Polský dobrodinec v Lotrinsku. Nancy s blechou

Place Stanislas je jako kluziště ze světlých kamenů, kde mantinely jsou mříže z černých krajek. Člověk našlapuje jak po smetanové polevě a připadá si, jako by se ocitnul v cukrářství, které se proměnilo v architekturu. Všechno je barevně sladěné, jemné, decentní… Ach, ti Francouzi, ti rozkošníci, ti estéti…  A v tom se ozve zvuk, jako když někdo tluče prkny o sebe. A znovu a zase. Klapklapklap. Podíváte se nahoru, odkud to přichází, ha, čapí famílie obsadily komíny a střechy! Les Cigognes uprostřed Nancy… Ti Francouzi!

 

 

Jméno Nancy jsem znal od dětství. Mnohem, mnohem dřív, než jsem věděl, že se tak jmenuje jedno francouzské město, jsme chodili do „nansy“ na houby, neboť údolí Nancy je krásný kout lesa s potokem u Stříbrné (Silberbach) kousek za Kraslicemi, tedy v Krušných horách. To jméno tam zůstalo z dob, kdy tam byly sklárny, hájenka, pily, sodovkárna, škola, kaple a asi sto domů. Po vyhnání přičinlivého obyvatelstva tam zůstaly domy asi tři a krásná příroda a houby a to jméno, které však s tím francouzským městem nemá nic společného, neboť tím jménem pojmenoval na konci 18. století to údolí jeho majitel, hrabě Nostitz na počest své anglické manželky Anny čili Nancy čili Anči, která se přijela na panství podívat a byla prý krásou přírody unesena, jako správná romantická Angličanka. A tak jsem byl v Nancy mnohokrát, ale v tom francouzském až teď poprvé.

Východofrancouzské město Nancy ale nemá zase nic společného s Annou a ani s Nančou, jméno je prý odvozeno z galského „nant“, což znamená údolí. Německy se jmenuje trochu podezřele Nanzig (mně to tak aspoň připadá), ale v téhle části Lotrinska vždy převažovali Francouzi, takže i po prohrané válce 1871, kdy Francie ztratila celé Alsasko a kus Lotrinska s Métami (Metz), zůstalo Nancy françois, ba ještě se jeho „francouzskost“ posílila, neboť se do něj a okolí přistěhovali Francouzi z těch Prušáky zabraných území, jež byla historicky a etnicky územími smíšenými a takový Štrasburk byl durch und durch německý, vždyť to se stačí jeho historickým středem projít.

Ale Nancy ne, to je město tak francouzské, jak si jen duše, která z nočního autobusu vyhlíží Rýn a pak ve tmě mžourá na první péage, žádá. Ráno, když se probudí, je zalito jemně béžovou barvou omítky domů, jež krásně ladí s břidlicovou černí mansardových střech. Štíhlé vikýře a fenêtre à la française, což nejsou, jak by si člověk myslel, ty dřevěné okenice, ale okna až na podlahu z venkovní strany opatřené takovou tou malou železnou mříží jak balkon pro holuby, pak dokonají dílo rozkoše. Tahle základní, nijak barevně bohatá, ale dokonale ladící pastelová škála Francie, má myslím blahodárně působící účinky, takové uklidňující, asi jako si ráno dát café au lait s do ní namočeným croissantem a pak třeba vykouřit gauloisku – to už ale nedělám. 

A ten obecně dobrý stav francouzských domů, které opravdu jsou jen výjimečně zohyzděny čmáranicemi a drolící se fasáda je vzácností, není úplně jen tak, nýbrž je zákonem vyžadována, ovšem zákonem, který je předmětem konsensu a souhlasí s ním i ten, kdo ho musí dodržovat. Ve Francii je známý jako loi Malraux čili Zákon Malraux, neboť ho prosadil spisovatel André Malraux, když byl celá šedesátá léta ministrem kultury a podle toho zákona má každý majitel domu povinnost o svůj dům pečovat, tedy starat se také o fasádu, o to, jak dům vypadá, a udržovat ho ve stavu, který odpovídá historickému stylu daného místa. Proto francouzská města, a myslím na ty části měst, která zůstala francouzskými, působí tak nějak klidným, vyrovnaným až jaksi psychoterapeutickým dojmem. Proto tam člověk jen výjimečně narazí na nějakou obludnost, nějaké brutální znásilnění domu, a proto jsou ty domy tak zachovalé a vlídné. Chtějí to – a musí to dělat. U nás je to tak, že nemusí – tak to ani nedělají.  

