Jak se to všechno mísí v Míšni

Dojet do Míšně je velmi jednoduché. Ten, kdo je schopen jezdit vlakem, dojede do Drážďan a pak si sedne na regionální vlak, který jezdí asi každých dvacet minut a za chvíli je na nádraží v Míšni čili v Meißen. Kdysi, za časů NDR, se tam jezdilo na odborářské zájezdy do slavné míšeňské porcelánky, kde se Čechům předváděl jejich pravý český cibulák, jenž ovšem pochází… ze saské Míšně. On tedy pochází z Číny, kde to znali už v časech, kdy se v našich končinách tak tak dohrabali k hrnčířskému kruhu, ale v té Míšni ho začali v 18. století poprvé vyrábět v Evropě (samozřejmě to těm Číňanům lohli), přičemž z pivoňky se stala cibule. A vzor modré cibule je tak nějak blízký Sasům i Čechům, na čemž je vidět jistá vzájemnost. Dalším jejím projevem je pak obliba Vinnetoua, který pochází taky z tohoto kraje.     

Ono by takové tvrzení nevzbudilo všeobecný souhlas, ale ta část Německa, jak tam teče z Čech Labe, není striktně řečeno Sasko, jak zní jeho úřední název, tedy Freistaat Sachsen, ale Míšeňsko. A ti Němci žijící v Drážďanech a kolem Drážďan, a myslím tím původní obyvatelstvo, kterého je tam pořád ještě dost, nejsou v historickém slova smyslu Sasové, ale Míšeňáci. Drážďany byly ostatně nevýznamnou vesnicí, když v Míšni již měli prvního biskupa, svatého Benna, který se vyznačoval tím, že když po nějaké hádce zahodil klíč od kostela do Labe, tak ho spolkla ryba, kterou si za pár let, když se zase vracel z vyhnanství, z toho Labe vylovil. Tyhle svaté historky nesnášel Luther, který neměl pochopení pro bizarní mystiku, čímž dost uškodil kouzlu náboženství, ale to je jiná věc.  

Německá odrůda Míšeňáků vznikla tedy kdysi dávno smíšením polabských Slovanů se saskými Teutony, z nichž nejvíce vynikal vévoda a král Jindřich Ptáčník, zakladatel otonské neboli saské dynastie, současník, soupeř a pak řekněme spojenec našeho svatého Václava: to od něho dostal Václav kus kosti sv. Víta, takže díky němu máme našeho Víta na Hradčanech. Jindřich Ptáčník byl také, přiznejme to tu, oblíbenec Heinricha Himmlera, který blouznil o tom, že se do něj po tisíci letech tento východofranský král vtělil, za což ovšem Heinrich I. nemohl. Kronikář Dětmar z Merseburku ve své Kronice, sepsané na začátku 11. století, píše, že Jindřich „na zalesněném vrchu nedaleko Labe založil hrad, který podle potoka protékajícího severně od vrchu pojmenoval Míšeň. Město opatřil opevněním a posádkou, jak je v dnešní době obvyklé. Z tohoto hradu přinutil Milčany, jejichž území ovládl, k placení tributu“. 

Oni Slované v kraji, o němž je řeč, se jmenovali podle svých kmenů Milčané, Nižané či Dalemnici a byl to bezelstný lid bažin, v nichž si stavěl proutěné chýše svazované rybářskými sítěmi, a ve volných chvílích se klaněl nahrubo vyřezávaným modlám. To poněkud provokovalo železným křížem opásané, dobře organizované a – jak bylo u nich zvykem – skvěle vyzbrojené Germány, kteří tu začali v desátém století provádět svou Drang nach Osten. Tímto sice nedobrovolným, ale nakonec plody nesoucím smíšením vznikla zvláštní rasa nepoddajných vepřožroutů s brunátnými palicemi, kteří se dosud dorozumívají šišlavým dialektem, ze kterého si zbytek Německa dělá legraci, neboť na ně prý působí asi jako u nás kdysi vychodňárština nebo tedy dnes ostravština. I když jinak to tam jako na Ostravsku nevypadá, neboť je to tam útulné, hezké a v nějakých místech až krásné, třeba v té Míšni.

