Úplně obyčejný prezident

České republiky se zmocnilo prázdninové bezvětří. Jsme tou výjimečně šťastnou zemí, která zřejmě nemá žádné problémy. Ekonomika stoupá, nezaměstnanost klesá, migranti se nám vyhnou obloukem a lidé leží horizontálně u rybníka.

Jeho hladinu nyní rozčeřilo rozpačité vzpomínání na srpnovou invazi roku 1968. Prezident republiky neuznal za vhodné se k výročí veřejně vyslovit, kromě kryptického Ovčáčkova vyjádření, že se vyslovil už před padesáti lety. Jeho tehdejší projev je sice stejně obtížné dohledat jako některé články Ferdinanda Peroutky, na to je ale Ovčáček zvyklý.

Na druhé straně premiér Babiš uznal výročí za hodné vzpomínky a šel promluvit před rozhlasem, kde v srpnu 1968 probíhaly největší střety mezi okupanty a okupovanými, ovšem se zlou se potázal a odešel pozurážen a popliván. Mám-li si ale vybrat mezi oběma způsoby uctění památky srpna 1968, dávám tomu jeho přednost. Babiš se totiž zachoval jako premiér České republiky, který si uvědomuje, že k výkonu jeho funkce patří i připomínat klíčové okamžiky v historii národa a vzdát patřičným způsobem úctu těm, kdo v nich obětovali své životy. Že se při tom dočká i projevů neúcty a pohrdání za svou osobní nestatečnost a kolaboraci s okupanty, se dalo očekávat. Jeho marketingoví mágové ho jistě o takové možnosti zpravili. 

Miloš Zeman se naproti tomu zachoval jako… Miloš Zeman, tj. jako člověk, který ztotožňuje prezidentskou funkci se svou osobou a necítí vůbec žádnou zodpovědnost vůči instituci, kterou reprezentuje, ani vůči občanům své země, kterými vesměs opovrhuje. Nikdo nezná pravý důvod, proč se rozhodl srpnové výročí 
ignorovat, přestože alespoň v tomto případě by se zřejmě osobně neměl zač stydět. Nabízí se tudíž jen vysvětlení, že tak učinil na pokyn svých ruských chlebodárců, kteří v uplynulém týdnu přičinlivě přiživovali mýtus o bratrské pomoci.

Pro co však neexistuje žádné vysvětlení, byla obecná apatie a lhostejnost, s níž bylo prezidentovo gesto, rovnající se konstatování, že výročí brutálního potlačení naší národní svobody a připomínka obětí, které byly tehdy přineseny, nemají žádný význam, přijato. Zatímco Babišova hanba byla jenom jeho osobní hanbou, Zemanova hanba je hanba nás všech.

Situaci nakonec jakž takž zachránila Česká televize, která v osudný den odvysílala vzpomínkový projev slovenského prezidenta Andreje Kisky. Koneckonců země, kterou vojska Varšavské smlouvy v srpnu 1968 okupovala, se jmenovala Československo.

Za svoje pohostinské vystoupení se Andrej Kiska dočkal u části veřejnosti, na sociálních sítí a bohužel i v některých médiích projevů české malichernosti, jaké nejsou časté ani v našich pokleslých poměrech. Dozvěděli jsme se, že nám  “popradský užerák Kiska nemá co kecat o minulosti”, že měl mlčet, protože jeho rodiče byli komunisté a zakazovali mu chodit do kostela, že byl za normalizace nejen členem, ale dokonce místním funkcionářem SSM, a že si můj ty světe snad dovolil svůj projev předtočit, aby si mohl válet stehna někde ve Španělsku.

Uznáte jistě, že člověk s takovým morálním profilem má chodit po kanálech a ne k nám řečnit v televizi. V české politice s jejími vysokými morálními standardy by to patrně s takovou historií nedotáhl ani na obecního antouška. Kiska, slovy šéfredaktora tohoto média,  “není žádný titán, ani myšlenkový, je to polepšený svazák, který se shodou okolností v některých ohledech slovenské politiky stal protiváhou Ficovi a spol.”