Nancy je historickým centrem Lotrinska čili Lorraine čili staré Lotharingie, která byla už v 9. století po bezdětném Lotharovi, pravnuku Karla Velikého, rozpuštěna mezi východo a západofranskou říši. Ale její identita úplně nezmizela, takže zůstala po staletí spolu s Alsaskem čímsi sporným a nejistým mezi Francií a Německem, i když kulturně měla vždy spíš už k té Francii. Té se však stala součástí až v druhé polovině 18. století – a pak jí zase v letech 1871 až 1918 kus vzali Němci neboli Bošové, ale to už jsem psal. 

Zajímavé však je, že do dějin tu silně promluvil ještě jeden národ, i když tedy jen na pár desetiletí a spíš šlo o promluvu jednotlivce, bezpochyby prováděnou ve velmi vybrané aristokratické francouzštině. A tak je Nancy pravděpodobně jediné francouzské, ale možná i západoevropské město, kde je hlavní náměstí pojmenováno po Polákovi, ovšem nikoli po Janu Pavlu II., jak by snad člověk odhadoval: i když po něm nějaká náměstí pojmenovaná nejspíš jsou, ale jistě ne hlavní. Tady v Nancy jde skutečně o náměstí centrální – a nádherné. Jedno z nejnádhernějších, které jsou kdy viděl. A já miluju náměstí.

Ten Polák se jmenoval Stanisław Leszczyński a je také důvodem, proč se v některých nóbl francouzských rodinách drží jméno tak slovanské jako je Stanislas. Do Nancy se dostal až na posledních třicet let svého dlouhého života – zemřel na nedalekém zámku Luneville roku 1766 v osmaosmdesáti letech. Do té doby toho stihnul docela dost, byl dvakrát polským králem, dvakrát Polsko musel opustit a odejít do exilu, kam jinam než do Francie. Byl klíčovou postavou spletitých a dramatických dějin Polska 18. století, na které čekalo roztržení na kusy – toho už se Stanisław nedožil: první dělení je roku 1772. On se narodil skoro sto let předtím, roku 1677, ve Lvově, tehdy samozřejmě polském, jeho otec byl poznaňský vévoda, matka z magnátského rodu Jabłonowských, takže žádný outsider. Studoval v Lešně, podnikl jako mladík kavalírskou cestu po Evropě, polským králem se stal poprvé roku 1704, po dvaceti letech bojů se Sasy a Rusy, v roce 1725 rezignoval, pak se na polský trůn ještě jednou vrátil – v roce 1735 opustil Polsko definitivně. A usadil se  – v Nancy.

A nyní následuje souvislost s událostmi, které přece jen patří i do našich středoevropských dějin, neboť jak nyní i díky nedávnému televiznímu filmu o mladé Marii Terezii víme, z Lotrinska pocházel její milovaný František Štěpán – hrál ho Vojta Kotek… Ze něj se provdala v roce 1735, což ovšem vedlo k tomu, že se její manžel musel vzdát titulu lotrinského vévody a tuto vlídnou krajinu opustit – on za to dostal Toskánsko, což taky nebylo marné. Následkem toho se uprostřed Evropy uvolnilo jedno milé vévodství, které mělo jednou připadnout Francii, kde vládl Ludvík XV. (a madame de Pompadour). A tento král Ludvík si vzal roku 1725 za manželku Leszcynského dceru Marii, které byl sice soustavě nevěrný (nejen s tou Pompadour), ale tchána si pravděpodobně vážil a ctil (možná měl pocit viny), takže když se beau-père ocitl bez panství, poskytl mu beau-fils k doživotnímu užívaní Lotrinsko. 