Ano, Míšeň je krásné místo, což by mohl popřít jen estetický ignorant. Nejhezčí je pohled z mostu od Labe, kde Míšeň trochu připomíná Vyšehrad, kdyby ovšem ke kostelu sv. Petra a Pavla ještě někdo postavil obrovský hrad. Tomu kopci, srostlině gotické katedrály a renesančního (nebo pozdně gotického) zámku Albrechtsburgu, prý prvního paláce zámeckého typu v Německu, se také z propagačních důvodů říká „saská Akropole“. To sice můžeme brát s rezervou, ale něco na tom je. Cesta na ni je snesitelná a lze ji proložit několika zastaveními, během nichž se člověk může kochat míšeňskými pohledy. Staré město (Altstadt) pod akropolí je vzorně udržované a v minulých desetiletích kompletně restaurované, a přitom jaksi útulné, lidské a všeobecně příjemné, takže Čech zvyklý na naše poměry zde padá do malomyslnosti. V zimních povánočních měsících je o víkendech docela liduprosté, což je ku prospěchu věci. Prejzové střechy jsou červené, tedy nikoli šedé, jak často v jiných oblastech protestantské Germánie, takže připomínají pohled na střechy malostranské. Cesty nahoru jsou udržované a decentně sypané, korýtka pro ptactvo doplňovaná, drobné fáborky ve žlutočerné barvě panujícího rodu Wettinů obnovované. Katedrála, sídlo biskupství od roku 968, je dílem vyspělé civilizace německého středověku, se kterým máme hodně společného i my, třeba tu gotiku. Věže v průčelí jsou však novověké, až z konce 19. století, tím spíš připomínají náš Vyšehrad, nebo třeba Petrov v Brně nebo sv. Václava v Olomouci. Albrechtův zámek, pojmenovaný po jednom z oněch Wettinů, je opravdu mohutný, a když si člověk koupí lístek, dostane k němu i audioprůvodce v češtině, jenže těch položek je tam asi sto padesát, tak už jen prochází nekonečnými sály, v nichž hodně pozdní gotika přechází do renesance a zase zpět. Občas už je z těch kleneb a točenic unavený, a tak vyhledá okno s pohledem na Elbe, jež se tady vine už v podobě dosti majestátní. 

Jenže tím to nekončí, neboť není možné v Míšni minout… porcelán. S ním to bylo tak: první kousky dovezl v roce 1290 do Evropy z Číny, kde ho znali už tisíc let, prý Marco Polo. Evropané se dalších pět set let marně snažili přijít na technologii, jíž se tato tvrdá, křehká a průsvitná hmota vyrábí. Do Evropy dál přivážely lodě portugalských, holandských a britských i francouzských společností sošky, džbánky, talíře, misky, které Číňané sekali jako Baťa cvičky, a technicky zaostalí Evropané jen tiše žasli. Snažili se Italové na dvoře Medicejských, snažili se Francouzi, ale jejich porcelaine de pate tendre byl moc, jak název napovídá, křehký a hmota sklovitá. Snažili se Angličané, kteří to zkoušeli s vápenným fosfátem a s práškem z kostí, ale to také nebylo ono. Rozdíl mezi jemností a ušlechtilostí čínského, vyráběného z kaolinu, látky těžené z hory Kao-ling (Gao-ling), a imitací byl jasný na první pohled i omak.

Museli na to přijít až dva Němci... Saský kurfiřt August II. Silný byl v lecčem podobný našemu Rudolfovi II., s tím rozdílem, že jeho duševní i tělesná konstituce byla mnohem bytelnější. Byl to robustní panovník, prostopášník se spoustou levobočků – ale člověk uměnímilovný, zvídavý a krásných věcí chtivý. Drážďany vděčí za svou krásu (do roku 1945) právě jemu. A tento tlustý panovník držel ve svých službách též alchymisty, mezi nimi jistého Johanna Friedricha Böttgera, který zprvu působil v Berlíně, kde se například snažil přeměnit stříbrné mince ve zlaté, což dopadlo při jedné demonstraci nevalně, takže experimentátor se musel spasit útěkem. Saský kurfiřt mu nabídl azyl a možnost pokračovat v pokusech o výrobu zlata v Drážďanech. Mnohem serióznější vědec, rytíř Walther von Tschirnhaus, ho přemluvil k práci, která se zdála reálnější: na rozluštění záhady porcelánu. V roce 1708 Böttger přišel na to, že jíl, který se těžil nedaleko saského městečka Aue (na druhé straně Krušných hor), se nápadně podobá čínskému kaolinu. A také ano! Už za dva roky vzniká první saská královská manufaktura právě tady na hradě v Míšni. Pod trestem propadnutí hrdla byla na uzavřeném návrší střežena výrobní formule míšeňského porcelánu, prvního plnohodnotného porculánu made in Europe. Číňané byli dostiženi!