Už několik let si lámu hlavu s tím, odkud se bere zejména na pravém křídle české intelektuální a politické debaty živočišná nechuť ke slovenskému prezidentovi. Mělo by tomu být spíš opačně. Andrej Kiska je úspěšný slovenský podnikatel, zakladatel a manažer dvou splátkových společností. Jistě, tato oblast podnikání není pro útlocitné, ale není známo, dokonce ani z kruhů Kiskovi nepřátelských, že by se jeho společnosti chovaly mimořádně asociálně, krutě či nelegálně. V roce 2006 založil Kiska dobročinnou společnost Dobrý anjel, která doposud poskytla v přepočtu  více než 1 miliardu korun na pomoc rodinám s dětmi v tíživé situaci, postiženým vážnou chorobou. V roce 2011 pomohl Kiska založit sesterskou nadaci Dobrý anděl v České republice. Doposud vybrala a rozdělila téměř tři čtvrtě miliardy korun. (Pro srovnání: celková suma rozdělovaná na jistě záslužné projekty Nadace Václava a Livie Klausové za patnáct let existence nadace činí zhruba desetinu této částky. O dobročinnosti Miloše Zemana se není třeba vyjadřovat.)

Andrej Kiska zvítězil v druhém kole prezidentských voleb v roce 2014 na Slovensku jako outsider nad slovenským premiérem Robertem Ficem, kterého lze asi nejlépe charakterizovat jako postkomunistického populistu. Kiska na druhé straně od začátku trval na jasném směřování slovenské zahraniční politiky, dobrých vztazích se sousedy, v první řadě s Českou republikou, podílení se na evropské integraci, zachování silné transatlantické vazby a respektu k lidským právům.

Během slovenské politické krize následující po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové 21. února 2018 Andrej Kiska veřejně vystoupil s požadavkem reformy vlády či předčasných voleb, aby nakonec přes svoje výhrady akceptoval novou vládu v čele s Peterem Pellegrinim. Byl kritizován jak za nemístnou snahu o aktivní zasahování do řešení situace, tak za konečnou kapitulaci před ficovskou parlamentní koalicí. Z české perspektivy však stálo za pozornost jak principiální a odvážné vystoupení prezidenta jako morální autority v okamžiku vrcholící krize, tak schopnost se sklonit před ústavními mantinely v okamžiku jejího řešení. Srovnání mezi oběma zeměmi se opět nabízí.

Měl jsem příležitost porovnávat i z vnějšího pohledu. Na summitu NATO v Cardiffu v roce 2014 přednesl Kiska standardní projev, evidentně konzultovaný se slovenskou diplomacií, pokud jí přímo ne napsaný, v němž se přihlásil k základním principům atlantického spojenectví. Miloš Zeman, věren své zásadě, že psaný projev je výrazem intelektuální zbabělosti, přednesl spatra ostudnou angličtinou nesouvislý blábol, v němž nezapomněl zpochybnit existenci ruské invaze na východní Ukrajinu a sankce proti Rusku, které následovaly.

Měl jsem příležitost být i svědkem Kiskovy oficiální návštěvy ve Velké Británii v roce 2015. Na rozdíl od Zemanovy soukromé audience u královny se slovenský prezident během návštěvy nedopouštěl žádných protokolárních faux-pas a žádných verbálních výstřelků, které by mu získaly pozornost médií. Na recepci na slovenském velvyslanectví na závěr návštěvy přednesl projev, který natolik ničím neoslňoval ani neurážel, že jsem si z něj nezapamatoval ani slovo. Poté se postavil a postupně si potřásl rukou a podrobil se rituálu “selfie” s každým ze seřazených čtyř stovek přítomných hostí. Opět jsem se neubránil srovnání.

A poslechl jsem si, i když až druhý den, i Kiskův projev vysílaný 21. srpna 2018 ve slovenské i české televizi. Nenalezl jsem ani v něm nic mimořádného, jen to, co by člověk očekával: memento, vzdání úcty mrtvým a výzvu k předání této paměti dalším generacím, tedy to, co by řekl každý obyčejný prezident.

A vlastně proto to všechno píšu, jak se snažím porozumět náhlému selhání soudnosti i u některých lidí, kterých si lidsky i profesně vážím. Jediná úroveň, na které se mi to daří, je psychologická. V nechuti, ba v odporu k prezidentovi sousední země, s kterou nás spájí společná historie, podobný osud a příbuzná kultura i jazyk, vidím úzkost z pohledu do tváře našemu vlastnímu politickému a morálnímu selhání, tak zřetelném v postavách a činech našich svobodně zvolených představitelů. Andrej Kiska skutečně není žádný titán, ale úplně obyčejný prezident. Co bychom za takového dali.