A zdá se, že Lezscyński byl dobrý uživatel, a ještě lepší správce, takže o jeho třiceti letech v Lotrinsku se píše jako o éře rozkvětu a na jeho pomníku, který stojí od roku 1831 uprostřed náměstí, je nápis A Stanislas le Bienfassant la Lorraine čili Standovi, dobrodinci Lotrinska. A nedělal jsem žádný průzkum, ale zajímalo by mě, kolik Francouzů a Poláků o něm ví a proč tady stojí, oděn do šatu velmi kosmopolitně barokního, který se důstojně vzdouvá na jeho polském břichu. Obhlíží náměstí, které v 50. letech 18. století vzniklo pod jeho osvícenou vládou a které udělalo z Nancy vzorové město francouzského klasicismu. To náměstí, Place  Stanislas, vytvořilo reprezentativní prostor mezi starým, středověkým městem s rezidencí vévodů lotrinských a novou částí, kaskádou náměstí a parků. Samo působí jako velký bílý ornament, do nějž se vstupuje ozdobnými černými mřížemi, za nimiž začíná bělostné kluziště obklopené nádhernými paláci, které vypadají jako bílé skříňky na klenoty: Musée, Opéra, Grand Hotel, Hotel de ville, Pavillon Jacquet se jmenují ty jemně smetanové paláce.

A v jednom tom paláci je Musée des Beaux-Arts, tedy galerie, prý jedna z nejstarších ve Francii, se sbírkami lotrinských vévodů, kteří jistě nemohli konkurovat Louvru, ale dobrý vkus samozřejmě nepostrádali. A hvězdou zdejší sbírky by měl být ten netajemnější malíř francouzského baroka, mistr nočních výjevů a světelných efektů Georges de La Tour (1593 – 1652), který se narodil ve vesnici Vic-sur-Seille nedaleko Nancy a naprostou většinu života prožil tady v Lotrinsku, buď v Nancy nebo o kousek dál v Luneville. Tam měl malířskou dílnu a kde také zemřel – během epidemie. Ten podmiňovací způsob je způsoben tím, že obrazů, které jsou nepochybně z jeho ruky, je jen kolem čtyřicítky, takže si je rozebraly velká a bohatá muzea (v Louvru jsou čtyři), čímž se dosti podobá o dvacet let mladšímu Vermeerovi z Delft, jehož obrazy jsou stejně tak vzácné. A společné mají ti dva i to, že byli na takových dvě stě padesát let zapomenuti a objeveni byli až na začátku 20. století, kdy kunsthistorie ocenila jejich podivnost a zvláštní intimitu, pro níž neměli předchozí pozitivisti buňky. Mnoho La Tourových odrazů bylo objeveno až ve dvacátém století a vzápětí zpochybněno, neboť to byla senzace a cosi, co zamávalo kunsthistorií.

Přesto v Nancy jsou tři obrazy, které jsou Georgesovi de La Tour připisovány, dva z „okruhu“ a jeden je zřejmě nezpochybnitelně jeho: je jím obraz La famme a la puce či Žena s blechou: není to ta oblíbená malířova kajícnice, jež ve svitu svíce drží v klíně lebku a s pohledem do zrcadla myslí na marnost světa, který stejně již duší opustila a nyní se chystá z něj odejít i fyzicky. Zde je to žena, která nepůsobí nijak přitažlivě, tělo, zpola odhalené, je bílé a odulé a též o tváři s podbradkem nelze říct, že je půvabná. Sedí na židli, na druhé plamen svíce ozařuje její počínání, do kterého je zcela pohroužena. Pravděpodobně chytla blechu, kterou teď drtí nehty sepjatých rukou. Má zarputilý a zcela soustředěný výraz, jako by nic ji nesmělo vyrušit od té nejdůležitější věci této chvíli, od likvidace blechy, která by jinak činila spánek, na nějž se žena chystá, nesnesitelným. Už dlouho jsem žádnou blechu nechytal, ale dovedu si představit, že bych vypadal právě tak.  

A z venku se ozvalo klap klap klap. 

 

www.jiripenas.cz/fotoblog/