1 Komentář

Ricky Gervais a umění „správného“ výsměchu

Komentář

Témata: ,

Americké Zlaté glóby jsou trochu pofiderní cena. Jejich udělování je velká společenská událost, přijdou na ni všichni, kdo v Hollywoodu něco znamenají, fotky z ní se objevují ve společenských rubrikách, laureáti jsou poctěni a dojati nebo to alespoň věrohodně předstírají. Instituce, která je uděluje, je ale mírně řečeno sporná – Asociace hollywoodských zahraničních korespondentů není zrovna transparentní. Její členové z větší části nejsou filmoví kritici nebo recenzenti, najde se mezi nimi i pár vskutku obskurních postav, třeba ruský kulturista, který zkoušel štěstí v Hollywoodu a hrál v pár béčkových filmech pod pseudonymem Alexandr Něvský. Společenskou a profesní váhu ale to ocenění přesto má.

Letos se o Zlatých glóbech mluvilo víc než obvykle, přičinil se o to britský komik Ricky Gervais, který ceremoniál uváděl. Ve vstupním monologu se – jak je jeho zvykem – navezl do kdekoho. Zvláštní pozornost pak věnoval společensky angažovaným hollywoodským tvůrcům a dalším „posvátným kravám“. „Takže jestli vyhrajete nějakou cenu, nevyužívejte to jako příležitost k politickému proslovu. Nejste v postavení, že byste mohli veřejnost o čemkoliv poučovat. Nevíte nic o skutečném světě. Ve škole jste strávili míň času než Greta Thunbergová,“ byl ten nejcitovanější fórek (V Gervaisově vystoupení by se našly i lepší). Publikum komikovo vystoupení přijalo s pocity smíšenými – záběry na některé hvězdy v sále ukazovaly výrazy značně zaražené. Reakce na Gervaisovy vtipy odpovídala všeobecné rozcitlivělosti dneška. Pro část publika se stal hrdinou, který odvážně říká pravdu do tváře moci. Víc pokrokářsky naladění kritici měli jeho monolog za nevkusný až trapný. Je podle nich pomýlené dělat z Gervaise hrdinu – sám je přece velice bohatý člověk, světová hvězda – tak jaké rebelství? Nic mu přece nehrozí a on to dobře ví. Z podobných důvodů byl přednedávnem kritizován i světoznámý komik Dave Chappelle, který si ve speciálu pro Netflix taky utahoval z lidí a a věcí, které jsou pro současnou progresivistickou senzibilitu tabu.

Existuje rozšířené přesvědčení, že komik by neměl zesměšňovat slabšího, dopouštět se tzv. „punching down“, tedy směřovat svoje údery dolů, na lidi, kteří se obtížně mohou bránit. Zní to docela rozumně a morálně, výsměch lidem, které život nějak postihl nebo omezil, může být laciný a krutý. Tahle optika ale může proměnit každý vtip v útok. Když se ve staré americké komedii žertovalo o řidičských schopnostech Stevieho Wondera, bylo to nutně sprosté znevážení slepých? Především je ale v dnešní atmosféře často těžké určit, kde je v tomhle smyslu nahoře a kde dole. Jistě, Ricky Gervais je hvězda „nesestřelitelné“ velikosti. Těžko udělat vtip, který by pro něj byl skutečně riskantní. Současná atmosféra moralizujícího dohledu, která v západním zábavním průmyslu sílí, ale může mít vliv na tvůrce méně proslulé, které je snazší postihnout i přivést k tomu, aby se v zájmu kariéry radši krotili sami. To „nahoru“ a „dolů“ je v demokratické společnosti relativní. Je směšné, když komentátorka britského The Independent zcela vážně Gervaisovi vyčítá, že si dělá legraci z marginalizovaných skupin, čímž myslí příslušníky menšin a ženy, účastníky shromáždění nesmírně bohatých a vlivných filmových hvězd. Tahle forma marginalizace by jistě byla pro mnoho lidí atraktivní. A když skvělý herec Joaquin Phoenix prohlásil, že v zájmu ekologických úspor absolvuje letošní sezonu slavnostní ceremoniál v jednom smokingu, skutečně to dokládá nevelký kontakt s realitou mimo hollywoodskou bublinu (anebo nepochopený suchý humor).

Principem americké rebelské kultury šedesátých let bylo „stick it to the Man“ ve smyslu postavit se vrstvě všemocných. Kdo to ale dneska je, když naštěstí nežijeme v diktaturách? Je správné od umělců, komiků a dalších očekávat, že nepodlehnou společenskému tlaku. Ten nejsilnější tlak na tvůrce ale dnes na Západě nevyvíjejí státy a politici. Nejefektivněji ho mohou vyvíjet skupiny, do nichž ti tvůrci sami patří, střety s „těmi svými“ pro ně mohou být skutečně riskantní. Publikovat si na těchto spíš konzervativně laděných stránkách článek o pomýlenosti hollywoodských aktivistů není ani trochu riskantní. Říkat jim to do očí už je jiná věc, přinejmenším to vyžaduje být připravený leccos si po ceremoniálu vyslechnout. Nakonec spíš než o úderech nahoru či dolů by se mělo mluvit o jiné potřebné charakteristice tvorby – nenechávat publikum – ty svoje lidi – v klidu, neutvrzovat ho v jeho pohodlné sebejistotě. V tomhle ohledu se Ricky Gervais projevil záslužně. A byla to i legrace.

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.


/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více