Staronové pořadníky na auta

ÚHEL POHLEDU: Když na jaře 2020 přicházely do Evropy první zmínky o novém druhu koronaviru, začínalo se mluvit o dvou jevech: O celosvětové pandemii nové nemoci a o hospodářské krizi. Obojí bylo přitom prezentováno jako dvě strany téže mince: Pandemie zpomalí ekonomiku a přinese hospodářskou krizi.

Ti prozíravější ovšem v té době už věděli, že o přicházející recesi lze mluvit už delší čas – již od roku 2019 bylo jasné, že světová ekonomika do recese směřuje. A když se podíváme na dobový tisk, zjistíme, že například už renomovaný Wall Street Journal v říjnu 2019 přinesl zprávy o tom, že velké investiční fondy v USA změnily svá portfolia a spekulují na propad akciových trhů, ke kterému by mělo podle jejich odhadů dojít zhruba v březnu 2020.

Jak dnes víme, březen 2020 se vážně stal zlomovým datem. Akciové trhy skutečně nakrátko prudce propadly – ale poté zase začaly růst. Zlom to ovšem byl z jiného důvodu než kvůli zakolísání akciových trhů – po světě začaly startovat první lockdowny a s nimi propad produkce. Nastoupila netypická hospodářská krize.

Tato recese byla od počátku prezentována jako důsledek pandemie covidu-19. Já ale tvrdím, že tato recese by bývala přišla i bez pandemie: nasvědčovaly tomu statistiky prodejů aut, výnosové křivky nebo předstihové indikátory jako ZEW a Ifo. Lockdowny, které do celkového koktejlu přimíchaly ještě vlády, ovšem drtivý charakter recese ještě zvýraznily.

Mohlo by se zdát, že je jedno, proč recese přišla. Prostě tu byla, a my se s ní nějak museli vypořádat. Ale jedno to není. Ve skutečnosti to je zcela zásadní. Charakter krize, její kořeny a příčiny, totiž určují několik věcí: Jak dlouho bude trvat, jak se bude přelévat mezi odvětvími, zda a jak je „léčitelná“ a jak bude ekonomický svět vypadat po jejím odeznění.

Recese byla mylně od prvních dnů vykládána jako důsledek pandemie a tak s ní také bylo nakládáno. A to byla zásadní chyba. „Léčba“ recese ze strany vlád a centrálních bank se totiž naprosto míjela účinkem. A co víc, ona krizi ještě prohlubovala a dosud prohlubuje.

Klasická hospodářská krize je většinou otázkou nedostatečné poptávky. Z nějakého důvodu lidé nemají peníze nebo nechtějí utrácet. Když jim vláda nebo centrální banka peníze přidá v rámci takzvané expanzívní monetární a expanzívní fiskální politiky, působí to sice obvykle inflační tlaky, ale současně s tím to za splnění určitých podmínek může krátkodobě vyvolat zvýšení útrat, a tím recesi zmírnit.

Na počátku roku 2020 jsme se ovšem ocitli ve zcela odlišné situaci. Zejména (ale nejen) v Evropě byly lidé vládními programy typu Kurzarbeit uměle drženi blízko plné zaměstnanosti, dál čerpali mzdu, ale podniky nevyráběly. Rozdávání peněz zvětšovalo poptávku, podniky zavřené v rámci lockdownu ale neprodukovaly nabídku. Namísto krize poptávky vznikla krize nabídky.

Předpoklad, že napumpování peněz do oběhu by mohlo zvýšením nabídky odvrátit recesi, tak byl zcela mylný, ba dokonce kontraproduktivní. Ještě víc zvýrazňoval nesoulad mezi nedostatečnou nabídkou a přebujelou poptávkou. A tehdy se začaly kaskádovitě šířit dnešní ekonomické problémy.

Jejich kořeny ale sahají ještě mnohem dál než „jen“ do počátku roku 2020. Aby mohlo dojít k tomu, že v podstatě celosvětově bude recese „řešena“ tak kontraproduktivně, musel být splněn ještě jeden předpoklad. Totiž muselo se změnit celé ekonomické paradigma. Ve vedení centrálních bank museli být monetární ekonomové a bankéři vystřídání politruky, kteří podlehli nové filozofii: takzvané moderní měnové (monetární) teorii.

A teprve zde se dostáváme ke kořenům dnešních ekonomických problémů. Ve skutečnosti v jádru ekonomických problémů světa dnes leží pouze a jen filozofie. Totiž kolektivistická filozofie začala především ve vedení centrálních bank zhruba po roce 2000 střídat individualistickou a kapitalistickou filozofii 90. let. Špičkou ledovce tohoto nového kolektivistického vnímání světa je právě tato moderní monetární teorie, která začala být široce uplatňována.

Když se vrátíme v myšlenkách před rok 1989 a položíme si otázku, proč tehdejší východní blok ekonomicky zaostával ve srovnání se Západem, můžeme odpovídat dílčími jednotlivostmi: Neefektivní podniky, malá motivace lidí, neschopnost státu řídit národní hospodářství, rozkrádání státního majetku… a tak dál a dál. Ale očividně tím budeme neustále klouzat po povrchu, byť to vše je pravda. Správná odpověď ale zní: protože kolektivistická socialistická doktrína ekonomicky nefunguje ve srovnání s individualistickou kapitalistickou filozofií. Tím je řečeno vše ostatní, všechny jednotlivosti odtud vyplývají jako důsledek.

Úplně stejně musíme vnímat i dnešní situaci. I jejím jádrem je ekonomicky nefunkční filozofie. Z ní pak vyplývají všechny další jednotlivosti. Tak jako socialistická doktrína před rokem 1989 byla v ekonomické oblasti reprezentována marxismem leninismem a marxistickou teorií nadhodnoty, tak dnešní kolektivistická filozofie je v ekonomické oblasti reprezentována moderní monetární teorií.

Tak jako před rokem 1989 nedávalo smysl snažit se reformovat systém a dohnat Západ v rámci jednotlivostí, jako se o to pokoušeli třeba reformátoři Pražského jara v roce 1968 nebo Gorbačov v rámci perestrojky, tak ani dnes nedává smysl uvažovat o tom, jestli regulovat ceny energií, jestli nakupovat vakcíny centrálně či v rámci jednotlivých zemí, jestli poskytovat dotace na elektroauta či fotovoltaiky na střechy rodinných domů. To vše je zacyklené myšlení, ladění parametrů v rámci nefunkční ekonomické filozofie.