým knedlíkem je svačina, která jde teď nejvíc na odbyt. „Promiňte, můžu si přisednout?“ ptá se nesměle lyžař, který si na prkénku nese tmavý žitný chléb s porcí domácího špeku. Proč by si nemohl přisednout – místa je na lavici dost.
Mezi sousty konverzace o počasí a upravených sjezdovkách a také o tom, jak člověka už teď bolí nohy a že možná z odpoledního lyžování nebude nic, když je tady na terase skoro dva tisíce metrů nad mořem tak hezky. Běžný rozhovor, jenže ta tvář je nějaká povědomá. No jistě, Thomas Sykora! Bývalý rakouský reprezentant, bronzový na olympiádě v Naganu. A také dvojnásobný vítěz Světového poháru ve slalomu. K tomu devět zlatých a devět stříbrných z jednotlivých závodů. Takové setkání není na terase Reiteralmhütte, hospody na sjezdovce ve známém štýrském středisku Pichl, nijak neobvyklé. Lyžařská elita je tady doma, jak ta minulá, tak současná.
Reiteralm není žádný alpský velikán, ze čtveřice vrcholů, které se v okolí Schladmingu zdvihají nad údolí řeky Enns, je s výškou 1860 metrů druhý nejnižší a jako lyžařský terén byl dlouho přehlížený. Nejezdí se tu totiž v atraktivní otevřené krajině mezi skalami, ale tratě jsou až na krátké úseky u horních stanic lanovek sevřeny vzrostlými lesy. Jenže co bylo dříve vnímáno jako nedostatek, z toho se v sezonách, kdy zrovna nepřevažuje pohlednicové počasí, stává přednost. Tratě na zalesněných kopcích si lépe drží své mikroklima a sníh má po celý den prakticky stejnou strukturu. Nefouká tu a v mlze člověk neztrácí orientaci. A když se k tomu přidá jeden z nejvýkonnějších systémů sněhových děl v celé Evropě, vytvoří to dohromady skiareál, kde od podzimu do jara jezdí skutečná elita. Patří do ní i ten trochu nerudný chlapík s naježeným mohutným knírem ve vyrudlé bundě a ošoupaných džínách. Vypadá jako sedlák z některého ze statků roztroušených na loukách na protější straně údolí, ale všichni ho tady na sjezdovce uctivě zdraví. Pozdrav pánbůh, pane Hirscher! Ano, Ferdinand Hirscher, otec a trenér svého syna Marcela Hirschera, který právě přijíždí od horní stanice lanovky. Stříbrný slalomář z poslední zimní olympiády v Soči se proplete mezi turisty a začne se připravovat na vyhrazeném tréninkovém úseku na červené sjezdovce. Stejně tak to tady po celou sezonu dělají další závodníci Světového poháru. Jezdila sem trénovat Šárka Strachová, formu tu s oblibou piluje Lindsey Vonnová a je to oblíbený svah i Teda Ligetyho.
Levá část červené sjezdovky mezi horní a prostřední stanicí sedačkové lanovky je obvykle během dopoledne ohrazená červenou páskou, za kterou jsou navrtané slalomové branky, zvýrazněné modrou barvou na vypreparovaném svahu. Není to na první pohled nijak zvláštní nebo atraktivní místo. Jen je tady všechno tak akorát: sklon svahu, klima na kraji lesa, výborná dostupnost a zázemí a špičkoví rolbaři, kteří umí svah každou noc perfektně připravit. Kvůli tomu sem pak někteří lyžaři létají vrtulníkem na trénink i v době, kdy se jede Světový pohár na jiném místě v Alpách. A lidé za červenou páskou mají šampiony na dosah, natáčí si jejich jízdy, fotografují, a když trénink skončí a servismani sbalí slalomové tyče, pustí se ve stopách profesionálů na svah a snaží se co nejpřesněji kopírovat modře vyznačené oblouky.
K červené sjezdovce s tréninkovou tratí vozí lyžaře od velkého parkoviště v údolí rychlá kabinková lanovka. Konečnou má uprostřed svahu, odkud se na vrchol pokračuje šestisedačkovou lanovkou. Provoz na boku Reiteralmu obsluhuje čtyřsedačkový „Pepíkův tryskáč“ neboli Seppen Jet. Sjezdovka, jež vede pod čtyřsedačkovou lanovkou, má mírnější sklon než hlavní svah, ale jízdu si tu lze zpestřit změřením aktuální rychlosti na krátkém sjezdařském úseku. Vynikající požitek z jízdy si můžete dopřát na samém kraji Reiteralmu. Stačí vyjet nahoru čtyřsedačkovou lanovkou a po vystoupení odbočit vlevo. V chráněném lese je připravená dlouhá červená sjezdovka s takřka neměnným sklonem, který je na třech místech přerušen malou terénní hranou. Bývá to nejlépe upravená sjezdovka ze všech a hladký povrch jí vydrží až do odpoledne.
Co lyžař natrénuje na Reiteralmu, měl by zhodnotit na sjezdovkách nad Schladmingem. Tamní Planai je skutečná továrna na lyžařské výkony. Ze všech čtyř kopců jsou právě tady nejdelší červené sjezdovky v nejhustší koncentraci. Pro sportovní jízdu jsou tratě dobře napreparované a kvalitní příprava lyží v servisu je více než žádoucí. Bez ostrých hran si tu člověk nezajezdí a speciálně to platí pro černý závěr sjezdovky číslo 3. Strmý sráz přivádí lyžaře přímo do centra Schladmingu na olympijský stadion. Náraz do kostela na náměstí se zdá neodvratitelný, ale to si pouze perspektiva pohrává s lidským zrakem. Právě tady se každoročně pořádají noční slalomové závody, které si diváckou atmosférou nezadají s fotbalovým zápasem. Tribuny v cílovém prostoru obsadí desítky tisíc fanoušků, kteří pak výsledky, ať už jsou jakékoliv, zapíjejí v místních barech až do rozbřesku.
Mezi Reiteralmem a Planai je vrchol Hochwurzen. Kromě standardně skvěle připravených sjezdovek je zdejší velkou atrakcí sedm kilometrů dlouhá sáňkařská dráha. Start má na vrcholku kopce v nadmořské výšce 1850 metrů a ve spodní třetině se větví na dvě části – záleží jen na sáňkaři, kterou si pro dojezd vybere. Z obou míst se lze na vrchol pohodlně vrátit lanovkou, buď sedačkovou, nebo kabinovou. Poslední ze čtveřice vrcholků, nejvyšší Hauser Kaibling, je ve své horní části oázou klidu. Převažují tu pohodlné modré sjezdovky, a tak sem míří převážně rodiny s dětmi. Pro svižnější sportovní jízdu je potřeba se vydat na závěrečné sjezdy do údolí, kam míří dvě dlouhé sjezdovky, červená a černá.
