1 KOMENTÁŘ

Když se z bezdětnosti stává ideologie

Začnu „šokujícím“ přiznáním: chci mít děti. Nejlépe větší počet, tři a možná i víc. Cítím se trochu nepatřičně, když o tom píšu, vždyť je to moje věc a nikoho to nemusí zajímat. Jak sama narážím na vnitřní zábrany, divím se o to víc, že je někdo nemá a svým rozhodnutím nemít dítě musí oblažit celý svět. V poslední době se roztrhl pytel s lidmi, kteří děti nemají údajně ze vznešených důvodů. Sepisují o tom deklarace a knihy, ostatní nabádají, aby se zařídili stejně.

Bezdětnost, dobrovolná či nedobrovolná, není v historii lidstva nic výjimečného. Ze statistik, které máme k dispozici v České republice, vyplývá, že v generaci žen narozených mezi roky 1910 a 1920 se počet bezdětných pohyboval až okolo 15 procent. U žen narozených ve 20. letech to bylo asi 10 procent a sestupná tendence pokračovala do 50. let, kdy z generace „Gottwaldových dětí“ zůstalo celoživotně bezdětných jen 6 či 7 procent. To ale neznamená, že se jim narodilo více dětí.

V ročníku 1919 bylo sice 12 procent žen bezdětných, průměrný počet dětí připadající na jednu ženu s dětmi však byl 2,53 (generace 40. a 50. let). Většina žen tak měla tři a více dětí. Postupné směřování k nižší bezdětnosti bylo vykompenzováno větší koncentrací na dvoudětný model rodiny. Má-li většina žen s dětmi jedno či dvě děti, bezdětní, kterých je v každé generaci několik procent, srazí porodnost pod 2,1 dítěte na ženu, tedy pod hranici takzvané záchovné plodnosti ve vyspělém světě.

Počet bezdětných žen byl vždy dostatečně vysoký, než aby se jednalo o společenskou senzaci. V Německu zůstává v generaci žen narozených v roce 1968 bez dětí každá čtvrtá žena. V Itálii nebo Španělsku je to přes 20 procent. Ve Švýcarsku a Rakousku těsně pod dvaceti procenty. Ve Francii necelých 15 procent žen, stejně jako ve Švédsku, u nás necelých 10 procent. Bezdětných žen je v generaci 1968 výrazně víc než těch, které mají tři, čtyři nebo dokonce pět dětí.

Proč mnohodětné ženy nemají potřebu „prolamovat tabu“ a exhibovat se? Praktické problémy, kterým ve svých životech čelí, jsou přitom nepoměrně větší – evropská společnost už na model velké rodiny není zvyklá, zkuste se jenom se třemi, čtyřmi malými dětmi ubytovat v hotelu. Poznámky, které tyto ženy slýchají od okolí, jsou často podobně nemilosrdné. V Česku to začíná někdy už na gynekologii první otázkou po zjištění gravidity. „A chcete si to nechat?“ I přesto hlasité antinatalistické hnutí vytváří dojem, že tabu naší společnosti je bezdětnost.

To je ale realita naprosto jiného kulturního okruhu. Mám s tím čerstvou zkušenost, během mého pobytu v Tanzanii jsem cestovala do venkovských oblastí se skupinou, jejíž součástí byla i jedna gynekoložka. V kostele, kde se v neděli shromažďuje celá vesnice, bylo oznámeno, že „přijeli bílí lidé“ a ve zdravotním středisku budou dělat poradnu. Pro mnoho místních to bylo první setkání s bělochy, pouze nejstarší generace dosud pamatovala Brity – mimochodem v dobrém; ženy a děti se nám jako „společensky významnějším“ ukláněly, nejmenší vyděšeně plakaly.  

Zájem o středisko byl velký a už po jednom či dvou dnech nám kolegyně oznámila – i pro ni to bylo překvapení – že největším problémem domorodých žen, jak ho ony samy vnímají, nejsou četné porody, ale naopak – neplodnost. Být neplodná, to je nekonečná potupa a je to společensky uznávaný důvod pro opuštění manželky. Ženy, které na středisko přicházely po letech snažení s tím, že jim „bílí lidé“ snad pomůžou, propukaly v zoufalství, když se dozvídaly opačný verdikt.

