1 Provařené vary

Provařené dny 5: Omluva Litvě a setkání s nespolehlivými vypravěči

Témata:

Karlovarská přehlídka je už za polovinou, takže se naplno projevuje i festivalový paradox. Člověk má možnost sledovat množství filmů a taky to dělá, zároveň ale pro to sledování nemá zrovna ideální podmínky – a těm filmům to může v jeho očích docela uškodit. Třeba potřebují nějakou jinou koncentraci, než jakou je jeden v tom provozu schopný vyvinout. Třeba potřebují doznívat, což v úprku na nějakou jinou festivalovou atrakci není možné. Už jsem se na tomhle místě vyznal ze svých provinění vůči litevským přátelům. Jeden jejich film jsem vypustil, ze druhého, snímku Nova Lituania, jsem v půlce utekl, nějak jsem ho nemohl vydržet. Teď na něj čtu skutečně nadšenou recenzi v americkém časopise Variety, kde ho označují za naprosto suchou komedii, která po celou dobu udrží „poker face“. Snažím se ten film si vybavit a… třeba to tak skutečně bylo. Třeba jsem měl jedinečnou možnost sledovat gejzír litevského understatementu, a vůbec nepobral, co za skvost to mám před očima.

Zaslepen arogantní nevědomostí jsem pohrdl tím pobaltským skvostem, tím nádherným kouskem jantaru, mořem vyhlazeným, na pláž poblíž Klajpedy vyvrženým. A pak jsem si z něj dělal nejapnou legraci. V rámci udržení nejlepší kvality našich spojeneckých svazků nezbývá než se sklonit, přiznat vinu a vzkázat té krásné zemi a jejímu prudce se rozvíjejícímu filmovému průmyslu jedno srdečné i pokorné: Atsiprašau.

Klasický film Objížďka (1945) režiséra Edgara G. Ulmera (olomouckého rodáka) je ideální pro ranní promítání publiku, které je po několika dnech už trochu ubité. Vlídná stopáž, rychlé tempo. A je na co se koukat, jistým způsobem vlastně není – velkou část filmu tvoří scény, ve kterých spolu dva lidé mluví v autě. Ale i to je součást zvláštního kouzla toho díla. Patří totiž do velmi vzácné kategorie. Jsou dobré filmy, jsou špatné filmy, jsou filmy tak špatné, až jsou dobré. A pak je pár filmů jako Objížďka, dobré i špatné zároveň, v nichž oba ty póly působí nějak synergicky, navzájem se posilují, zjevná špatnost se stane neoddělitelnou součástí jejich kvalit. A na Objížďce je toho špatného hodně. Je to film natočený během šesti dnů za pár drobných a je to na něm hodně vidět. Je to strašně upovídaný film – kromě obsáhlých dialogů je v něm ještě užvaněný part vypravěče. Moc se toho v něm neděje, a pokud se něco děje, nedává to moc smysl. A všechno tohle vlastně hraje ve prospěch Objížďky, má být právě taková – upovídaná, nevěrohodná, špatně zahraná.

Pianista Al (Tom Neal) se živí hraním v newyorském baru, má si brát zpěvačku Sue (Claudia Drake), ta ale dá před svatbou přednost poněkud pozdnímu pokusu prorazit v Hollywoodu a odjede. Ala zakrátko přestane bavit exhibování před hosty, kteří mu cpou ušmudlané bankovky, a vyrazí stopem za svou láskou. Ke konci vyčerpávající cesty ho nabere podivný, nebezpečně působící Charles Hazkel, je celý podrápaný stopařkou, již svezl před Alem. To ale zdaleka není ta jediná zvláštnost. Cosi dramatického se stane, Al pak skutečně velkou náhodou potká tak řečenou stopařku – běsnou Veru (Ann Savage), dostane se pod její kontrolu a ona ho navádí k nepravostem, je autoritativní, hodně pije a neustále chrlí jedovaté vtípky. Co chtít víc. Ale Al se poddá, asi mu to nějakým způsobem vyhovuje. Pokud člověk bere Objížďku jako přímočaré vyprávění, nic moc zajímavého na tom filmu není (snad kromě jedné „nešťastné náhody“ – člověk se snaží vytáhnout telefonní šňůru zpod zavřených dveří a bohužel přitom uškrtí ženu, která si na druhé straně dveří tu šňůru ležérně obtočila kolem krku). Od jistého okamžiku by ale divákovi mělo být jasné, že Al je nespolehlivý vypravěč, že příběh filmu i jeho narace je zoufalý a zmatený pokus se ospravedlnit před soudem, osudem, posluchačem. A v tomhle kontextu najednou všechny ty řeči plné legračně vykroucených „noirových“ klišé, naštvané výkřiky Ann Savage i legrační trpitelství Toma Neala dávají smysl – jsou součástí nějaké horečné, narychlo vymýšlené lži. Dobové publikum a kritika tuhle dimenzi přehlédly a film totálně propadl, objevený byl až později. Říkal jsem si, ve kterém dnes vysmívaném filmu objeví příští generace zneuznané veledílo. Ke konkrétní odpovědi jsem samozřejmě nedospěl, tu zná jen starý lišák čas.

Hodně povídání v autě si publikum užije i na českém dokumentu Dálava režiséra Martina Marečka, který zároveň obsahuje i prvek vyprávění, jež nemusí být úplně spolehlivé, ne snad ze zlé vůle. Otec a syn Vít a Gríša vyrážejí na dlouhou cestu do Ruska, kde žije bývalá Vítova manželka a Gríšova matka s dcerou, již bratr a otec roky neviděli. Ledacos si během té nekonečné jízdy řeknou, zároveň film ukazuje stará domácí videa doprovázená Vítovým textem – dopisem dceři, ve kterém líčí příběh svého manželství a jeho rozpadu.

Vít a Gríša jsou (alespoň pro film) skvělá dvojka. Upovídaný otec-vševěd a otrávený pubertální synek, jehož stylizace do mlčícího mučedníka je vskutku mistrná. Zabrnkat jeden druhému na nervy umí oba skutečně skvěle. S tím, jak se blíží k cíli, se jejich vztah uklidňuje, na vyhlášeném poutním místě, kde matka po konverzi žije, se do popředí dostává i vztah skeptického Česka a Ruska, jež nahlíženo přes zástupy poutníků na chrámových schodech působí jako kombinace lidové zbožnosti a podobně lidového bordelu – místo podivně duchovní nebo pověrečné, neproniknutelné.

Oba protagonisté se tam pokusí o skoro detektivní pátrání, výsledek se dá čekat, odpovídá stavu obtížné komunikace mezi dvěma světy, mezi dvěma lidmi. Příběh hrdinů Marečkova filmu jsem znal dopředu, nemůžu tedy posoudit, jak Dálava působí na nepřipraveného diváka. Na mě ten film zapůsobil docela silně – svou zdrženlivou pronikavostí, empatickým vztahem k hrdinům, synovi a otci, navzájem vůči sobě všemocnými i bezmocnými, na společné cestě uzavřít nějaký starý příběh a možná se taky – v otcově případě – ujistit v tom, že se ten příběh stal právě tak, jak si ho potřebují pamatovat.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.