Propast mezi artovým a spotřebním filmem se zvětšuje, potvrdil festival v Cannes
Festival v Cannes
NOVÉ
1
Festival v Cannes, který udává tón ve filmovém průmyslu i umění, byl zakončen sedmistrannou evropskou koprodukcí Divoká hrušeň tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana. Je to tříhodinová esej o osamělosti lidí v turecké horské vesnici. Ceylan uvedl v Cannes od roku 2002 už celkem šest filmů, jen dva z toho nedostaly žádnou cenu. Zlatou palmu získal naposledy v roce 2014 za film Zimní spánek.
Divoká hrušeň je čistý a nekompromisní film o vsi, kde se zastavil čas, kde jsou všichni v podstatě deprimovaní a neúspěšní, pěstují ovce a kozy, sledují televizní seriály a pijí čaj. Nic jiného od života nechtějí. Hrdinou filmu je student Sinan, který se vrací do své rodné vsi z Çanakkale, aby se stal učitelem. Jeho matka a sestra o něj nemají zájem, otec žije na druhém konci vesnice a kope studnu, kde nakonec nenajde vodu. Sinan napíše meditativní knihu povídek Divoká hrušeň, kterou si nikdo nekoupí a nikoho nezajímá. Přemýšlí o tom, že se ve studni oběsí. Záměrně mnohomluvný film je složen z několika zásadních a dlouhých dialogů o vzdělání, víře, plytkosti života a o trhu, který odmítá umění. Podle Sinana nesmí být umění pod diktátem trhu. Smutný úděl intelektuála se podobně jako v Ceylanově starším filmu Tenkrát v Anatolii stal pro režiséra hlavním tématem a byl symbolický pro celé letošní Cannes.
Je otázka, jaké budou osudy mnoha velmi zajímavých uměleckých filmů po festivalu. Jde o filmy, do nichž investovaly především evropské země jako Francie, Německo, Dánsko, Švédsko nebo Polsko, kde je rozvinutý systém dotací pro umělecké filmy a rostoucí prostor je věnován mezinárodním koprodukcím. Příběhy z Afriky nebo Blízkého východu vznikají tak díky evropským financím. I složité umělecké výpovědi festivalu budou zcela jistě opět zakoupeny pro distribuci, ale nakonec se dostanou jen k omezenému počtu diváků. Proběhnou po festivalovém okruhu, minimálně zazáří na MFF Karlovy Vary, kde je uvidí řádově několik tisíc diváků. Nicméně poselství Nuri Bilge Ceylana o krizi intelektuála v současném Turecku zůstane pro většinu běžných diváků nedostupné.
Ruský filmový režisér Sergjej Dvorcevoj je další v řadě významných autorů, jehož filmy běžely v Cannes i v Karlových Varech. Deset let po filmu Tulpan natočil ruský režisér díky německým penězům film Ajka o znásilněné ženě z Kyrgyzstánu, která odejde do Moskvy, porodí tu a dítě opustí. Má dluhy a usilovně hledá zaměstnání. V bezútěšných ulicích Moskvy ale není žádná jiná námezdní práce kromě odklízení sněhu. Žena v bolestech hrne masy špinavé tající hmoty a pak se skrývá v pronajaté špěluňce. Pronásleduje ji mafie a pro úřady je imigrantka, která nemá právo téměř na nic.
Něco podobného probíhá ve filmu Capharnaum libanonské režisérky Nadine Labaki, i když kulisy příběhu v tomto filmu nejsou kupodivu tak depresivní jako v ruském případě. Film z Libanonu vznikl díky francouzským, německým a řeckým penězům a týká se ilegální imigrantky z z Etiopie a místního chlapce, kteří napřed spolu a pak odděleně zkoušejí přežít v Libanonu. Dvanáctiletý Jonas utekl od rodičů a snaží se, aby soud rozhodl, že nejde o jeho rodiče. Aktuálně sedí v bejrútském vězení Roumieh, protože někoho ubodal. Retrospektivy ukazují Jonase operujícího ve skupinách mladých lidí, kteří shánějí lék na bolest tramadol, drtí si ho a inhalují ve vodním roztoku. Jonas také hlídá batole etiopské imigrantky, což patří kupodivu k nejoptimističtějším částím filmu. Batole se totiž raduje ze života, jaký současný Bejrút nabízí. Název filmu je podle rybářské vesnice, v níž žil Ježíš Kristus a která leží na pomezí Izraele a Palestiny.
Jeden z mála soutěžních filmů, které si zachovávají spád, byl italský Dogman. Film natočil režisér Matteo Garrone. Děj se odehrává na bezútěšném předměstí Neapole. Marcello (Marcello Fonte) tu má krámek s potřebami pro psy a zároveň otevírá malý psí hotel. Místní agresor Simone (Edoardo Pesce) zjistí, že přes dogmanův krámek by se dalo dostat do místního klenotnictví a vykrást ho. Marcello se dostane do problémů, které jsou těžko řešitelné, protože siláka Simona sice nenávidí, ale zároveň ví, že ho nemůže přemoct. A také je mu za leccos dlužen.
Příčinu bezútěšnosti letošních filmů hlavní soutěže je možné hledat ve společenské situaci, imigraci a rostoucí chudobě velkých částí populace. Může však ale jít o příčiny čistě filmové: bezútěšný, problémový film prostě lépe dosáhne na festivaly a uspěje ve festivalovém okruhu. Typ zábavného, ale myšlenkově zajímavého filmu jako byla loni korejsko-americká Okja se letos neopakoval. Svět bezútěšných existencí, imigrantů, válek a kriminálníků zcela převážil. Je otázka, jestli není trochu škoda, že myšlenky filmových autorů a režisérských veličin se kvůli uzavřenosti jejich světa a uměleckých postupů patrně nedostanou k většímu počtu diváků. A to přesto, že i složité filmy mají dnes své distributory, kteří jsou s pomocí státních dotací schopni film dostat do kin. Myšlenky mnoha artových filmů mají teoreticky stále větší průraznost a týkají se důležitých témat civilizace, ale zůstávají uzavřeny v poměrně úzkém světě cinéphilů a milovníků filmu. A to je škoda.