Zvlášť dojemný byl případ jedné dívky z bohatší rodiny, která se dostavila i s manželem a maminkou. Ženy, které trápila neschopnost počít, měly většinou už jedno či dvě děti, mladá paní byla ale po čtyřech letech manželství bezdětná. Rodina zaplatila drahá vyšetření na soukromých klinikách, na středisko si už přinesly výsledky těchto vyšetření, z nichž vyplývalo jediné – neprůchodnost vejcovodů v důsledku zánětu, nejčastější příčina neplodnosti zdejších žen.

Lékaři ze soukromých klinik zneužívali neštěstí mladého páru na vlastní obohacení – prodávali jim „léky“ a injekce, přestože věděli, že nemohou fungovat, a udržovali je tak v naději. Když se mladá žena dozvěděla, že děti mít nebude, brečela – v tu chvíli se jí zhroutil nejen sen o rodině. Ve společnosti, kde jsou děti smyslem života a znakem prestiže, ji mnoho pěkného nečeká.

Ale zpátky do Evropy, kde platí konsensus, že rozhodnutí o tom, zda mít či nemít děti, je právem ženy, a pokud se rozhodne potomky na svět nepřivést, žádné diskriminaci nečelí – zaměstnavatelé ji naopak budou mít vyloženě rádi. Líto to může být rodičům, kteří si přejí vnoučata, ale tím, že sami měli například jen jedno dítě, si tuto variantu museli nebo měli uvědomovat.

Ani u nás bezdětnost nemusí být dobrovolná, ženy, které po dětech touží, ale z nějakého důvodu je nemohou mít, dotazy okolí na jejich biologické hodiny právem mrzí a obtěžují. Kampaň za diskrétnost by byla pochopitelná. Veřejný prostor si však opět uzurpovala menšina šílených aktivistek, které ze své bezdětnosti udělaly politické téma a bezdětnost propagují už ne jako rovnocennou, nýbrž hodnotnější variantu žití. Tím ale osobní rozhodnutí přestává být osobní a tedy nekritizovatelné.

Je to prý hned dvojí altruismus – k planetě a dětem, které by v tom hrozném světě musely žít. Bludy o tom, jak planeta bude do roku 20xx „za bodem návratu“, trpí hlučné osobnosti od Al Gorea po prince Charlese již řadu let – liší se jen v tom, na jaký rok katastrofu predikují, respektive predikovali. Lidstvo bohužel přežilo roky 2000, 2010 i 2017, centra světové plodnosti jsou stále v Africe a Asii, Evropa pořád vymírá. Alarmisté v čele s kinder movementem Grety Thunbergové si vytyčili nový rok.

„Panuje vědecká shoda, že život dnešních dětí bude velmi obtížný. Svět skončí do dvanácti let, pokud nebudeme věřit klimatické změně a neotočíme loď,“ říká hvězdná americká kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová. Ve videu stojí v prostorné kuchyni prostorného bytu a připravuje jídlo pro jednoho. AOC, jak se jí říká, je teprve 29 let, třeba ještě děti mít bude. Ale celoživotní perspektiva prázdné kuchyně v prázdném bytě je pro mě děsivější než zvýšení světové teploty o jeden stupeň.

AOC a Thurnbergová alespoň nevystupují agresivně proti lidem, kteří si zvolili jinak. Na rozdíl od německé aktivistky, povoláním učitelky Vereny Brunschweigerové. Bývalá politička za socdem, ekoložka a feministka, je novou tváří celosvětového antinatalistického hnutí. Děti si podle ní lidé pořizují ze sobectví a pod tlakem patriarchátu. Ve svém manifestu se odvolává na vědeckou studii, podle které živobytí každého dítěte představuje pro planetu ročně zátěž 58,6 tun oxidu uhličitého. Ano, nabízí se otázka, proč nejde příkladem a nespáchá sebevraždu.

Místo toho spotřebovává cenné zdroje vydáváním svých manifestů na papíře. Brunschweigerová míní, že z hlediska biologických kapacit by v Německu mělo optimálně žít jen přibližně 38 miliónů obyvatel místo současných téměř 83 miliónů. Jako správná socialistka západního typu je ale pro masivní migraci do země. Ženám, které se kvůli klimatu nestanou matkami, by dávala k padesátinám 50 000 eur. Fakt, že by v jejím vysněném světě na toto „poděkování“ brzy neměl kdo vydělávat, ji nechává klidnou. Tak to vypadá, když je někdo vzdělaný nad možnosti své inteligence.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.